Cítíš se mezi lidmi jako ryba ve vodě, pusa ti jede, ani nevíš, jak a bez společnosti jednoduše nemůžeš žít? Gratuluji! Jsi jeden z nemnoha šťastlivců, kteří nemají s každodenní nezávaznou komunikací sebemenší problémy. Pro ty ostatní jsou určeny následující řádky.

Sebe a své vztahy si můžeme představit jako pomyslné soustředné kružnice. My jsme přímo ve středu a v prvním kruhu kolem nás jsou naši nejbližší, rodina a blízcí přátelé. V dalším kruhu jsou pak známí, lidé, se kterými se vídáme často, ale tolik úzké vztahy nemáme. Nejdál od nás jsou všichni ostatní, nakonec třeba i úplně cizí lidé, se kterými se setkáme třeba jen jednou v životě přesto však i s nimi vstupujeme do určité komunikační interakce, která může být i zcela neverbální. S těmi, co jsou nám nejblíž, se nám také úplně nejlépe komunikuje. Jde to snadno, nemusíme o tom vůbec přemýšlet, rozhovor plyne a někdy třeba ani nemusí, společně mlčíme, a přesto se spolu cítíme dobře. I ta největší stydlivka na světě má alespoň pár vztahů, ve kterých se cítí v pohodě. Čím dál ale od toho našeho „komunikačního středu“ lidé jsou, tím je to s nimi těžší.

Ne úplně známý člověk je pro nás neprobádané území. A obzvláště tehdy, pokud nám záleží na tom, abychom s ním vyšli. Nebo dokonce aspirujeme na to, aby si nás oblíbil, abychom na něj zapůsobili… V hlavě začnou vířit nejisté myšlenky. „O čem si s ním mám povídat?“, „Co si o mě myslí?“, „Co když ho vůbec nezajímá, co mu chci povědět?“, „Co když řeknu nějakou hloupost?“. A někdy přijdou i neúspěchy. Snažíme se, ale přesto si opravdu nemáme o čem povídat, konverzace vázne, objeví se trapné ticho. Často se to stává třeba v kolektivu, kdy nám není příjemné mluvit před větším množstvím lidí. Nemyslím tím přímo nějaké veřejné vystupování, ale třeba obyčejné posezení s bandou spolužáků, zábava je v plném proudu, žertíky lítají sem a tam, ale ty tak nějak sedíš potichu v koutku s pocitem, že nemáš čím přispět. Leckdy jsou takové pocity založené na předchozích špatných zkušenostech, ale o tom si můžeme povídat třeba příště. Teď nás zajímá hlavně, co s tím provedeme, abychom se dovedli líp zapojit a cítili se mezi lidmi uvolněně a nebáli se zapojit do společné komunikace.

Celý problém by se dal stručně a jasně shrnout jako otázka myšlenkového nastavení a sebedůvěry. Lidé, kteří mají strach se do komunikace zapojovat a být více „sdílní“, se právě kvůli těmhle obavám drží spíš stranou. A když už se odhodlají, jsou nervózní, v křeči a nepůsobí přirozeně. Proto ani ostatní na ně leckdy nereagují úplně pozitivně.  Když je někdo napjatý, druzí to vycítí – neverbální komunikace v tomto směru funguje, ač nechtěně, tak velice dobře. Nemusíme nic říkat, ale vysíláme jasné signály o tom, že se zrovna cítíme tak trochu pod tlakem. Jenomže druhý nám nečte myšlenky, neví, co přesně se nám honí hlavou, a většinou není schopný to sám odhadnout, zanalyzovat, pochopit, a tím pádem nás v našem stavu nějak podpořit – i když by třeba chtěl, kdyby věděl, o co se jedná. Cítí z nás nejistotu a pro něj samotného to není příjemné. Proto se může naší společnosti i vyhýbat. A to jenom podpoří naše obavy, že nejsme v oblasti komunikace příliš dobří a začarovaný kruh se opakuje.

Pro spoustu lidí, kteří mají komunikační trable je tenhle kruh denním chlebem. Jde už o zažitý zvyk, a proto není tak jednoduché se z něj vymanit. Není to ale nemožné. Chce to zvyk porušit a bojovat proti negativním myšlenkám, pustit se do toho, z čeho máme strach a opakovat, opakovat, opakovat. A jak dosáhneme úspěchu?

Především si musíš uvědomit, že komunikace mezi lidmi nemusí být nikterak dokonalá. Nemusíš být nijak oslnivě vtipný, chytrý, pohotový… Občas se stane, že prostě není téma k rozhovoru, někdy třeba i plácneš nějakou hloupost a ostatní se ti zasmějí. Budou tu lidi, kteří se s tebou nebudou chtít bavit, nebudou tě mít rádi, budou třeba i nepříjemní bez nějakého zjevného důvodu. Nic z toho však není chyba tvoje nebo tvých komunikačních dovedností. Než se pustíš do velkých proměn sebe sama, zkus se na chvilku stát jakýmsi badatelem. Pozoruj ostatní, jak se baví mezi sebou, jak se baví s tebou, všímej si chvilek, kdy komunikace vázne, kdy se třeba víc mlčí, než mluví. Doufám, že tě tento „výzkum“ dovede k tomu, že sebe v žádném případě měnit nemusíš. Jediné, na čem bude třeba zapracovat, je vlastní jistota. A nejjednodušší způsob, jak jí dosáhnout, je trénink! Buď mezi lidmi, těmi známými, i úplně neznámými. Není vůbec důležité, jak moc se budeš zapojovat, jak moc si budeš povídat. Jsou lidé, kteří jsou více komunikativní, ale pak jsou tu i ti, kteří raději naslouchají. Co by si bez nich ti ukecaní počali! Takže se do ničeho nenuť, hledej společnost, ve které je ti příjemně, poslouchej a drž se témat, ve kterých se cítíš jako doma. Když nevíš, o čem se bavit, povídej, o tom, co tě baví, co tě kde zaujalo, jak se ubírá tvůj život. A chceš-li si od mluvení sám trochu odpočinout a rozpovídat svou společnost, ptej se! Na cokoliv, co tě napadne. Na domácí mazlíčky, oblíbené filmy, knihy, koníčky, školu, práci… A co neskutečně zabírá na prolomení ledů je chvála. Člověk je tvor domýšlivý a rád je obdivován, za svůj dobrý vkus, šikovnost či inteligenci. Ale nepleť si to s podlézáním. Nesnažíš se na nikoho zapůsobit a získat si ho svým bezmezným obdivem. Jen a pouze vyzdvihneš to, co se ti skutečně zdá na druhém fajn (i obyčejné „to je ale pěkná kabelka!“ dělá divy) a pozitivní myšlení se nabaluje jako sněhová koule. Třeba i ty se brzo dozvíš něco o sobě, co tě potěší a snad i povzbudí.

Co říct závěrem? Je to obtížné mluvit s někým, koho sotva znáš, ale jsme lidé a mezilidské vztahy jsou pro nás životně důležité. Nemusíš usilovat o dokonalost, cílem našeho snažení by mělo být trochu se otrkat a získat mezi lidmi větší jistotu. Je pravděpodobné, že pokud nekomunikuješ bez zábran s kterýmkoliv pocestným už teď, nebude to tak ani do budoucna. Ale to není vůbec důležité. Hlavní je, aby ses cítil mezi lidmi fajn a netrápil se zbytečnými obavami. Tak tedy hodně štěstí!