| 30.03.2020 23:06 | Dobrý den
Po roce Vám opět píši.Smutnou zprávou,že jsem přátelství s našimi známými neustála.Chyba nastala v komunikaci.Mysleli jsme si,že to zvládneme.Nastalo opět nedorozumění i když jsme si už psali,že se máme rádi.Více méně pořád odepisovali,že nemají čas ale o setkání určitě stojí do budoucna..Jsme přátelé..Ona něco špatně pochopila a poslala mě do háje..Prý jsem jí zklamala a takový lidi jako já jí berou energii...Nechtěla se sejít na osobní schůzce,abych jí to vysvětlila..Nakonec souhlasila...Šli jsme tedy k nim s manželem na osobní schůzku..Schůzka nakonec nebyla...NEOTVÍRALI DVEŘE...MANŽEL JIM TELEFONOVAL KDE JSOU.. JEJÍ MANŽEL POSLAL ZPRÁVU,ŽE MÁME ZAVOLAT POZDĚJI...POZDĚJI POSLAL ZPRÁVU A OMLOUVAL SE,ŽE JEHO ŽENA LEŽELA A BYLO JÍ ŠPATNĚ A ON BYL PRYČ..NECHÁPALA JSEM,ŠLI JSEM PŘECI NA DOMLUVENOU SCHŮZKU..DO TELEFONU ŘÍKAL,ŽE SE TEDY SETKÁME V NÁHRADNÍM TERMÍNU..OD TÉ DOBY JE OMEZENÉ STÝKÁNÍ S PŘÁTELI KVŮLI KORONAVIRU..NECHTĚLI UŽ,ABYCH JIM PSALA PÍSEMNÉ ZPRÁVY JENOM PRÝ OSOBNÍ KONTAKT.CHTĚLA JSEM JÍ JEŠTĚ K TELEFONU,ALE PRÝ BYLA V PRÁCI..OD TÉ DOBY UŽ SE NEOZVALI..CO S TÍM ? | | Zaslal: ambra (44 let) | | Naše odpověď |
|
| 18.03.2020 08:52 | Milá poradno,
poradíš mi, co dělat, když naši nadržují mé osmileté sestře?
Sestra mě například kopne kolenem do břicha, já na ni zaječím krávo a ona mi to vrátí sprostým slovem na čtyři písmena (to sem opravdu psát nebudu), naši to oboje slyší, ale jí jen řeknou, ať se se mnou nehádá, ale mě seřvou, že jí nadávám.
Nebo jde ke mně do pokoje (klíč nemám, naši nechtějí, abych se před sestrou zamykala), což má ode mě zakázané, já jí v klidu řeknu, ať vypadne. Nejde, tak jí to zopakuju, a ukážu ke dveřím. Nejde, a ještě se na mě pošklebuje, tak zakřičím, ať koukám vypadnout. Naši sprdnou mě, a je jim úplně jedno, že Vendula byla u mě v pokoji, i když jsem jí řekla, že tam být nemá.
Nebo se začneme prát, a ona mi málem vyrve vlasy z hlavy, já jí plesknu (lehce) přes záda, a ona mi dá do zad takovou herdu, že mě povalí na zem, ale když naši přijdou, a říkají, proč jsme za nima nešly, že bychom to spravedlivě vyřešili.
Jenže když za nima jdu, tak mi jen řeknou, ať si jí nevšímám. Nechápou, že tím se ten konflikt vůbec nevyřeší, že nepomůže, když to budu poslušně snášet.
No a když za nima přiletíme obě naráz, tak nám řeknou, že si té druhé nemáme všímat. Vůbec se nezajímají o to, která co udělala, proč to udělala ani nepotrestají právoplatného viníka (sestru).
A když už nás vyslechnou, což je opravdu jen ve vzácných případech, tak sestra překrucuje pravdu a hází na mě špínu. Když se ozvu, že to není pravda, tak sestra mě začne osočovat ze lži, nikam to nevede, jelikož sestra lže, až... (nevzpomenu si na vhodné přirovnání), ale naši vždy neoprávněně potrestají mě. Když se na sestru zle podívám, a vidím, že se zlomyslně pošklebuje, tak hned spustí náramný jekot, naši ji utěšují, a je jim úplně jedno, proč jsem se na sestru zle podívala, a přidají mi trest.
Už opravdu nevím co dělat, jsem z tohoto nespravedlivého zacházení zoufalá. Prosím, poraďte.
Podepsána: Opravdu zoufalá KickFlick72 | | Zaslal: KickFlick72 (15 let) | | Naše odpověď |
|
| 05.01.2020 09:25 | Dobrý den, nepíšu sem poprvé a i tentokrát to bude o moji mamince.
Zatím jsem toho o ní nenapsala moc pozitivního a ani dnes tomu nebude jinak.
Člověk by řekl, že problémy s rodiči jsou hlavně v pubertě, ale já zjišťuji, že čím jsem starší, tím spíš horší to mezi námi je.
