Uživatel:
Heslo:
Nový uživatel
Ztráta hesla?
https://dobromat.cz/podporim/cordatum-praha

Dotazy jsou kompletně zpracovány do 15.11.2019

Rodina

03.08.2019 19:19
Dobrý den, ráda bych se na Vás obrátila s mým dlouhodobým problémem mezi mnou a mými rodiči.
Je mi 25 let, jsem tedy dospělá a samostatná bytost se vším všudy. U rodičů nežiji, přesto je ráda a často navštěvuji.
Abych řekla pravdu, nevím, kde začít.
Mám pocit, že mě rodiče stále berou jako malé dítě. Řeknete si, že to tak má každý rodič a že jsem a budu jejich dítě i v 50ti, jejich chování ale přesahuje všechny meze. Uvedu příklad. Nesmím se na chlapa ani podivat,natoz s někým randit. Jsme spolu s maminkou venku a když se otočím se za pěkným mužským, hned mě sprdne, aby mě ani nenapadlo se s ním vybavovat.?! Snad se v 25 letech můžu bavit s kým chci! Sama měla v mém věku 3 děti. Já žádný vztah nemám a ani s nikým nespím. Jen se ráda seznamuji, nedělá mi problém se dát s někým do řeči. Otec dokonce mé vybavovani se s mužským s pokolenim označuje za k... Myšleno, že jsem děva lehkých mravů. Musím dodat, že v žádném případě nejsme věřící rodina a sourozenci se mohou bavit normálně (bratři). Přitom nejsem a nikdy jsem nebyla problematický typ. Nekouřím, nepiji, nefetuji, jsem samostatna atd.

Další věc je můj samostatny život. Při každém odjezdu moji návštěvy oba pláčou, jak kdybych odjíždela na druhy konec světa. Jasně, mají o mě strach, to je pochopitelné, ale odjíždí pryč i mnohem mladší děti (!?) a nikdo jim nedělá hysterickou scénu na nádraží atd. Trochu se za ně začínám stydět a připadám si chvílemi jak nesvepravna. Lidé se za námi i otáčejí.
Přitom kamarádky moji maminky mají 15lete dcery a odjíždí pryč úplně běžně a nikdo přitom nenadela tolik povyku.
Docela mě jejich chování omezuje. Co by dělali, kdybych se vážně odstěhovala na druhý konec světa a viděla je jednou za 2 roky? A přitom jsou takové rodiny a funguje to. Není to tak dávno, co moje známá o něco mladší než já letěla studovat na Nový Zéland a pár let se doma neukáže. I moje o 10 let mladší sestřenice může sama přespávat u kamarádek a nikdo neřekne ani slovo. Mně ale pomalu táhne na 30 a nesmím se ani slovem zmínit, že bych šla s někým na kafe! To samé s oblékáním a líčením. Jsou v šoku, když se vkusně namaluji a elegantně oblecu a je ze mě elegantní dáma (pro otce coura). Přitom se dnes malují i 13lete holky. To jim ale nevysvětlím, že už mám 10 let občanku, takže i kdybych se zmalovala nebo se s někým vyspala, mám na to plné právo. Neživi me už pár let a nejraději by mě viděli na písku s bábovičkami a lopatičkou. Normální rodič se snaží své dospělé dítě motivovat, ne z něj dělat batole. Mě by opravdu nejraději posadili zpátky na nočník a dali cumel do pusy. Nechtějí se smířit s realitou.
Kolik holek v mém věku už zakládá rodiny a já řeším tohle. Už mě to docela unavuje.
Mám ráda své rodiče, ale přála bych si, aby se chovali úměrně k mému věku.
Zaslal: Elizabeth878 (25 let)
Naše odpověď
11.01.2019 15:45
Ahoj poradno,
Tak ten klučina mi včera neodepisoval, bála jsem se o něj a dneska mi řekl proč.
Jde znovu ke zlé matce, tak rozhodl soud. Adoptivní rodina ani jeho opatrovatelka s tím nemůže nic dělat. Bohužel, moc se bál, jsme stáli u automatu a on mi to povídal, byla jsem trochu v šoku. Zas brečel atd. Hledala jsem nějaký zákon a našla jsem, že pokud dítě (ať zletilé či ne) má nějaké znevýhodnění, tak za něj co se týče školy musí ručit jeden z rodičů příp. pěstouni a nebo opatrovnice jako v tomto případě.
Nikdo ve škole to neví, ani psycholožka ani učitelky. Jen já, je to takové divné.
Moje máma taky pracuje jako učitelka a musí vědět, kde, jak a proč ty děti bydlí. Máma je na ZŠ my jsme odborné učiliště. Já to nebudu rozhodně nikomu říkat, ale řekla jsem mu že, kdyby to chtěl ještě někomu říct, tak mu budu oporou. Chci mu pomoci a udělám to všechno, když budu vědět co. Představa, že ho třeba teď mlátí a nebo mu ubližuje je děsivá. Poradila jsem mu, aby když tak utekl od ní a šel na policii. Ti mu určitě pomůžou. Myslím na něj a nechápu, proč soud mohl rozhodnout takto?
Proč vystavuje v nebezpečí tohoto kluka, který se bojí? Chápu, že po propuštění z vazby má matka právo se s ním vídat, ale mělo by to být pouze v případě pokud dítě chce. On nechce a bojí se jí. Povídal, že kdyby v pondělí nepřišel do školy, tak leží na psychiatii.
Nic, nebudu psát romány.
Co bych chtěla vědět? Celý názor na věc a vědět, co bych mohla pro něj ještě více dělat. ?? A proč se toto děje? Proč jsou lidé zlí?
Děkuji moc.

