„Musíme si promluvit!“ To jsou slova, která ve vteřině vyděsí i ty nejotrlejší povahy. A zároveň nejsou příliš příjemná ani pro toho, kdo s nimi přichází. Většinou jde skutečně o nějaké palčivé téma, něco, co jednomu z partnerů leží v hlavě, a to už tak dlouho, že už o tom nemůže dál jenom přemýšlet a musí to začít řešit. A taková záležitost se může vyskytnout v jakékoliv fázi vztahu. A samozřejmě se nemusí jednat pouze o vztah partnerský, nicméně v té „milostné“ rovině, pro nás bývá přechod k upřímnosti často mnohem víc riskantní a někdy taky zraňující.

Když to tedy vezmeme z kraje, zejména začátky vztahu bývají na vážné promluvy dost křehké. Ale dříve nebo později přijde chvíle, kdy chceme vědět, jak si se vztahem stojíme. Ono totiž ne vždy je to úplně jasné. Někdy je to láska na první pohled a „miluji tě“ si řeknete bez větších okolků klidně už chvilinku po seznámení. Ale jindy se nevyhnete pochybám. Jak to ten druhý vidí? Je se mnou rád? Mohlo by to mít budoucnost? Nebo si spolu jen krátíme čas? Někdy se dokonce obáváme, zda je k nám druhý vůbec upřímný, protože, co když si jenom zahrává? I to se stává. A ač by mnozí rádi ovládali dovednost čtení myšlenek, to, co se honí hlavou tomu druhému, nám bude vždycky do jisté míry unikat. Ať už si myslíme, že jsme v odhadování lidí a výkladu jejich chování skutečně zběhlí, nikdy nebudeme mít stoprocentní jistotu. Dokud se nezeptáme, samozřejmě.

Proč na nás vlastně přichází tohle období bilancování, kladení otázek a pochybování o sobě, o partnerovi, o společné budoucnosti? Protože se pro nás vztah stal důležitým. Chtěli bychom, aby se to prostě dobře vyvíjelo, a aby partner potvrdil, že je mu s námi také fajn, a nechystá se jen tak vycouvat. Nojo, jenže kdy je vlastně čas začít klást takové otázky? Kdy je čas začít být „vážný“? Nezkazím něco, když to bude moc brzy? Správné načasování je možná vhodnou otázkou, protože existuje velká spousta lidí, kteří nevědí, co by vlastně chtěli. A když slyší slovo „vztah“ ba ještě lépe „závazek“, sprintují jako o život, nejkratší cestou pryč.  A pak jsou tu ještě ty pochybnosti. Skutečně stojíme za to, aby nás měl/a rád/a? Máme vůbec právo se na něco takového začít vyptávat?

Takže kdy je ten pravý čas? Odpověď zní, že žádný pravý čas není. Respektive není žádný špatný čas. Bylo by asi maličko přehnané slibovat nehynoucí lásku po prvním rande. Rozhodující však je, jakou formou svou upřímnost pojmeš. Když se k něčemu takovému schyluje, je prima vědět, co vlastně od vztahu očekáváš. I když není to nezbytné mít zcela jasno. To úplně nejdůležitější je vědět, co se v tobě zrovna teď odehrává. A o tom pak mluvit. „Je mi s tebou fajn.“, „Moc jsem si to dneska užil/a.“, „Chtěl/a bych si to s tebou zopakovat. Trochu víc tě poznat. Trávit s tebou víc času.“ A nepřeberné množství dalších prohlášení čistě o tom, jak se ty cítíš, co si ty přeješ. A není nic jednoduššího, než se partnera zeptat, co si o tom myslí, a jak to vidí zase naopak on či ona.

I když budeme působit uvolněně a pro nás relativně vážné téma zaobalíme do úplně obyčejné pohodové konverzace, bohužel nikdo nezaručí, že se dozvíme to, co chceme, a že po partnerovi nezbude jen obláček kouře. Ale to už je riziko, které na nás číhá kdykoliv, když se s někým sblížíme. Nemusí to vidět stejně. Ale pokud budeme před touto možností uhýbat a nepokusíme se přesvědčit o tom, jak je to ve skutečnosti, můžeme si způsobit akorát mnohem více zklamání. A nebo nám naopak udělá moc velkou radost to, co se dozvíme a otevře to další obzory počínajícího vztahu. Takže nikdy není příliš brzy!

Poohlížíš-li se ve svém životě po někom, kdo bude stát za to, a s kým budeš na stejné vlně, rozhodně se nevyhýbej rozhovorům o tom, jak se s dotyčným cítíš. I když je to pro tebe třeba vážné téma, může být sděleno i velmi „nevážně“ a uvolněně. Život je moc krátký na to, abychom čekali, kdy bude nej říct, že máme někoho rádi :-).