Po několika článcích o tom, jak to chodí v našich vztazích, jak vztahy zanalyzovat a pracovat na nich, se přesuneme zase k „neverbálnu“ v naší komunikaci. Zejména k tomu, jak můžeme naši řeč těla využít, abychom na druhé lépe působili a cítili se mezi nimi jistěji. Je to vůbec možné? Svým tělem, stejně jako mluvenou řečí, vyjadřujeme, svoje názory, pocity, zkrátka to, co se nám v určitou chvíli honí hlavou. Řeč těla je často dokonce mnohem upřímnější. Je to něco, co děláme úplně bezděčně, sami si to příliš neuvědomujeme, a dobrému pozorovateli na nás naše tělo prozradí mnohem více, než co bychom mu rádi řekli sami. To je něco, co nezměníme, alespoň ne stoprocentně. I když se budeme soustředit, nemůžeme na řeč těla zaměřovat pozornost neustále. Někdo je schopen kontrolovat se více, někdo méně, nicméně udržovat plnou pozornost dlouhou dobu je vskutku náročné. Ale v tuhle chvíli nám půjde o to, co ovlivnit můžeme. A dokonce i o to, co může ovlivnit nás!

Chci tě poprosit, abys po následujících řádcích přestal/a na chvilku číst a udělal/a následující. Soustřeď se na svoje tělo, uvědom si, jak sedíš, kde se dotýkáš židle, zda jsou nohy na zemi nebo třeba na stole, jestli máš narovnaná záda nebo se hrbíš, svěšenou hlavu či ramena. No a jak se u toho cítíš, když si uvědomíš svůj momentální postoj? Skvělé, díky za spolupráci. K čemu nám to vlastně bylo? Většina lidí, když se začne soustředit na své tělo, tak se automaticky narovná. Ano, snažíme se napřímit do naší přirozené polohy, která je nám pohodlná a zároveň vyjadřuje, že se máme tak nějak ok, nic zvláštního se neděje. Když ale sedíme u počítače nebo jsme v nějaké jiné uvolněné situaci, někteří z nás mají tendenci se, nazvala bych to, „hroutit“, skrčit se a nahrbit. Ale řekni sám, jakmile se na to začneš soustředit – že to není moc příjemný pocit?

Pokud si vzpomeneš, v jednom z prvních článků o neverbální komunikaci jsme si povídali o tom, jakým způsobem mimika může ovlivňovat naši vnitřní psychickou pohodu. Uváděla jsem výzkum, kde účastníci dostali za úkol koukat na film, přičemž jedna skupina držela v puse mezi zuby propisku (což automaticky způsobí to, že se musí usmívat) a druhá skupina sledovala film bez dalších podobných pomůcek. Ti, kteří se takto nuceně usmívali, pak hodnotili film mnohem pozitivněji. Máme dobrou náladu, tak se usmíváme. Ale z výzkumu vyplývá, že když se budeme usmívat se špatnou náladou, brzy nás přejde. A stejně tak, jako mimika může mít vliv na naše prožívání, ovlivnit ho může i náš postoj, gesta a další součásti neverbální komunikace.

Postoj vyjadřuje často to, jak se cítíme tam, kde zrovna jsme. Jestli na nás prostor/lidi/situace působí příjemně nebo zda jsme vystrašení, nejistí, chceme být raději někde úplně jinde. Právě shrbený a do sebe stažený postoj vyjadřuje poslední zmíněné negativní rozpoložení. A právě to je to, co chceme změnit. Teorie praví, že je to možné, a není to nijak složité. Průzkumy mezi lidmi i zvířaty ukazují, že určité postoje dokonce přimějí tělo produkovat určité hormony a další látky, které dodají naší psychice větší jistotu a pohodu a sníží produkci stresových hormonů. Postoj, který je klíčem ke všemu, bych nazvala „vítězný“. Jak vypadá člověk, který se cítí na vrcholu, něco se mu povedlo, uspěl, vyhrál…? A jaký je tvůj typický postoj v takových situacích? Obecně mají lidé tento „vítězný“ postoj velmi široký, zabírají hodně prostoru, ruce široce rozpřažené, nohy většinou trochu rozkročené, záda vzpřímená. Podívej se na nějakého sportovce, který zrovna skóroval, to je úplně typický příklad. Naším úkolem teď bude přenést náš vítězný postoj do situací, ve kterých vítězství neslavíme, spíše naopak. Můžeme se do toho pustit hned dvěma způsoby. Vědci, kteří zmíněný výzkum ohledně postojů prezentují, na to jdou svérázně. Tvrdí, že stačí asi dvě minuty v naší vítězné pozici, aby se aktivovaly ty správné hormony v těle a naše vnímání a emoce se proměnily. Nejde to však provozovat úplně na veřejnosti. Stát někde uprostřed lidí jako maják by mohlo, jak si jistě dovedeš představit, vzbuzovat nežádoucí pozornost. Vědci nám proto doporučují na dvě minutky se uklidit někam do soukromí, třeba na toaletu, a nechat hormony působit. Vyzkoušej to někdy před náročnou situací, referátem, těžkým rozhovorem a podobně a uvidíš, jak to na tebe působí. Já sama jsem ve fázi testování a budu moc ráda, když se ke mně přidáš :-).

Ten druhý způsob, jak teorii uvést do praxe, je nenáročnější, možná však ne tolik účinný, ale za pokus zajisté rovněž stojí. Bude to něco podobného, co jsme si před chvilkou zkoušeli. Budeš si zkrátka a dobře víc všímat svého těla, toho, jak se pohybuje v prostoru, a jak působí – na tebe i na okolí. Pozornost sám sobě věnuj zejména v těch těžších situacích. Cítíš se stísněně, děláš, že tady nejsi, a tak se snažíš působit nenápadně, hrbíš se a podobně? Tak takhle ne! Záda narovnat, bradu nahoru, úsměv na rty.  Funguje to taky, a moc dobře. Ale… Problém je v tom, že když se skutečně cítíš sklesle, jde to hodně těžko. Snažíš se být v přirozené poloze a vyřazovat sebevědomí, kterého se někdy prostě nedostává. Na chvilku na svůj postoj myslíš a udržíš ho, ale v cuku letu je zase pryč. Naproti tomu postavit se na chvilku, mimo společnost, do trochu extrémní polohy, to je něco, na co se můžeš soustředit po celou dobu a za, v podstatě, malou chvilinku by se měly dostavit výsledky.

Stát jako vítěz, vyzařovat sebevědomí -  je něco hrozně jednoduchého, co nás může významně ovlivnit. V tom, jak působíme a druhé, i jak se sami cítíme. Psychika je mocná čarodějka, a občas funguje cestami, které nejsme schopni odhalit nebo jim úplně porozumět. Ale je velká sranda zkoušet, co a jak na ní (na nás) platí!