Zaslal: MyšičkaMalinká (23 let)
Naše odpověď
25.12.2018 20:10
Milá poradno,
tentokrát se neobracím tak úplně s dotazem, spíše s updatem o tom, co se přihodilo. A jak jsem si tak pročítala staré dotazy ... jsem ráda, že puberta a čas těsně před osamostatněním od rodiny, jsou situace, které nejspíše prožijete jen jedenkrát za život.

Od prvního dotazu uběhlo spoustu času a koukám, že navazující dotazy kolikrát ani nebyly dost jasné, aby se v tom někdo cizí vyznal, natož uměl slušně poradit či povzbudit, takže smekám a jsem moc vděčná, za vaši existenci.
Shrnu-li o čem jsem psala dříve: První vztah, se kterým jsem se na vás obracela byl na dálku, spíše jen jako letní láska (spíše jarní - od března do konce prázdnin), na kterou nemáte moc dobré vzpomínky. Vztah se rozplynul v zapomnění. Prakticky ihned na to navazoval další vztah, který začal skrze tu samou hru (a ta ještě bude důležitá i v budoucnosti). Ten sice nebyl nadálku, ale připadala jsem si v něm, jako by byl. Byla jsem naivní a zoufale jsem toužila po tom, aby mě měl někdo rád. Do teď úplně nechápu co to sakra bylo, ale opět to skončilo tak rychle jak začalo (od září do prosince) a to jsem ho ještě v lednu uháněla, abych získala odpovědi na otázky (spoiler alert - jen jsem ze sebe udělala trapku a nic nezjistila, ani do dnešního dne, tedy ne že bych po tom nějak pátrala). A od Vánoc do těsně před Valentýnem (dále referován jako Valentýn) vydržel ten poslední "vztah", taktéž na dálku, o kterém jsem se tu zmiňovala. To byl poslední hřebík do rakve důstojnosti mojí osoby (nedramatizuji, k tomuhle se budeme ještě vracet).

Když k tomu všemu přidáme správnou dávku těžké školy, rodinného šílenství, puberty, návazně nízkého sebevědomí a zlomené srdíčko, dostaneme se k: "Valentýnovi" a slibu, že buď si na něj počkám, i kdybych měla být do konce života sama. Valentýn pro mě byl velmi důležitý a okolnosti našeho "rozchou" pro mě byly zdrcující. Po té co malá holka uvěřila slibům, že to spolu zvládneme a že mě prý miluje a že si kvůli mě zkusí najít práci poblíž mého bydliště (o 5 let starší - konečně chlap a ne děcko), abychom mohli být opravdu spolem ... se se mnou rozešel větou: Promiň, moje city k tobě už nejsou tak silné (spoiler alert - neuvěřila v lži, uvěřila jen té poslední).

