Existuje pravá láska? Najdu toho, kdo je pro mě ten pravý? Je možné být s někým do konce života šťastný? A jak to poznám, že s tou a tou osobou budu schopný zůstat napořád? Můžu svému partnerovi věřit, že mě opravdu miluje a neopustí mě? Zamilujeme se, přijde velká láska, druhý o nás má zájem a jsme štěstím bez sebe. Na začátku vztahu nás skoro vůbec nezajímají podobné otázky, užíváme si přítomnost druhého a neřešíme, co bude dál, někdy se i bojíme uvažovat o tom, jakou bude mít naše partnerství budoucnost. Třeba proto, že by nás to mohlo svazovat a posunout rovnou do takové té přespříliš zodpovědné a o něco nudnější a chladnější části vztahu, kdy jsme si na sebe už zvykli, a prvotní jiskra vyprchala.

Ale dříve nebo později to přijde. Zamilovanost je chvilková. Hormony útočí, většinou jsme úplně odrovnaní z toho, jak moc nás partner fyzicky přitahuje a o dalších věcech ani nepřemýšlíme. Jakmile však shodíme růžové brýle, realita nás dožene plnou silou. Co to ostatní? Jak si rozumíme, co máme společného, v čem se shodneme a v čem naopak ne? Co se nám na sobě líbí a co nám zase vadí? Ze začátku se zdá všechno skvělé, dokonalé, na obloze není ani mráček. Ale vztah dvou lidí bude vždycky narážet na drobné rozdíly mezi nimi, s čímž se každý vyrovnává po svém. Ale ať už je partnerství sebevíc harmonické, otevřené, upřímné atd… stejně se čas od času objeví napětí, vznikne nějaké to nedorozumění či hádka. Časem třeba i delší období, kdy se toho sejde víc, budeme na partnera naštvaní nebo nás maličko omrzí. V tom okamžiku před námi stojí otázka. Půjdeme hledat štěstí jinam? Co když s někým jiným to může být jinak, co když si s někým budeme rozumět mnohem víc a podobné krize se nám povede zvládat mnohem lépe nebo se nám podaří vyhnout se jim úplně? Co když je prostě jinde tráva zelenější, a i když jsme doposud byli docela šťastní, s někým to může být ještě lepší? Má cenu nechat si to, co máme, protože je to jisté a bezpečné, nebo se nám vyplatí odvážit se vydat za hranice toho, co známe? Kdo je pro nás vlastně ten pravý člověk a jak to poznáme?

Láska znamená přitažlivost, sympatie, chemickou reakci v mozku, která nás nutí být druhému pořád nablízku. Ale to je jenom začátek. Láska taky znamená vztah. Proto se o ní bavíme v souvislosti s komunikací, a proto nám jenom komunikace může pomoci zodpovědět otázku, zda má naše láska smysl, zda může trvat, zda je náš partner ten „pravý“. Ale jak? Mám jednoduchou radu, která ale v praxi často zadrhává. Buď upřímný/á sama k sobě i ke svému partnerovi. Správný čas, kdy se pustit do bilancování vztahu je tehdy, když už se s partnerem nějakou dobu známe, něco jsme si spolu prožili a přijde třeba první krize. Obecně, pokud je všechno v pořádku a cítíme se s druhým výborně, nemáme potřebu nic takového dělat. Snad jen z nejistoty a obav, jak to bude do budoucna. Určité problémy ale mohou nastat i v začátcích. Už jsem párkrát slyšela názor, že je to doména žen – jsou nerozhodné, nevědí, co chtějí, a proto pořád převrací a zkoumají své vztahy a nikdy si nejsou jisté, jestli je to to pověstné „ONO“. Vsadím se ale, že i někteří zástupci opačného pohlaví s tím budou mít problém, alespoň čas od času. Smutnou pravdou je, že většinou, když máme tendenci se k tomuto tématu pořád vracet, vztah rozebírat a zkoumat, zda jsme v něm spokojeni nebo ne, něco nebude v pořádku. A i když se zdá, že to není dobrý nápad, možná je dobré do tohoto „zvažovacího“ procesu zapojit i partnera. Když nejsi v pohodě a nejsi si jistý tím, co chceš, měl by to vědět. Protože pak na to jednou nakonec přijdeš a partner by mohl docela slušně koukat, když mu z ničeho nic řekneš „čau“.

Ať už jakoukoliv formou, není nic lepšího než už v začátcích lehce naznačovat své polovičce, co k ní cítíš a jak si přeješ, aby to mezi vámi vypadalo. A zároveň si vyslechnout i partnerovu verzi. Nemyslím tím žádné důvěrné rozhovory o tom, že slyšíš svatební zvony a podobně, na to bude ještě času dost. Pro začátek postačí obyčejné upřímné „dneska mi s tebou bylo fajn“ nebo „mám na tobě rád/a to a to…“. Nepleť si to teď prosím s lichotkami nebo strategiemi, „jak zapůsobit na holku nebo kluka“. Jde o prosté (a i relativně bezpečné) vyjádření toho, co cítíš, a jak se cítíš, když s partnerem trávíš čas. Zkrátka aby bylo jasno. V tomto případě ani šikovně zabalené negativní pocity nejsou tabu. Právě naopak. Když se ti něco nelíbí, pověz to! Pokud se ještě zcela neznáte, oťukáváte se a je třeba stanovit hranice, kam partner zajít může, a kam už ne. Benevolence z toho důvodu, že o druhého nechceš přijít a chceš na něj být prostě hodný/á ničemu neprospěje.

Bohužel ti dnes nepovím, kdo je ten pravý, kde ho najdeš a jak budeš vědět, že je to opravdu láska nebeská. Pokud ale zvažuješ, zda je vztah, který zrovna prožíváš fajn, jestli se ti v něm líbí a chceš v něm pokračovat, zkus se držet výše zmíněných pravidel:

Lásce zdar, držím palce!