https://givt.cz/RAOSset.php?organizationId=571

únor 2002 - CO JSEM ZAŽIL S MÝM NEJLEPŠÍM KAMARÁDEM/KAMARÁDKOU

19.02.2002 00:00

Milá poradňa! Vo svojom voľnom čase sa venujem písaniu poviedok a krátkych príbehov. Tento príbeh je z mojej zbierky „Šperkovnica“. Rozpráva príbeh o dvoch kamarátkach, ktoré spája zvláštne puto. Keď som v nej listovala, napadlo ma, že Vám ju pošlem.

Pokrvné puto

Stalo sa to pred pol druha rokom. Presne si nepamätám udalosti z toho dňa, porozprávam to tak, ako mi to povedali iní...
Alena a ja sa poznáme už od základnej školy, pamätám si na ten deň, keď ju celej triede predstavila pani učiteľka. Najprv sa ostýchala, ale napokon sa jej rozviazal jazyk a tak postupne začalo rásť nádherné priateľstvo, ktoré pretrvávalo a určitým spôsobom trvá dodnes. Alenku vždy lákalo dobrodružstvo, všetko vzrušujúce ju vábilo neuveriteľnou silou. Cez letné prázdniny ma prehovorila na výlet po našom kraji na bicykli. Neviem ako to dokázala, ale podarilo sa. Mal to byť len jednodňový výlet a neuveriteľne sme sa naň obe tešili. Poriadne sme sa prichystali, zobrali foťák, mobilný telefón, opaľovací krém a veľké zásoby jedla a pitia. Počasie sa naozaj vydarilo, slniečko sa na nás celý deň usmievalo a hladkalo nás teplými lúčmi. Keď sme schádzali z poľnej cestičky na hlavnú cestu, počula som len Alenkin krik a škripot kolies. Predo mnou sa zahmlilo, oči mi zastrela biela tma. Vôbec som necítila bolesť, ba naopak, cítila som ľahkosť a vôbec som si neuvedomila, že ma zrazilo auto. Nasledujúce udalosti si už nepamätám, porozprávala mi to moja mama. Alenka rýchlo zavolala sanitku, prišla rýchlo, ale aj tak som stratila veľa krvi. Bola som na tom veľmi zle, lekári hovorili jediné: „Potrebujeme darcu, Zuzana má zriedkavú krvnú skupinu. Vy žiaľ nemôžete byť darcom, lebo Váš krvný obraz nie je celkom v poriadku.“ Mame zostali len oči pre plač, nevedela o nikom inom, pretože otec zomrel, keď som bola ešte celkom maličká. Ale niekto sa predsa len našiel! Alena mala tú istú krvnú skupinu ako ja. Neváhala a poskytla svoju krv na transfúziu. Zachránila mi život. Moja najlepšia priateľka pretrhla hrádzu medzi životom a smrťou a len vďaka nej teraz dýcham. Naše priateľstvo sa touto udalosťou posilnilo a naďalej prekvitalo. Alenka sa prednedávnom odsťahovala do iného mesta. Sme naďalej v kontakte, ale už nikdy to nebude také ako prv. No napriek tomu je medzi nami „pokrvné puto“, ktoré nič nepretrhne.

Zaslal/a: Andromeda (15 let)

50%

Archivní příspěvek

28.02.2002 00:00

S mojí nejlepší kamarádkou jsem zažila spoustu srandy. Jednou spala přes prázdniny u nás a já mpje sestra a kamarádka jsme šli na procházku. šli jsme přes sídliště a kamarádka nás učila hvízdat na prsty. šli jsme kolem jednoho domu kde bydlejí dva praštění kluci a pořád jsme hvízdali, když tu oni vylezli právě oni z okna, aby se podívali kdo to tam hvízdá. Přešli jsme je celkem s klidem, jenřže když jsme se vraceli, tak oni vylezli z domu ještě s dalšíma jejich kamarádama, kteří jsou starší než mi. A oni nás nejspíš poznali, že jsme to mi kdo to hvízdal, jenže oni nepoznali to že jsme holky, ale mysleli si že jsme kluci. a tak hned na nás:"Tak co vy machři,ještě tu budete hvízdat" a podobný silácký řečičky co vedou machři. Pak nás kvůli tomu chtěli zmátil, ale bylo jim divný že když se po nás rozehnali tak jsme neutekli ale začali jsme se až jsme se za břicha popadali. Jeden z nich nejspíš ten "nejstatečnější" ke mě přiskočil a strhnul mi kšiltovku z hlavy a najednou to pochopil, protože se jak mi sundal kšiltovku tak se mi tím uvilnili moje dlouhé vlasy. Druhý z nich přiskočil ke kamarádce a taky jí sundal kšiltovku a té se taky uvolnili vlasy a rozsypaly po ramenou. No a tak jsme jednou náhodou nachytali kluky, který mi už odmaličky lezli na nervy, protože si ze mě dělali srandu. A od tej doby mě nechávaj napokoji. A doufám že jim to dlouho vydrží.

Zaslal/a: Irena (18 let)

50%

Archivní příspěvek

26.02.2002 00:00

Než jsem poznala svého nynějšího přítele, chodila jsem se bavit do společnosti s mojí nejlepší kamarádkou.A vždycky, když na jednu z nás dotíral nějaký nevhodný kandidát na bližší seznámení,začaly jsme se objímat a tvrdily jsme,že spolu chodíme.Několik let to vycházelo.Ale jednou nás jeden kluk převezl.Řekl,že nám neuvěří,dokud se nezačneme líbat.Začaly jsme se vymlouvat,že dnešní společnost je nepřátelská vůči homosexuálům a poněvadž bydlíme nedaleko,každý nás tam zná a ublížilo by to naší pověsti.Přemlouval nás asi hodinu,ale během té se tak opil,že dal pokoj.Dnes už jsme obě štastně zadané a na takové "izolepy" už si posvítí ta naše zlatíčka...

