Kým být a jak žít svůj život? Jak jinak, ostatní to samozřejmě vědí nejlépe. Nebo si to aspoň někdy myslí. A neváhají ti to povědět. Jak jsi na tom s radami, komentáři, ať už pozitivními nebo negativními, od lidí ve tvém okolí? Pouštíš je spíš jedním uchem dovnitř, druhým ven, nebo bereš slova ostatních vážně, pochvaly tě potěší a kritika spíš trápí?

Možná je to lidská přirozenost, možná prostě potřeba zapadnout, na základě které se skrze vzájemné porovnávání snažíme přijít na to, co je “normální”, a co by tedy všichni měli dělat, jak by se lidé obecně měli chovat, jak by měli vypadat, někdy máme dokonce i jasné představy o tom, co by si ostatní měli myslet. A když někdo do těchhle “tabulek” nezapadá, není nic jednoduššího než mu to povědět. Nevyžádané rady, přestože je lidé většinou míní dobře, mají potenciál uškodit, ublížit. Hlavně tehdy, když přichází od někoho, kdo je nám blízký, nebo někoho, koho si vážíme, kdo je naším vzorem nebo je všemi oblíbený. Bereme si je totiž osobně.

Ráda bych se podělila o vlastní zkušenost z doby, kdy jsem byla čerstvě náctiletá. Chodila jsem tehdy do jednoho kroužku, bavila se se skupinkou oblíbených holek a jedna z nich mi pověděla, že se blbě směju a měla bych se smát trochu “normálněji”, abych lépe zapadla. Smích je docela spontánní reakce, když nás něco pobaví, dáváme volný průchod emocím a rozesmějeme se. Každý se směje nějak jinak, někdo hodně nahlas, někdo přerušovaně, jiný při smíchu pláče, zajíkává se nebo chrochtá jako prasátko. Já jsem ten typ, co se směje každou chvilku něčemu a dost divoce. Teď už vím, že je to úplně v pohodě, ale tehdy mě to dost znejistilo. Dotyčná dívka to myslela asi dobře, chtěla abych “zapadla”, ale způsobila tím to, že jsem se smát přestala a nebo se přitom nervózně kontrolovala a to dost dlouhou dobu. Teď bych se nicméně vsadila, že můj “divnej” smích vlastně nikoho ani moc nezajímal a na mojí oblíbenost v kolektivu neměl nijak výrazný vliv. Nebudu vám lhát, určitě to nebylo poprvé, ani naposledy, co jsem si podobnou “radu” vzala osobně. Nejtěžší je mávnout rukou nad slovy lidí, na které chci udělat dobrý dojem. Existuje však nějaká cesta, jak se druhými nenechat zviklat? Samozřejmě! Podívejme se na několik tipů, jak na to.

Nejlepší způsob, jak radílkům odpovědět, je prosté “děkuji za názor, já jsem spokojený tak, jak to je” případně o něco otevřenější “děkuji za názor, popřemýšlím nad tím”. Dál už není třeba se o tom bavit a ty nemáš povinnost na slova druhých jakkoliv reagovat, obhajovat se nebo cokoliv vysvětlovat. Sám jsi největším odborníkem na svůj život, a pokud se tvá osobnost/projevy/vizáž někomu nelíbí, jednoduše přestaň vyhledávat společnost dotyčného člověka a obklop se lidmi, kteří tě berou takového, jaký jsi a nemají potřebu tě nějak “vylepšovat”.