V životě se každou chvíli setkáváme s někým novým. Získáváme nové přátele, budujeme si vztahy v pracovním prostředí nebo ve škole na „profesionální úrovni“, navazujeme potenciální partnerské vztahy. Dost často nad tím nijak nepřemýšlíme a jde to prostě přirozeně. Potkáš někoho nového, rozumíš si s ním a stanete se přáteli. V situacích, kdy ti na tom opravdu záleží, to je ale o něco těžší. Zejména co se týče lásky nebo profesních úspěchů, pro lidi, kteří jsou stydlivější, se může stát obtížnou jakákoliv snaha navázat bližší kontakt s druhou osobou. Proč je to pro nás někdy tak těžké? Protože chceme zapůsobit! Chceme, aby z nás ten druhý měl dobrý dojem, chtěl nás znovu vidět nebo pro nás něco udělat. A do velké míry je otázkou sebedůvěry, jak moc cítíme, že si takovou pozornost zasloužíme. V dalších řádcích se budu věnovat spíše těm milostným trablím, nicméně zmiňované zásady se dají vztáhnout v podstatě na kteroukoliv mezilidskou situaci, kdy chceme, aby si nás někdo zapamatoval v pozitivním slova smyslu.

Jak už jsem zmínila, snaha zapůsobit má hodně co do činění se sebedůvěrou. A taky s tím, jak hodnotíme toho druhého, a co k němu cítíme. Pokud mu přisuzujeme takřka božské vlastnosti, což růžové brýle zamilovanosti dovedou naprosto dokonale, těžko se nám dělá dobrý dojem. Vždyť on je přeci tak úžasný a já se jenom plazím v prachu u jeho nohou! Přiznejme si, že čas od času nás tento pocit opravdu potká. A jak můžeme vůbec chtít prokázat své dobré vlastnosti a svou vlastní hodnotu, když děláme takové rozdíly? Buďto se budeme prostě cítit nedostatečně anebo sklouzneme ke snaze svoje schopnosti zveličovat a z naší okouzlující konverzace se stane prachsprosté vytahování, ve snaze dokázat především nám samotným, že za to stojíme. A takhle to prostě fungovat nebude. Tečka. Výborně, už víme, jak to nedělat. Takže jaká je ta správná cesta?

Vzpomeneš si na nějakou situaci, kdy jsi byl nervózní před nějakým vystoupením na veřejnosti, referátem a podobně? Možná že ti kamarád, rodiče nebo učitel řekli, ať si publikum představíš nahaté. Sedící na záchodě. Nebo oblečené do klaunského kostýmu. Anebo klidně všechno dohromady. A docela to funguje, žejo? Nervozita nás opouští, protože nám dojde, že ti okolo nás jsou taky lidé, kteří dělají úplně obyčejné věci, a někdy taky mohou působit směšně, ať už jsou jakkoliv důležití. Není hned nutné, aby sis svou, možná budoucí, lásku, v představách zesměšňoval/a, cílem je brát ji spíše jako lidskou bytost, která je sice v mnoha směrech vážně úžasná, ale má i svoje mouchy a slabší stránky. Stejně jako ty.

Jakmile tedy přijmeme, že vedle sebe máme rovnocenného partnera, zbývá už jen práce na nás samotných.  Jak na tuhle fajnovou osobu zapůsobíme? Recept je jednoduchý, ale jak to tak bývá, není tak úplně jednoduché se ho držet. Zní nějak takhle… BUĎ AUTENTICKÝ. Co to znamená? Buď zkrátka sám sebou. V životě nás svazují různé konvence, názory společnosti, tabu aneb věci, o kterých se nemluví, či pravidla, jak by to mělo ve vztahu vypadat. Oprostit se od nich je těžké. Postupem času jich přijímáme víc a víc, lidé nám říkají, co a jak by se správně „mělo“, a protože o tom mluví všichni, určitě to bude pravda, nebo…? Ne. Správné je jen a pouze to, co sami uvnitř sebe jako správné cítíme. To, co se shoduje s naším vnitřním přesvědčením, co je snadné a dává nám to smysl a zároveň dobrý pocit. A někdy to může jít zcela proti proudu společenských pravidel.

První vztahy, které v životě navazujeme, a také první lásky, patří mezi ty nejupřímnější. Nejsme ještě „nakažení“ společenskými dogmaty nebo předchozími nevyvedenými zkušenostmi, které jsme zažili na vlastní kůži nebo získali z doslechu. Druhého prostě bereme takového, jaký je, a nemáme potřebu sami sebe skrývat, dělat ze sebe někoho jiného, jen abychom udělali ten správný dojem. Klíčem k té opravdu zralé lásce, která má potenciál vytrvat, je právě upřímnost a otevřenost. A tím nemyslím sdílení sebemenší maličkosti, která se nám stane. Není na tom sice nic zlého, nicméně dva lidé k sobě mohou být ve vztahu upřímní, i když každý z nich zachová určitou míru svého „tajemna“. Hlavní je být upřímnými v tom, jací jsme ze své podstaty. Myslíš, že máš určitou vlastnost, názor, životní postoj, ze které by tvůj budoucí partner nebyl zrovna nadšený? Inu jestli je pro tebe tenhle vztah skutečně důležitý a přeješ si, aby vydržel, stejně se to tvá polovička dříve nebo později dozví. Jsou věci, které se nám prostě nikdy zakrýt nepodaří, protože nás prostě dělají tím, kým jsme.

Větší nebezpečí zatajování našeho pravého já a striktního dodržování společenských rituálů, které však jdou proti našemu přesvědčení, tkví v tom, že může způsobit ztroskotání potenciálního vztahu už v začátku. Proč? Protože když jdeme proti tomu, co nás dělá námi, je to prostě vidět. Působí to neupřímně, křečovitě, nesympaticky. Takhle skutečně na nikoho nezapůsobíme.  A jak tedy ano? Buď to prostě ty. Vylez z ulity, přeskoč všechny společenské škatulky a ukaž, kdo doopravdy jsi. Ne u všech lidí ti to projde, někteří tě nebudou mít rádi, budou tě hodnotit a kritizovat. Ale s těmi, kteří tvou osobnost ocenit dovedou, budeš mít o to hlubší a otevřenější vztahy. Úspěch zaručen :-).