Máme je rádi. Vychovávají nás, šatí nás, živí nás (což i leckdy hlasitě připomínají :-)), stojí při nás a jsou tu, když potřebujeme pomoc. Jsou to rodiče, sourozenci, dědečkové, babičky, strýčkové, tetičky a další příbuzenstvo, se kterým máme co do činění. Ačkoliv je toho velká spousta, za co jim vděčíme, věřím, že každý z nás si občas zažije chvilku, kdy by se nejraději přestěhoval minimálně do Číny nebo lépe, odsunul na druhý konec planety celou svojí milovanou rodinku. Máme ale špatnou zprávu. Nebo dobrou, záleží na úhlu pohledu. Nikdy se jich nezbavíme! Budou tu vždycky, přihlížet, strkat své zvědavé nosy do našich životů, udílet nevyžádané rady, ale budou taky vždycky připraveni hodit nám záchranné lano, když se budeme topit v nesnázích. Co musíme udělat je, naučit se s nimi vycházet, naučit se vidět a hledat v nich to dobré, a to zlé… no minimálně si to nepřipouštět, protože každý má své mouchy – já, ty, my všichni.

Už od malička jsou tu pro nás rodiče, kteří nás vychovávají, zajišťují materiální i duchovní podporu. Na náš život mají opravdu velmi významný vliv, však jim za něj vlastně vděčíme, a z velké části jsou to oni, kteří ovlivňují naši životní cestu a i to, jací ve skutečnosti budeme. Hodně do toho mají co mluvit geny, ale také způsob výchovy a to, jaké prostředí pro nás rodiče uchystají. Ze začátku našeho života tedy zajišťují v podstatě všechny naše potřeby a řídí všechny naše kroky. V období dospívání ale dochází k obrovské změně. Mladý člověk se osamostatňuje. Má už vlastní zájmy, cíle a potřeby, které rodiče nejsou schopni naplnit. To je ale v pořádku, nový „dospělý“ si začíná budovat svůj svět, ve kterém hraje prim, stává se zodpovědným za své vlastní záležitosti, a zároveň nezávislým na rodičích. Úplné osamostatnění nastává při odchodu z domu, kdy je mladý člověk schopný zajistit si vlastní bydlení, často spojené se založením nové, vlastní rodiny, a je zkrátka už plně schopný postarat se sám o sebe. K tomu ale vede dlouhá cesta, a dokud člověk žije u rodičů, může postupný růst vlastní soběstačnosti vyvolávat nemalé střety.

Každé „dítě“, ať už malé nebo velké, dospělé, si musí uvědomit jednu základní věc. Rodiče to s námi myslí dobře. A to je někdy kámen úrazu. Máme jim za zlé, když nám mluví nebo všelijakými příkazy a zákazy zasahují do našich záležitostí. „Mají na to skutečně právo? Vždyť já jsem schopný sám se rozhodovat a poradit si s tím, co moje rozhodnutí přinese!“ řeknou si mnozí. Ale ať už nás to dohání k šílenství sebevíc, ještě jednou musím podotknout - oni to s námi myslí dobře a chtějí pro nás jen to nejlepší. Sami jistě v mládí nasekali velkou spoustu chyb, a když vidí, že se do nějaké podobné ženeme, chtějí nás zarazit a uchránit úrazu. Jenomže takhle to nefunguje. My si ty chyby musíme udělat vlastní, a z nich se poučit, abychom pro příště byli opatrnější, a třeba si i nechali dopředu poradit.

Každý rok mi začátkem jara máma opakuje – „Vezmi si deštník, ať nezmokneš!“ Vykouknu ven na blankytně modrou oblohu, sklouznu pohledem ke svému neskladnému deštníku, vševědoucně se na mamku usměju, a pak už vyrážím bez deštníku ven. Takhle to máma opakuje při každém mém odchodu, až jednou promoknu na kost a bez deštníku až do zimy nedám ani ránu. I když je veliká otrava poslouchat neustále varování před deštivým počasím, je to vlastně ještě pohoda. Horší je, když se rodiče pustí do hloubkového rozboru našeho života. Udílí rady, nešetří kritikou, využívají neblahých „rodičovských“ zbraní, kupříkladu odepření kapesného, posunutí večerky nebo úplný zákaz vycházení. Pokud je to trest za něco, co si opravdu zasloužíme, pak bychom se s tím měli smířit a příště si z toho skutečně vzít ponaučení. I to je způsob, jak se učíme z vlastních chyb. Co když ale jednání rodičů vychází z obav, že na něco ještě nejsme připraveni nebo z přesvědčení, že naše rozhodnutí nejsou správná? Inu pak je potřeba zapojit ty nejvytříbenější vyjednávací schopnosti a pokusit se pohnout horou a vymyslet minimálně kompromis. Rodiče budou vždycky stát tak trochu nad námi. Jsou starší, velmi pravděpodobně o dost moudřejší a rozhodně mají o mnoho více zkušeností nežli my. Proto stojí za úvahu, zda si jejich názor alespoň nevyslechnout a nepokusit se na něm najít něco, co by nám mohlo být užitečné.

Pro rodiče bývá hodně těžké pustit své děti ke kormidlu a  nechat  je převzít zodpovědnost. Dobře totiž vědí, ž e samostatnost a možnost za sebe rozhodovat nese jak to dobré, tak i to špatné. A pokud jsou na nich děti ještě závislé, pak může odpovědnost za špatné rozhodnutí dítěte, padnout na jejich hlavu. Ruku v ruce se samostatností tedy přichází zodpovědnost. Jestliže jsme skutečně připraveni přijmout vše, co to obnáší, rodičům bychom to měli dát najevo. Jednat „dospěle“ a odpovědně velmi souvisí se schopností vést dialog, umět v něm vyložit a obhájit své zájmy, a také vzít v úvahu zájmy druhého. Pokud tedy o něco skutečně stojíš, ale rodičům se to tak úplně nezdá, mluv s nimi! Ukaž, že jsi schopný učinit rozhodnutí, a že víš, co všechno to může přinést.

Největší trable ve vzájemné komunikaci uvnitř rodiny působí většinou velká spousta negativních emocí. Cítíme se ukřivdění, zneuznaní, zdá se nám, že rodina nevěří v naše schopnosti. Druhá strana naopak pociťuje nevděk vůči dobře míněným radám, strach a obavy z toho, že si uškodíme. Emocí se nezbavíme, můžeme s nimi ale pracovat. Důležité je uvědomit si, co je ten kámen úrazu, co jednu i druhou stranu motivuje k tomu či onomu jednání, a na to pak reagovat. My děti, tedy musíme dokázat, že jsme připraveny. Není jednoduché o tom rodiče přesvědčit. Mají strach, že jim jejich mladí vyletí z hnízda příliš brzy a natlučou si nos. Ano, i to se může stát, ale když budeme držet spolu s rodinou a sdílet s nimi své plány a rozhodnutí, vždycky tu bude někdo, kdo nám ten potlučený nos zase ošetří. Stůjme si tedy za svým, ale naslouchejme radám a zkušenostem! Držím palce :-).