Každý z nás má určité zažité způsoby jednání, komunikace a hledání řešení v konfliktních situacích. Jak je již z názvu patrné, budeme mluvit o strategiích agresivních, pasivních a asertivních. Chování agresivní můžeme také jinak označit jako útočné, jde o tendenci napadat druhé, ať už fyzicky nebo slovně. Tendence k takovému jednání se nazývá „agresivita“, pro skutečné projevy výbojnosti a útočnosti můžeme použít pojem „agrese“. Pasivita je druhým pólem extrému, znamená nečinnost, nezúčastněnost, nebojovnost… Asertivita je takový zlatý střed mezi pólem agresivity a pasivity. Jde o zdravé a přiměřené sebeprosazení, vyjádření vlastních přání a požadavků.

Agresivní strategie jednání
Čas od času snad každý jednáme trochu agresivně – když nás někdo nebo něco naštve nebo prostě máme špatnou náladu, stane se občas, že vyletíme. Mluvíme sprostě, vyčítáme, slovně a někdy dokonce i fyzicky napadáme druhé… Podstatou takového jednání je to, že se neohlížíme na přání a potřeby druhých a tvrdě prosazujeme pouze ty své. Agresivním lidem nechybí sebevědomí, ale bývá už trochu nadměrné. Svou hodnotu si dokazují tím, že pokořují druhé a neúspěchy vidí v nepřízni okolí. To jim neustále hází klacky pod nohy, proti čemuž se musí samozřejmě s vervou bránit. Toto přesvědčení jejich naučené agresivní způsoby jen a jen posilují.

Pasivní strategie
Lidé jednající pasivně nedovedou jasně vyjádřit, jaké jsou jejich potřeby a co si přejí. Jejich sebevědomí bývá nízké, nedovedou dostatečně obhájit své zájmy, druhým ustupují a nechají se sebou snadno manipulovat (to znamená, že si nechají „podsunout“ myšlenky a názory druhých, kteří ať už vědomě nebo nevědomě prosazují své zájmy nečestnými způsoby – využívají slabostí například neschopnosti odmítnout nebo strachu z případného konfliktu). Protože se nedokáží pořádně prosadit, často je potkávají neúspěchy, které sami přičítají své neschopnosti. Pocity nedostatečnosti jen a jen prohlubují nízké sebevědomí, čímž pádem i pasivní jednání.

Asertivita
Poslední z uvedených strategií je asertivita. Jde o jakousi zlatou střední cestu, nejlepší možný způsob jednání. Asertivní člověk dovede jasně stanovit, jaké jsou jeho cíle v určité situaci a jak tuto situaci prožívá. Sám sebe dovede obhájit, zakládá si na slušném jednání, zná svá práva a nebojí se je vyžadovat. Respektuje druhé a vyžaduje na oplátku i respekt jejich. Umí rozdávat i přijímat laskavosti či komplimenty. Je schopen konstruktivní kritiky sebe i druhých, k lidem má pozitivní postoj, taktéž i k sobě, což koresponduje s jeho zdravým sebevědomím.

Řekli jsme si tedy, jak jednotlivé komunikační strategie vypadají a co je charakterizuje. Někdo může být o něco více agresivní, někdo pasivní, někdo je od přírody spíše asertivní. Naučili jsme se rozlišovat tyto tři základní kategorie, ale neznamená to, že bychom našli čistě agresivní, pasivní nebo asertivní typ člověka. Jednotlivé strategie jednání se často kombinují a prolínají. Známé je třeba chování pasivně-agresivní, kdy člověk pociťuje touhu vyjádřit se agresivně, ale snaží se této touze vyhnout. Nejde do přímého konfliktu, potlačuje svoji nespokojenost a dusí v sobě negativní pocity. Takovýto přístup může být ve výsledku velmi destruktivní, nespokojenost bude totiž dál narůstat, až se nakonec stejně projeví, a to mnohokrát znásobená.

Někdy máme chuť druhému to pořádně „vytmavit“, uvést ho do patřičných mezí, jindy bychom se raději někam schovali, nemluvili, neprojevovali se. To ale ještě neznamená, že bychom byli agresivní či pasivní osobností. Ať už jsme zvyklí jednat jakkoliv, vždy záleží na situaci, našem momentálním rozpoložení nebo na člověku, se kterým jednáme. I pasivní člověk je někdy natolik vyprovokován, že bez rozmyslu vyletí, agresivní jedinec se zase občas stáhne do své ulity a nechá se třeba zdrtit cizí kritikou. Sama asertivita je málokdy přirozenou strategií, většinou se jí musíme naučit. Není to ale tak složité, jak to může vypadat, chce to jen trochu cviku a kapku vědomostí o nás samotných, o tom, co si zasloužíme a na co máme právo. O těchto „právech“ nás informuje tak zvané asertivní desatero:

Zkus si asertivní práva pořádně pročíst a popřemýšlet, jak jim rozumíš. Souhlasíš s nimi? Zdá se ti, že tě v některém tlačí bota? Právě na to pak bude třeba se nejvíce zaměřit. A co zafunguje nejspolehlivěji? Trénink! K prosazení těchto našich práv nám může pomoci několik asertivních technik. Při tzv. technice přijatelného kompromisu se například snažíme najít nejvhodnější řešení pro všechny zúčastněné strany tak, aby byla respektována právě práva, zájmy a přání všech účastníků (ale i naše!). Můžeme taktéž využít negativní asertivity, kdy přiznáme „protivníkovi“ v konfliktu vlastní chyby a nedostatečnosti a tím ho vlastně úplně odzbrojíme. Pozor ale, abychom se zbytečně nepodceňovali a svoje chyby nezveličovali. Oblíbenou technikou je také metoda porouchané gramofonové desky. Jde o to, že dokola a dokola opakujeme náš požadavek, dokud druhé straně nedojdou argumenty a skutečně začne uvažovat o tom, co se jí snažíme sdělit.

Asertivní jednání je strategií zdravě sebevědomých, vyspělých lidí, je to něco, o co bychom měli všichni usilovat. Není ostuda mít v něčem mezery – neumět říci ne nebo třeba přehnaně prosazovat své názory. Každý má své drobné mouchy, ale stačí chtít na sobě zapracovat a snad si budeme navzájem o něco lépe rozumět… Hodně štěstí :-)