Sebedůvěra. Kámen úrazu mnoha vztahů. Ať už těch, které již existují, ale ještě více těch, které by existovat mohly, ale… máme strach se do nich pustit. Protože si dostatečně nevěříme. Mít rád sám sebe, být si vědom svých schopností a věřit v to, že jsem dostatečně dobrý, v životě se mi daří a ostatní mě také jako schopného člověka vnímají. Zkrátka a dobře věřit sám v sebe. Ne nadarmo se říká, že abychom mohli mít rádi druhé, musíme mít nejprve dobrý vztah sami se sebou.

Během naší životní cesty se setkáváme s různými lidmi, někteří nás provází od narození, jsou součástí naší rodiny, jiné potkáváme jen na čas, stávají se našimi přáteli, naše životní cesty se spojí, ale časem třeba zase rozejdou. Další lidé se nás drží po velkou většinu života, třeba nejlepší kamarádka, kterou máme už od školky nebo partner, se kterým zestárneme. Navzdory této armádě lidí a vztahů, které nás životem provázejí, je tady jeden, který je ze všech nejdůležitější. Je to náš vztah k sobě samým.

Třeba ti to přijde sobecké, ale troufám si tvrdit, že bychom měli sami sebe klást na první místo. Ničí zájmy, potřeby a přání nejsou důležitější než právě ty tvoje. Zní to tvrdě? Možná, jenomže problém je v tom, že sami dost často stavíme kolem sebe tlusté betonové zdi, za kterými poslušně zůstáváme – však nám také dávají pocit bezpečí. Zdi, o kterých mluvím, jsou postavené hlavně z názorů lidí kolem nás. Jsou to jejich komentáře k tomu, co a jak bychom měli dělat, jací bychom měli být, co děláme špatně, co si oni sami přejí. A my jim chceme vyhovět, máme je rádi, nebo nám z nějakého důvodu záleží na jejich názoru, a proto upozadíme sami sebe a necháme je ovlivňovat náš život. A bezhlavě věříme tomu, co nám říkají. Přeci proč by to nebyla pravda? Myslí to s námi dobře. Jsou starší, moudřejší, zkušenější. Mají nás rádi. A proto… možná… vědí dobře, jací doopravdy jsme, a jak bychom se měli chovat. Možná to dokonce vědí lépe než my sami!

Představ si situaci, kdy se ti něco vážně nepovede. Třeba ve škole. Nevyvede se ti písemka, snad i z nějakého předmětu propadáš. A jak na to reagují doma? Nijak slavně. Nadávají, křičí, dokonce možná řeknou, že jsi hlupák a s takovou to moc daleko nedotáhneš. Stejně tak to může být i v práci. Tvojí vinou se stane chyba a pěkně to schytáš. Od kolegů, od šéfa, všichni do tebe hučí, jak jsi neschopný, a bojí se ti svěřit další práci. Když si to zkazil jednou, určitě se to stane i podruhé! Dotyční hříšníci (nešikové) reagují v podobných situacích různě. A jistě není překvapením, že to souvisí s mírou jejich sebevědomí. Ti, kteří jsou si dobře vědomi svých silných i slabých stránek a věří si, řeknou nejen sobě, ale i ostatním, že se jednalo o ojedinělou záležitost, případně o věc, která jim skutečně dělá potíže, ale přesto to neznamená, že by byli hloupí nebo neschopní. Nikdo není dokonalý. Každý má něco, co se mu daří a naopak, a to, že v něčem neuspějeme, ještě nic neznamená. Lidé, jejichž sebedůvěra je nižší, kritiku přijmou a nejen to – oni jí dokonce uvěří. Pokud se toho nakupí víc a člověk zažívá období, kdy se prostě nedaří, je to ještě mnohem snazší nechat se přesvědčit o tom, že nejsme dost dobří. A pokud si to skutečně připustíme, může nás to ovlivnit i do budoucna. Každý další neúspěch nás bude v tomhle přesvědčení jen a jen utvrzovat. Když si budeme neustále opakovat, že jsme špatní, hloupí, nešikovní a nic se nám nedaří, tak to tak prostě bude. Jakmile se přesvědčíme, že něco nezvládneme, tak to prostě většinou nezvládneme. Vzdáme se dopředu. A to je špatně! To je přesně ten moment, kdy kolem sebe postavíme pořádně tlustou zeď z výčitek a pohrdání (jakožto původně cizích myšlenek a názorů, které přejímáme za své), kterou se bojíme překročit – co kdybychom totiž zase něco "zvorali"?

Kdo žije za zdí dlouho, už ani neví, jak to vypadá bez ní. Čeho všeho je schopný, co umí a v čem vyniká. Ztrácí vztah sám se sebou a žije v tom, co o něm říkají druzí. A to je přesně ten důvod, proč tyhle zdi potřebují zbourat. Jasně, každý máme něco, v čem jsme fakt špatní, horší než ostatní, to ale neznamená, že bychom byli horší sami o sobě. Klíčem k sebevědomí a celkově dobrému vztahu k sobě samým je uvědomit si, co je na nás dobré, nikoliv bojovat se svými nedokonalostmi. Když takové schopnosti objevíme, nesmíme si je nechat vymluvit. Vždycky se najdou lidé, kteří je budou zpochybňovat. Takové ale odkaž do patřičných mezí. Spousta z nás se velmi málo soustředí na to, co se od svého okolí dozvídáme pozitivního ohledně naší osoby a bereme si k srdci jen to zlé. Tak teď prosím pěkně obrat o 180°. Ode dneška se zaměř na pozitivní zpětnou vazbu. Určitě minimálně jednou denně ti někdo za něco poděkuje, někoho rozesměješ, dosáhneš nějakého úspěchu, byť maličkatého. Každý takový okamžik si dobře zapamatuj a večer, než půjdeš spát, si všechny hezké vzpomínky zkus vybavit. Pomalu ale jistě se zase vrátíš sám k sobě, naučíš se vidět to dobré, a tím pádem zase pomaličku začneš věřit svým schopnostem.

Tak tedy, jak jsi na tom teď s tím nejdůležitějším vztahem ve tvém životě? Máte se vy dva rádi? :-) A myslíš, že je třeba, aby to tak bylo? Skutečně, pokud máme mít rádi druhé, být schopni dělat pro ně fajn věci, pomáhat a třeba jim i sem tam v něčem ustoupit, nejprve si musíme být vědomi toho, co je pro nás důležité, co chceme, potřebujeme, i toho, co umíme a můžeme nabídnout. Sebedůvěra není žádný zázračný stav, kterého bys dosáhl ze dne na den. Je to celoživotní proces. Učíš se, co můžeš, nemůžeš, co umíš, a co ti nejde. A učíš se hlavně tomu, že se na sebe můžeš spolehnout za všech okolností. A já jsem vážně přesvědčená o tom, že právě TY jsi skvělý člověk, máš toho hodně co nabídnout a stojíš za to, abys věřil/a v sebe sama!