Můj slib mi dlouho nevydržel. Kolem svátku Valentýna téhož roku jsem si začala psát s jedním, o rok starším, němcem. A moje zatím nejšílenější období života se rozjelo naplno. Nebudu se tu svěřovat se vším, co tahle konverzace s němcem obsahovala, jak pro ochranu svého soukromí, tak i proto, aby tento text zůstal jakš takš kids friendly. Nebyl to romantický vztah. Na ničem takovém mi už nezáleželo. Jen jsem chtěla vyplnit obrovskou díru v sobě, která tam zůstala po Valentýnovi. To jsem si tehdy ale neuvědomovala. Pak jsem si psala (současně) s dalším, tentokrát čechem,(který shodou okolností byl v kontaktu v té hře i s Valentýnem, takže se dozvěděl o těch nepěknostech, co jsem vyváděla). A pak jsem narazila na příjemného slováka. Jen prostě kamarád, o 10 let starší. V létě jsem byla na Slovensku na prázdninách a potkala se s ním. A začla to táhnout s ním, tedy čas od času dojíždět přes půlku moravy, protože on tu bydlel pak kvůli práci. Ale neměli jsme si co říct či psát, takže to vypadalo jako ten úplně první vztah. A pak (současně) jsem si začla psát s jiným čechem, co bydlel ve stejném městě. Nebyl to můj typ, ale tak nějak jsem se zapletla i s ním. A tak jsem to táhla za dva konce. A to vše aniž by o tom věděl kdokoliv z rodiny (na to jediné z toho všeho jsem pyšná).

A tak se posuneme do léta dalšího roku. Neměla jsem jen tyhle "kamarády". Měla jsem i dobrého přítele, který shodou okolností byl také z té hry, a také bydlel na úplně opačné straně republiky. A byl skoro dvakrát tak starý jako já. Znali jsme se už pár let, i doma už ho znali, hlavně si sedl i s tátou. A protože už mi bylo 18, tak se nám konečnš podařilo domluvit, že bych tam k němu jela na pár dní na návštěvu (opět opakuji - jen kamarád, tentokrát nic víc). Bylo to milé rozptýlení od toho všeho co se dělo doma.

Pamatujete si ještě Valentýna? Ten se mi ještě pak sám ozval v létě toho samého roku, kdy se se mnou rozešel, jen aby mi řekl, že si hned na to našel přítelkyni v Praze, a tak jsem mu i já dala vědět, že jsem nezůstala pozadu. A pak ještě pár dalších random zpráv napříč rokem, asi bych jen tak nezapomněla. Jak bych mohla, na někoho, s kým i když jsem s ním byla nejkratší dobu, tak jsem prožila nejintenzivnější vztah, nejnaplněnější, něco, co mě dokázalo vymrštit o kousek výš, co drželo tonoucího nad hladinou. A pak ztáhlo na samé dno.
Nikdy jsme se neviděli naživo, jen si vyměnili pár fotek.
Ale když jsem byla na prázdninách na druhém konci republiky, tak se opět ozval, a už ani nevím jak, ale domluvili jsme se, že cestou domů, si udělám zastávku v Praze, že by jsme se viděli. Alespoň po tom "všem" ... zjistit jak ten druhý vypadá, kdo že to celou dobu byl na druhé straně, kdo že mi to způsobil tolik radosti i bolesti.

Jestli to nebylo vidět do teď, tak je nutno podotknout, že do vztahů i "vztahů" skáču rovnou po hlavě. Chci? Získám! A to i když tichá, plachá a introvertní.

Setkání, ačkoliv jsem z toho měla velký strach a nervy, šlo dobře. Valentýn byl příjemnný, pohledný mladík. A co víc, v tu chvíli byl single (což jsem do té doby nevěděla) ... ale já ne. Na mě doma čekal všechen ten zmatek, co jsem si způsobila.
Původní plán byl - přijet, pozdravit, dojet domů. A to vše během jednoho dne, však už jsem taky byla týden pryč, a čerstvě dospělá, táta mi sice pustil, ale věděla jsem, že je strachy bez sebe.
Jenže jsem domů nedojela. Ne ten samý den. Ale o další skoro týden později. A štěstí v neštěstí, vždycky si toho balím víc, než potřebuju.
Valentýn měl zrovna pár dní volna mezi směnami a já se nemohla přimět k tomu, jet domů. Nechtěla jsem. Bylo mi tak krásně. Jako kdyby to přímo navazovalo na události těsně před rozchodem. A přece ve mě byla hluboká rána, která tam zůstala skoro stejně tak hluboká a čerstvá, jako byla v okamžiku, kdy mi došlo, že sen o Valentýnovi skončil.

