V sedmnáctém století vznikl příběh o muži, jehož duše utopená ve fantaziích rytířských románů ztratila schopnost rozeznávat pravdu. Tím je hrdina románu Miguela de Cervantese y Saavedra Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Don Quijote však není jeho skutečné jméno, ale jméno smyšlené postavy, jejíž dobrodružství se rozhodl prožít na vlastní kůži, aby oživil slavná rytířská dobrodružství. Na Rocinantě, v jeho mysli krásném koni, který byl pro kohokoli jiného jen obyčejná herka, se vydal bojovat proti všem křivdám. Jedním jeho nepřítelem jsou obři, ve které se v jeho světě proměnily větrné mlýny.

Stejným soubojem s větrnými mlýny byla i jeho láska k prosté ženě , kterou vidí jako krásnou a vznešenou. V jeho obdivné lásce je symbol citu, který je slepý a dokáže vidět krásu i tam, kde by ji jiný nehledal, i touhy, která, dokáže milovat sama od sebe a když nemá co, musí si něco vytvořit. Mnohé dívky, které se ještě v dětství upínají k filmovým hrdinům, v podstatě nemilují je, ale svou schopnost mít ráda.

Každá láska v cokoli nehmotného však nemusí být falešným přesvědčováním sebe sama. Někdy je založená na urputné a oddané víře v jeho existenci. Dcera kyperského krále Kateřina, postava české veršované legendy z 2. poloviny 14. století, odmítá z lásky ke Kristu jakéhokoli ženicha, mezi nimi i pohanského krále. Ani uvěznění a trýznění ji nepřinutilo se své lásky vzdát.

Přestože pro nevěřícího může být tak hluboká oddanost, srovnatelná s citem milostným, rovněž bojem s větrnými mlýny, Kateřina neměla pochyby o pravdivosti slov bytostí, které se jí zjevily, panny Marie a Ježíše. Pro ni nebylo důležité, o čem je nezvratně přesvědčena, ale čemu věří a její víra ji v utrpení posílila. Láska tedy není živá pouze jako opětovaná nebo jako věnovaná konkrétnímu člověku, její podstatou je síla, kterou dává tomu, kdo miluje.