Psala jsem tu o společných dovolených, kterým je konec. To mi dala samozřejmě o vánočních svátcích 'sežrat'. Na to, že s ní, již nikam nejedu, jsem ji upozornovala již v červenci a poté každý měsíc. Ona si však až do Mikulase myslela, že jsem jen tak mluvila do větru a že si to přece jen rozmyslím, což se nestalo. Takže většinu svátků byla (na mě) naštvaná, že musí sedět doma či v práci, jinak by se dávno válela u moře, leč já jsem změnila názor na naše společné nákladné 'výlety', takže měla defacto zkažené svátky. A to i přesto, že jsem ji opakovaně říkala, že může letět kdy chce a kam chce, žije ve svobodné zemi a tak se nemusí na mě ohlížet. Jenže na to nemá 'koule'. Což ovšem není můj problém. Nebo je? Jsem zodpovědná za to, jak prožije vánoční svátky? Jsem vůbec zodpovedna za život svých rodičů? Přece jenom mi za chvíli bude 26 let, což už je věk k zakládání rodiny.
Původně jsem dokonce Vánoce doma strávit nechtěla a říkala si, že poletím k moři sama. Bez dozoru nebo spíš hysterie.. Což bylo nepředstavitelné nejenom pro moji drahou maminku, ale celou rodinu (v 26ti jsem nejmladší a taky nejsamostatnejsi). Ve skrytu duše doufám, že to byly moje poslední Vánoce zde. Ty další bych ráda prožila podle svých představ, nikoliv podle představ rodiny. Jsem možná sobecka, ale mám ve svém věku snad právo rozhodovat o tom, kde a s kým oslavím (či neoslavim) svátky. Což je naprosto vyloučené pro moji rodinu. To, že si oni ve 30ti neumí ani vyprat ponožky a uvařit čaj (to je skutečná realita) a tedy ani nebydlí samostatně, neznamená, že já musím být stejná. Naopak. Moje rodina je pro mě příklad, jak opravdu nechci nikdy skončit a dopadnout. I když mám svoji rodinu ráda (tak nějak se to předpokládá), vadí mi, že všichni lpí na rodinných tradicích, na zvycích, neradi mění cokoliv. Stereotyp je pro mě záruka. Hlavně se neprizpusobovat. Důkazem toho je moje maminka (a posledně problém s králíčkem, který dělá v noci rachot). Pro králíčka je přirozené chování, že v noci není 8 hod zticha, maminka ovšem odmítá zavřít dveře (což by zvuky výrazně eliminovalo), špunty do uší, prášky na spaní. Všechno špatně. Jen ona je ta 'správná'. Tedy králíček musí přizpůsobit své přirozené chování hysterce a ne naopak. Maminčina hysterie se kolikrát stupňuje. Nevadí ji jen králík, ale prakticky všechno. Hrnek na stole, ručník přes židli.. Nejhorší ataky dostává, když se pozdě večer snažím potichu dojít na záchod (přes dvoje dveře a dvě stěny!) a ona hned vystartuje, ať laskavě přestanu dělat rachot, že vstává do práce (pravda v 5 ráno, ovšem po obědě je doma, moje prac. doba je od 12 hodin a výš). Podle ní je nepředstavitelný hluk, když si člověk dojde v klidu na WC (kdybych u toho snad hrála na činely, da se to pochopit).
Dále je špatně, pokud se člověk sprchuje moc dlouho, nechá svítit světlo v místnosti, do které se mám v plánu do minuty vrátit a další 'maličkosti'. Pokud běží v televizi její oblíbený seriál, musíme drzet hubu (přesně takhle to řekla). Na takový slovník nejsem zvyklá. Upřímně je opravdu velmi těžké tak nějak s ní žít / bydlet. Na dovolené (nebo i před) to bylo to samé. To bylo moc drahé, to zase podezřele levné, moře moc blízko, moc daleko, sladký je moc sladký, kyselý moc kyselý atd. Takovému člověku se zkrátka nikdo nezavděčí. Je opravdu pedant a nejvíc si tím škodí hlavně sobě. Vážně uvažuji, že bych jí doporučila odbornou pomoc, ale podle jejího názoru mají spíš problém všichni okolo. | | Zaslal: Uli002 (25 let) | | Naše odpověď |
|
| 11.12.2019 18:25 | Dobrý den, Poradno. Ráda bych vás poprosila o radu či řešení ohledně dlouhotrvajícího problému mezi mnou a moji mamkou. Tentokrát ovšem z jiného soudku než minule. Ale nejdřív všechno od začátku..
