V minulém článku jsme si pověděli, že komunikujeme nejenom slovy, ale i neverbálními signály. Pokud chceme druhému dobře porozumět, nestačí jenom poslouchat, co říká. Pozornost musíme věnovat také tomu, jaká je jeho intonace, jak se tváří, jaký je jeho postoj, gesta a dokonce i tomu, jak je druhý oblečený. Jednotlivé složky neverbální komunikace možná vypadají složitě, ale nemusíme být žádní detektivové, abychom si signálu všimli. Neverbální komunikaci vnímáme instinktivně (bezděčně a automaticky), každý na nás nějakým způsobem působí a tenhle „dojem“, který v nás zanechává, tvoří jak obsah jeho sdělení, tak také to, jak komunikuje jeho tělo. A stejně tak si povíme, jak takový „dobrý dojem“ udělat prostřednictvím neverbální komunikace na druhé.

Představ si, jaký v tobě asi zanechá dojem člověk, který je nahrbený, s utrápeným výrazem, svěšenou hlavou, a k tomu ještě mluví tak potichu, že mu není rozumět. Ať už má špatnou náladu, něco ho trápí, bolí anebo má nízké sebevědomí, vyjadřuje to celé jeho tělo. Naopak ten, kdo stojí zpříma s úsměvem na rtech, promlouvá nahlas a zřetelně, je nejspíš vyrovnaný sám se sebou a v daný moment vyzařuje dobrou náladu. Tyto příklady nám ukazují, že psychická i fyzická stránka člověka je těsně provázaná. Emoce ovlivňují všechno. Nejde jen o to, že se usmíváme, když se nám daří – celé tělo má dobrou náladu! Některé teorie dokonce mluví o tom, že tenhle proces funguje i opačně.

Nejenom že emoce mají vliv na tělesné vyjadřování, ale zároveň prostřednictvím těla můžeme ovlivnit to, jak se cítíme. Těžko říct, zda tento princip funguje stoprocentně, ale za pokus to rozhodně stojí! Takže až tě příště bude něco trápit, co to zkusit trochu jinak? Stoupni si před zrcadlo a podívej se, jakým způsobem stojíš, jak se hýbeš, jak se tváříš. Namísto truchlivého výrazu se na sebe pořádně usměj. Klidně se i pořádně hlasitě rozesměj! Možná to nebude úplně od srdce, ale teorie psychologů praví, že dobrá nálada přijde brzy sama. Ať už to bude fungovat nebo ne, s úsměvem jde přeci všechno líp :-). A nejde jenom o zlepšování nálady, stejně dobře se můžeš „naladit“ na komunikaci. Jakým způsobem chceš zapůsobit, co chceš druhému sdělit? Jak bude nejlepší informace prezentovat? Chceš působit dominantně, uvolněně, vážně? Na základě toho vyber příslušné signály a to, jakým způsobem se budeš vyjadřovat by mělo zároveň zpětně ovlivnit tvé pocity.

Zrcadlo je vůbec dobrý prostředek, jak natrénovat neverbální komunikaci. Jakoukoliv situaci si před ním můžeš natrénovat – pokud potřebuješ říct druhému něco nepříjemného, o něčem ho přesvědčit nebo se třeba připravuješ na referát či prezentaci. Při tréninku je dobré sám sebe pozorovat, všímat si vlastních malých zlozvyků, třeba strkání rukou do kapes, ošívání a podobně. Zařídit to tak, aby projev působil přirozeně, je skoro věda. A to hlavně v případě, kdy jsme nervózní a cítíme se nejistě nebo napjatě. Základem je však vzpřímený postoj. Rovná záda a zvednutá hlava neomylně světu ukazují, že se ho nebojíš a máš v něm svou jasnou pozici. Ruce by měly být volné, žádná křeč. Doprovodná gesta mohou dobře podtrhnout to, co se snažíš říct, byla by škoda ruce opomíjet. Tváři nesluší nic více než úsměv a důležitý je také pohled z očí do očí. Druhého bychom neměli hypnotizovat, ale očnímu kontaktu není radno se ani vyhýbat. Působí to v lepším případě nejistě, v tom horším neupřímně. Také když mluvíš před větší skupinou lidí, očima neuhýbej – pohledy do stropu nebo do podlahy vyjadřují strach. Kdo se na publikum nedívá, snaží se většinou sám sebe přesvědčit, že tam žádné není – proč? Ze strachu a nervozity. Pohled vpřed nás neučiní zranitelnějšími, ale naopak víme, čemu (komu) čelíme a na podněty z publika můžeme lépe reagovat. Dáváme najevo sebevědomí a zároveň i zájem o posluchače. Dá se to ale maličko nafingovat. Pokud se budeš dívat kamsi „za“ skupinu lidí před sebou, bude se zdát, že hledíš přímo na ně. Jinak je dobré pohledy rozdávat rovnoměrně, tedy nedívat se a nemluvit pouze na jednu stranu publika, ale obracet se postupně ke všem.

Podání ruky je dalším signálem, kterým lze ovlivnit mínění druhého. Podání ruky zpocené nebo studené je opět ukazatelem nervozity a nejistoty. Když je ruka jako „leklá ryba“, působí tak i její majitel. Naopak velmi silný stisk či položení levé dlaně na stisknuté ruce používají ti, kteří se snaží mít navrch. Podání ruky by tedy mělo ideálně trvat pár vteřin, ruku bychom měli stisknout silně, ale ne se o to přehnaně snažit. Stisk by měl doprovázet přímý pohled do očí. Co ale když jsou ruce studené nebo rozpálené a zpocené? Když tě čeká nějaké opravdu důležité seznámení, například pohovor v práci, jako na potvoru ruce ne a ne uklidnit. Pocení rukou však můžeme zamezit, když si do ruky vezmeme sklenici nebo lahev chladné vody a chvíli jí v obou rukou podržíme. Stejně tak to funguje u studených rukou. Pomůže, když je třeba založíš, aby se tak ohřály na tělesnou teplotu anebo na chvilku v rukou podržíš třeba teplý čaj.

Ačkoliv jsme si uvedli základní body, jak na druhé ideálně zapůsobit, nic není dané a každý by si měl jednotlivé signály přizpůsobit sám sobě. I když budeš znát poučky neverbální komunikace na jedničku, nejlépe stejně zapůsobíš, pokud budeš přirozený a tvůj postoj, pohyby i výrazy budou osobité, zkrátka a dobře, budeš se cítit být sám/sama sebou. Stejně jako každý má trošku jiný způsob vyjadřování, na každého různé signály působí maličko jinak. Nikdy ale není na škodu se poučit. A nejlépe se učí od lidí z našeho okolí! Máš kolem sebe někoho, u koho jsi vždycky obdivoval způsob, jakým vystupuje a jakým na tebe působí? Jak to dělá? Teď už víš, na jaké oblasti se zaměřit, tak se pusť do průzkumu. Pozoruj, všímej si, klidně se i ptej a zkus se inspirovat. A zkoušej – nejprve před zrcadlem a pak i na živo. Držím palce! :-)