„To pamatuji toliko, že i bez něho i v něm teskno bývá: a i když se nejlíp zdaří, sladké s hořkým se mísí.“
(Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce)

Každý, kdo se rozhoduje, zda svou lásku uzavřít do manželských pout, se potýká s nejistotou, zda i jeho lásku nebude provázet smůla příběhů se špatnými konci. A je možné, že právě strach riskovat tuto nejistotu nejen komplikuje odhodlání do manželství vstoupit, ale i oslabuje vytrvalost v době krizí. Přestože vývoj oprostil společnost od vnímání zákonného svazku jako jediné morálně přijatelné varianty soužití, manželství je pro mnohé stále tím, co utvrzuje jejich lásku a zakládá rodinu. Pro jiné zůstává „papírem“ na lásku, ve kterém někteří lidé vidí pojistku.

Rozhovory o všem, co se manželství týká jsou těžké a čím těžší jsou, tím spíš si pomáháme fantazií, například alegorií...

Mnozí možná znají jméno Jana Amose Komenského jen s přídomkem „učitel národů“. Své bloudění světem, nejenom různými zeměmi, ale především zmatkem světa lidí, zachytil v knize Labyrint světa a ráj srdce. Labyrint, který připomíná lidskou společnost od uspořádání po vztahy, je plný roztodivností a jednou z nich je brána zvaná Snoubení, jíž procházejí lidé, kterým mělo být určeno snášet spolu dobré i zlé až do smrti.

Poutník je udivený prací kovářů, kteří k sobě páry spoutávají nerozpojitelnými okovy, průvodce však vysvětluje, že jde o „svazek ze všech lidských svazků nejtužší: ale není se ho proč báti. Nebo sladkost toho stavu ráda to jho podniká...“. Bohužel v něm nejsou všichni šťastní, a tak se poutník se ptá: „Nemohou-liž rozvázáni a od sebe propuštěni býti, kteříž tak srovnávati se nemohou?“ Odpověď je však zamítavá.

Dnes sice známe rozchod i rozvod, proto ale ještě není Komenského vize pro náš svět neplatná. Nepopírá, že svazek je rozlučitelný, ale v jeho slovech je přání, aby nám pouta pomáhala trápení, které dříve či později v každém vztahu přichází, překonat.