Přes 3 roky jsme doma meli křečka, byl to miláček rodiny, dokud loňský rok nezemřel. Truchlily jsme nad ním hlavně já s mamkou a tak jsme se rozhodly, ze po Vánocích 2018 si pořídíme další zvířátko a tak po novém roce (2019) jsme od známého dostali zakrslého kralicka. Nebyl to žádný mazlík, spíš se pred námi schovával. Časem se ale nasly problémy, ktere mamka nehodlá dále akceptovat. Nejdřív to byly bobky u její postele. Vždy kolem toho dělala strašny cirkus. Později králíček močil do rohu místností. Většinu času bohužel chudák trávil v kleci, protože si mamka nepřála, aby pokračoval v nepořádku. Jenže čím déle byl králíček zavřený v kleci, tim vic pak "venku" demoloval byt. Začala opět nadávat, když našla okousany koberec. A pohár její trpělivosti přetekl, když si králíček dovolí chroupat v noci a ona díky tomu nemůže spát. Zavírat dveře (králíček je v kuchyni, kde jsou jediná kamna) nechce, špunty do uší i prášky na spaní odmítá, jelikož se nikomu přizpůsobovat nehodla. Takže kralickovi vzala milovanou boudu a šoupla ho do předsíně, kde se trápil celý týden než jsem přijela domů. Hlavní problém tkví v tom, ze pracuji na turnusy v zahraničí a tak si nemůžu vzít jednak králíčka k sobě a ani nemám přehled, jak se k němu chová v mojí nepřítomnosti. Soudě podle kralickova smutného vyrazu a velké lekavosti pri pouhém doteku to asi nebude nic hezkého. O žádné kamarádce ci příbuzném nevím, kdo by jej pohlidal nebo dokonce vzal k sobě. Tehdy jsem poprosila o hlídání králíčka otce (se kterym jsem si jinak rozuměla), ten mi ale rekl, at ho dám utratit, když jsem tak neschopná.
Na kralickovi mi velmi záleží a prodat ho nechci (stejně už není mládě, takže by byl špatně prodejný). A díky moji práci v zahraničí se o něj nemůžu trvale starat. Ma tohle nějaké řešení? | | Zaslal: Uli002 (25 let) | | Naše odpověď |
|
| 03.08.2019 19:19 | Dobrý den, ráda bych se na Vás obrátila s mým dlouhodobým problémem mezi mnou a mými rodiči.
Je mi 25 let, jsem tedy dospělá a samostatná bytost se vším všudy. U rodičů nežiji, přesto je ráda a často navštěvuji.
Abych řekla pravdu, nevím, kde začít.
Mám pocit, že mě rodiče stále berou jako malé dítě. Řeknete si, že to tak má každý rodič a že jsem a budu jejich dítě i v 50ti, jejich chování ale přesahuje všechny meze. Uvedu příklad. Nesmím se na chlapa ani podivat,natoz s někým randit. Jsme spolu s maminkou venku a když se otočím se za pěkným mužským, hned mě sprdne, aby mě ani nenapadlo se s ním vybavovat.?! Snad se v 25 letech můžu bavit s kým chci! Sama měla v mém věku 3 děti. Já žádný vztah nemám a ani s nikým nespím. Jen se ráda seznamuji, nedělá mi problém se dát s někým do řeči. Otec dokonce mé vybavovani se s mužským s pokolenim označuje za k... Myšleno, že jsem děva lehkých mravů. Musím dodat, že v žádném případě nejsme věřící rodina a sourozenci se mohou bavit normálně (bratři). Přitom nejsem a nikdy jsem nebyla problematický typ. Nekouřím, nepiji, nefetuji, jsem samostatna atd.
Další věc je můj samostatny život. Při každém odjezdu moji návštěvy oba pláčou, jak kdybych odjíždela na druhy konec světa. Jasně, mají o mě strach, to je pochopitelné, ale odjíždí pryč i mnohem mladší děti (!?) a nikdo jim nedělá hysterickou scénu na nádraží atd. Trochu se za ně začínám stydět a připadám si chvílemi jak nesvepravna. Lidé se za námi i otáčejí.
Přitom kamarádky moji maminky mají 15lete dcery a odjíždí pryč úplně běžně a nikdo přitom nenadela tolik povyku.
Docela mě jejich chování omezuje. Co by dělali, kdybych se vážně odstěhovala na druhý konec světa a viděla je jednou za 2 roky? A přitom jsou takové rodiny a funguje to. Není to tak dávno, co moje známá o něco mladší než já letěla studovat na Nový Zéland a pár let se doma neukáže. I moje o 10 let mladší sestřenice může sama přespávat u kamarádek a nikdo neřekne ani slovo. Mně ale pomalu táhne na 30 a nesmím se ani slovem zmínit, že bych šla s někým na kafe! To samé s oblékáním a líčením. Jsou v šoku, když se vkusně namaluji a elegantně oblecu a je ze mě elegantní dáma (pro otce coura). Přitom se dnes malují i 13lete holky. To jim ale nevysvětlím, že už mám 10 let občanku, takže i kdybych se zmalovala nebo se s někým vyspala, mám na to plné právo. Neživi me už pár let a nejraději by mě viděli na písku s bábovičkami a lopatičkou. Normální rodič se snaží své dospělé dítě motivovat, ne z něj dělat batole. Mě by opravdu nejraději posadili zpátky na nočník a dali cumel do pusy. Nechtějí se smířit s realitou.
Kolik holek v mém věku už zakládá rodiny a já řeším tohle. Už mě to docela unavuje.
Mám ráda své rodiče, ale přála bych si, aby se chovali úměrně k mému věku.
| | Zaslal: Elizabeth878 (25 let) | | Naše odpověď |
|
