Potkají se dva lidé a jsou si sympatičtí. Něco je k sobě táhne a tak spolu tráví víc a víc času. Zamilují se a jednoho dne už je to oficiální, stane se z nich pár. Začátky jsou krásné, zamilovaní si přijdou jako spřízněné duše, jeden bez druhého nemůže být. Ve skutečnosti to ale není nic jednoduchého pustit do našeho života někoho druhého. Časem se může začít objevovat neopodstatněná žárlivost, neustálé uhánění partnera a vyžadování jeho času a neustálé pozornosti. To je temná strana lásky.

Každý z nás, když miluje, tak pociťuje obavu, že by mohl druhého ztratit. Co když se zamiluje do někoho jiného? Co když na mě zapomene a zjistí, že samotnému je mu líp? Obavy jsou přirozené, partnera máme rádi, obdivujeme ho a rozhodně o něj nechceme přijít. Malé procento z nás však svůj strach řeší trochu nešťastně. Nazvěme to třeba „stíhačkovým komplexem“. Ten se projevuje právě přehnanou žárlivostí, závislostí a neustálým dožadováním se pozornosti a důkazů lásky. Ať už nás druhý miluje sebevíc, takové chování začne za chvilku obtěžovat snad každého.

Za základní kameny zdravého vztahu můžeme považovat důvěru a schopnost dát druhému volnost, nechat ho dýchat. S tím je ale "stíhačkový komplex" v přímém rozporu. Proč však někteří lidé takto jednají, když je nad slunce jasné, že to dříve nebo později povede k destrukci vztahu? Schválně jsem v pojmenování stavu závislosti na partnerovi zvolila slovíčko „komplex“. Nejistota a nedůvěra v to, že nás druhý neopustí, když ho necháme den samotného, totiž pramení převážně z nejistoty ze sebe sama. Kdo se bojí, že si lásku druhého nezaslouží, že za ní vlastně nestojí, právě ten se bude snažit si partnera všemi možnými způsoby připoutat. Kámen úrazu je tedy nedůvěra v sebe sama. Všichni o sobě občas pochybujeme, důležitá je však míra těchto pochybností. Pokud si nejsi jistý, proč vlastně s tebou partner je, neboj se zeptat! Od toho tu druhý je, aby nás podržel, a aby v nás věřil. A také nám to dával najevo! Stejně tak bychom měli my věřit i v něj. Můžeš se octnout i na druhé straně, v situaci, kdy bude přítel či přítelkyně velmi nepříjemnou stíhačkou. V takové chvíli je nejlepší dát najevo, že ti na druhém opravdu záleží a že si jeho důvěru zasloužíš.

Ze začátku vztahu se zdá úžasné trávit spolu každou volnou chvilku. Když člověk ale po nějaké době trochu vystřízliví, partner mu může začít lézt maličko na nervy, a to i v případě, že se nejedná o typickou stíhačku. Do vztahu se vkrádá nuda a stereotyp. Tomu se dá ovšem předejít a není to nikterak složité. I když partnera pouštíš do svého světa a chceš ho s ním sdílet, nech si nějaké místečko, které bude jenom tvoje. Nevzdávej se všech svých aktivit a času, který trávíte odděleně, si važ. Akce s kamarády, sport, kultura,… to všechno jsou činnosti, při kterých si můžeš od přítele/přítelkyně trošku odpočinout, a pak se k němu zase natěšeně vrátit, se spoustou nově nabytých zážitků k vyprávění.

Tenhle náš soukromý svět je to, co nás dělá námi, tedy i tím, proč se do nás ten druhý zamiloval. Byla by chyba odhalit druhému úplně všechna naše tajemství, protože za chvíli by se dostavila zcela nevyhnutelná nuda. Takže pozor na to! Drž se toho, co ti dělá radost a nesnaž se být pořád jenom s partnerem. Nejkrásnější na odloučení je právě to, že se můžeš těšit na opětovná setkání, vyprávět, a taky si poslechnout, co jste oba „tam venku“ zažili. Hodně štěstí!