Pokusím se zbytek zkrátit. Tátovi jsem musela dát vědět že se nevracím, nebyl nadšený, museli jsme se ukázat sestřenici, která studovala v Praze, že jsem v pořádku a tátovi slíbit, že u Valentýna budu spát jedině v pokoji pro hosty (promiň tati, žádný takový tam nebyl). S Valentýnem jsme to chtěli dát dohromady, zkusit znovu štěstí. Ale na mě pořád čekal doma ten zmatek, což jsem mu také řekla. Byla jsem rozhodnutá vše doma ukončit a být s Valentýnem. A jak jsem slíbila, tak jsem udělala. Slovák to vzal v klidu, beztak jsme si ani nepsali a viděli se párkrát, prostě to nevyšlo. Ale ten druhej to moc nepobral. Několik měsíců mě denně bombardoval zprávama, urážel, osočoval, vyhrožoval atd. Psychycky jsem na tom nebyla moc dobře, něco jako když jste ve vztahu s psychopatem. S Valentýnem jsme se kvůli tomu nejednou pohádali. A taky i kvůli jeho velmi dobré kamarádce. Valentýn totiž už nechtěl vztah na dálku, a dal mi jasně vědět, že dokud to bude na dálku, nebude to brát úplně vážně. Ale já věděla co cítím a tak když se svěřoval jí a ... a co já? Já jsem chtěla vytrvat a ukázat mu, že mu za to stojím, že se nemusí bát, že bych mu ublížila, jak se stalo v jeho minulých vztazích. Jednou za měsíc-dva jsem tam za ním na pár dní zajela a strávili jsme spolu nádherný čas.
Policie mi s obtěžováním nepomohla. V jejich očích jsem byla jen přecitilivelá puberťačka, co si to všecho vymyslela. A tak jsem šla na vysokou do Prahy. I přes nevůli rodičů a s vědomím, že na to budu sama, na všechno. Nechala jsem všechny starosti domova doma a šla žít konečně svůj život.

Kdo ví, co bude za pár let. Ale nedokončila jsem ani první semestr. Škola mě nebavila. Ale aby mě buď přítel nebo rodina nenutila do studia, oznámila jsem to, až když to nešlo vzít zpět.
Letos na jaře jsme se s Valentýnem sestěhovali. Krátce po té jsem otěhotněla.

Náš vztah je pořád stejně plný zamilovanosti, jako byl na samém začátku. Skoro mi až přijde divné, že od počátečních neshod, způsobených idiotem co nechápal, že on pro mě není ten pravý a Valentýnovou nedůvěřivostí v nás, jsme se vlastně ani pořádně nepohádali.
Spolu už jsme si prošli těžkými obdobími, ale vždy jsme uměli stát při sobě a tak věřím, že tomu tak bude i nadále. Byť nás teď čekají další zkoušky (nedostatek financí, horská dráha emocí po porodu).

A co ta věta: neuvěřila v lži, uvěřila jen té poslední? Všechno to byla pravda. I on v to věřil. My se spolem dali dohromady tehdy chvíli po té, co ho podvedla jeho přítelkyně, vztah na dálku, udržovaný několik let. On zlomený jak psychicky tak i finančně (rodinné důvody). Práci si doopravdy hledal. Ale nepodařilo se mu žádnou najít, tedy ne v okolí mého domova. A tak se dostáváme k té lži, kterou ukončil vztah. On potřeboval vypadnout z místa, kde byla jeho rodina a to se mu podařilo skrze navázání vztahu, o kterém si nebyl tak úplně jistý. S tou, o které jsem si douho myslela, že mě snad s ní i podváděl, či jak bylo možné, že si tak rychle našel takovou náhradu. Zase až taková náhrada to nebyla. Vztah vydržel jen pár měsíců, naštěstí pro něho dostatečně dlouho, aby mohl v Praze zůstat a nemusel se vracet domů.

