K výrazu „don juan“ se většinou obracíme, když chceme varovat jiné nebo sami sebe před člověkem, na jehož sliby se nedá spoléhat. Jehož schopnost milovat začíná s večerem a do rána pravidelně stíhá vychladnout. Tak hluboko se v našem vědomí usadila několik set let stará postava profesionálního nevěrníka. Legendy a pověsti o neodolatelném svůdci a proradném lháři si vyžádaly několik dramatických zpracování, v nichž ten, kdo zrazuje lásku, je schopen zradit přátelství i život.

Za první umělecké ztvárnění bývá označována hra španělského dramatika Tirso de Moliny Sevillský svůdce a kamenný host, nejznámější pak je Moliérovo drama Don Juan a Mozartova opera Don Giovanni, přičemž Giovanni je jen italská obdoba španělského jména Juan. Spojuje je především motiv Komtura, kterého Juan zabil, a večeře, na níž se mrtvý snaží promluvit hříšníkovi do duše, ale oplátkou dostane jen výsměch a pohrdání. Neujde ale trestu a pohltí jej peklo.

V obou dílech se také objevuje jeho manželka Elvíra, kterou unesl z bezpečí kláštera, aby s ním poznala nebezpečí lásky, především rychlost, s jakou dokáže vyprchat. Osamělá Elvíra bloudí za zradou své ztracené lásky, aby ještě v poslední chvíli zrádci odpouštěla. Přesto i její odpouštění od něj pozná jenom zradu.

Ve svých apokryfech se k postavě proslulého prostopášníka vrátil Karel Čapek. Těsně před smrtí se slavný záletník zpovídá knězi ze všech podlostí a úskoků, kterých se ve svém hříšném životě dopustil, kromě smilstva, nevěry a zrady v lásce. Co je toho příčinou? Stud toho, kdo lásku nepoznal a kdo si vymýšlí a rozšiřuje fámy o svých milostných dobrodružstvích, aby sám mohl věřit, že jsou skutečné. Je možné, že mnoho pomluv a skandálních historek vzniká z naší snahy vytvářet si o jiných i sobě příběhy, které bychom rádi prožili.