Nevěřím na šťastné konce, ale věřím v naše štěstí, které si tak opatrně střežíme.
Přeji hezké svátky, milá poradno! :)
Zaslal: Pourquoi moi (19 let)
Naše odpověď
17.12.2018 21:45
Ahoj poradno, k mému předchozímu dotazu mě ještě napadlo následující:
Co by měl a mohl kamarád ze školy udělat, aby se cítil lépe?
Co bych mu mohla poradit?
Teď je zdá se mi v pohodě, dneska jsme se spolu zasmáli a že prý se ho 2 holky ptaly nějak divně. Tak mi to řekl na co se ho ptaly a byla to otázka ohledně sexu. On je panic, ještě s žádnou holkou nic neměl, takže nevěděl, jak odpovědět. Řekl mi, že je rád, že mě má a ptal se mě, jestli jsem se o tom,
(co jsem psala tuhle), někomu pověděla.
Řekla jsem mu samozřejmě, že ne a že to ani nemám v úmyslu. on poděkoval a změnili jsme téma.
Vzhledem k jeho minulosti si myslím, že bude dlouho trvat, než s nějakou holkou naváže intimní vztah. Děti mi říkal, že jednou chce, aby mohl udělat lepší život (přesně takhle mi to řekl).
Vím, že mám přítele, ale je docela tolerantní, takže si myslím, že když se s tímto klukem budu držet za ruce a pomůže mu to, tak že bude miláček rád.
S přítelem jsme přes dva roky, ale známe se od mých 11 let.
Pravdou je, že se strašně málo vidíme a když už tak se spolu vyspíme. Je to krásně, ale já bych chtěla víc. On mě krásně líbá a to je pohádka…
Jen je to málo, oproti tomu, že kamaráda vídám každý nebo skoro každý den ve škole. Raděj bych vídala přítele. Chápu, má toho moc,teď je v lázních a navíc nemocný, píše bakalářku, aby ukončil BC, rád by to dal v květnu, aby od října mohl na 2 toky na MGR. Do toho závodně plavě a hraje florbal za mezinárodní ligu..
Nechci ani pomyslet, že bych tohoto kocoura ztratila. V létě jsme se pohádali a oba jsme brečeli, pak už to bylo v pohodě. Jen taková ostřejší výměna názorů, jsem mu řekla, co jsem mu asi říct neměla a on brečel. Seděl a vypadal jako smutný pes. Tak jsem utekla z bytu, protože jsem ho měla dost. Pak jsem mu s brekem volala… Miluju ho, je to silné, ale bolí mě, kdyže ho nemůžu dotýkat.. a určitě mu věřím, nemám důvod, on by mi neublížil..
Chtěla bych znát Tvůj názor na věc.
Děkuji moc.
Zaslal: MyšičkaMalinká (23 let)
Naše odpověď
https://www.poradna-lasky.cz/cs/registrace::Registrace
https://www.poradna-lasky.cz/cs/napoveda::Nápověda
https://www.poradna-lasky.cz/cs/vseobecne-podminky::Všeobecné podmínky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/ochrana-osobnich-udaju::Ochrana osobních údajů
https://www.poradna-lasky.cz/cs/podporte-nas::Podpořte nás
https://www.poradna-lasky.cz/cs/caste-dotazy::Časté dotazy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/zaslani-dotazu::Zaslat dotaz
https://www.poradna-lasky.cz/cs/nase-odpovedi::Naše odpovědi
https://www.poradna-lasky.cz/cs/rekni-to::Řekni to!
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kontakty-na-odborniky::Kontakty na odborníky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/testy::Testy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/ankety::Ankety
https://www.poradna-lasky.cz/cs/soutez::Soutěž
https://www.poradna-lasky.cz/cs/profily::Profily
https://www.poradna-lasky.cz/cs/pokec::Pokec
https://www.poradna-lasky.cz/cs/seznamka::Seznamka
https://www.poradna-lasky.cz/cs/bazar::Bazar
https://www.poradna-lasky.cz/cs/hledarna::Hledárna
https://www.poradna-lasky.cz/cs/laska-v-literature::Láska v literatuře
https://www.poradna-lasky.cz/cs/pribehy::Příběhy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/basnicky::Básničky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/citaty::Citáty
https://www.poradna-lasky.cz/cs/prislovi::Přísloví
https://www.poradna-lasky.cz/cs/blbinky::Blbinky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/o-poradne-lasky::O Poradně lásky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/poradna-v-cislech::Poradna v číslech
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kodex-poradce::Kodex poradce
https://www.poradna-lasky.cz/cs/cordatum-praha::Cordatum Praha
https://www.poradna-lasky.cz/cs/nasi-dobrovolnici::Naši dobrovolníci
https://www.poradna-lasky.cz/cs/sponzori::Sponzoři
https://www.poradna-lasky.cz/cs/spratelene-weby::Spřátelené weby
https://www.poradna-lasky.cz/cs/napsali-o-nas::Napsali o nás
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kontakty::Kontakty
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kniha-hostu::Kniha hostů
https://www.poradna-lasky.cz/cs/tiskove-zpravy::Tiskové zprávy