Zaslal/a: Michaela Malá (20 let)

50%

Archivní příspěvek

26.02.2002 00:00

Chtěl bych Vám vyprávět příběh , na který si pamatuji jako by se stal včera.Stále na něj musím myslet a proto jsem rád , že tu jste a mohu ho říci i někomu jinému, kdo mi porozumí.Chodím sem dost často , a tohle téma mi náramě sedí.Tolik na úvod!
Vše začalo v sobotu ráno.První pohled z okna mě moc nepotěšil , ale to že za pár hodin budu s kamarádama na sjezdovce, mě příjemně povzbudil.Nejdříve jsem si udělal snídani a potom čekal na zbytek rodiny až se konečně probudí.První se probudila moje nemocná sestřička."Máš zabaleno?"ihned mi na moje dobré ráno odsekla.Bez odpovědi jsem šel probudit zbytek rodiny , aby mi pomohli do auto nanosit kufry a lyže.To už , ale oba byli oblečeni a mi mohli vyrazit směr škola.Když jsme přijeli, pozdravil jsme kámoše a nastupoval do autobusu.Máma si neodpustila před odjezdem pár rad dobrého chování a s pláčem mě pouštěla do neznáma.Měli jsem namířeno na Šumavu.Asi za 2 hodiny jsme tam opravdu přijeli.S námi tam byli další 3 třídy z různých škol České republiky.Byla tam hlava na hlavě.Když nám konečně ukázali pokoje a mi si odpočinuli z toho stěhování , šli jsme omrknout přízemí.První noc jsme vůbec nespali a jen si tak všichni dohromady povídali.To taky bylo znát na sjezdovce.Po pár rychlích jízdách jsem nešťastně , ale osudově upadl a zkutál se k nohám nějakého člověka.Když jsem se zpamatoval , podíval jsme se koho jsem to vlastně málem sejmul.Byla to Lucka, jak jsem se později dozvěděl.Pomohla mi vstát a já jí jako pravý gentleman pozval na horkou čokoládu.Celý příští den jsme byli pořád spolu.Jak na svahu nebo uvnitř v areálu.Povídali jsme si o všem možným a já na čas ucítil , že je mi s ní fajn.
Jednou náš pan učitel s instruktorem vymysleli delší cestu na běžkách.Říkali jsme si s Luckou , že můžem zkusit i něco jiného a vyměnili sjezdovky za běžky.Do baťohu jsem si vzal jablko a něco k pití.Po pár kilometrech Lucce , ale vyschlo v krku a mi museli zpomalit.Suchost a bolest v krku bohužel nepřestávala a mi museli úplně zastavit.Na naše volání , už ale nikdo nereagoval.Zapoměli na nás.Sedli jsme si tedy k sobě a v pohodě se nasvačili.Když jsme dojedli, dala se do nás velká zima.Ztmívalo se.Začalo hustě sněžit.Lucce tekli po tváři slzy."Co ted?"zeptala se.Vrátíme se cestou , kterou jsme přijeli.Otočili jsme se a jeli jsme zpátky.Byla tma a stopy od lyží byly už dávno zasněženy čerstvě napadeným sněhem.Časem jsme museli běžky sundatkvůli množství sněhu a nechat je u velikého dubu,který se dal lehko zapamatovat.Cestou jsem hodně přemýšlel a ona nejspíš taky.Když jsme už opravdu nemohli , posadili se a vzájemně se o sebe opřeli.Tehdy to přišlo opravdu vhod :o) Podívali jsme se na sebe a naše rty se setkaly.Bylo to tak krásné a já nic okolo sebe nevnímal.Ani husté sněžení ani to,že jsme se doopravdy ztratili.Najednou mi zmrzlým hláskem řekla,že vidí světlo baterky.Opravdu.Svítilo tak krásně hřejivě,ale co potom následovalo nás tedy vůbec nezahřálo.Byl to pan učitel.Ihned nás doved do areálu,kde jsme dostali asi hodinové kázání.Marně!Protože bylo hodně hodin a k tomu jsme byli opravdu unavení dali jsme si dobrou noc s tím,že se příští den uvidíme,ale.........Na pokoji se na mě kluci sesypali,abych vyprávěl co a jak,protože už také tušili svý.Já jsem je ale zasněně odsekl a utíkal spát,aby bylo konečně ráno a my se zase viděli.Ale co mě ráno čekalo mě zranilo asi na celý život.Pan učitel zavolal rodičům a pověděl jim možný i nemožný výklad našeho prohřešku.Po probuzení mě čekalo velké vyslýchání od rodičů a rychlý odvoz domů.Takže jsem se nestačil ani rozloučit s Luckou.Doma jsem celej den nevylez z pokoje a skoro vše jsem probrečel.Kluci po návratu říkali,že Lucka také sešupem odjela domů a prý stejně se mnou chtěla být jen ta nejlepší kamarádka,ale já stejně vím,že to není pravda a kluci si jen vymýšleli.A proto tě Lucko prosím jestli to čteš,ozvi se mi,protože jsem nazapomněl a nikdy nezapomenu,protože já tě stále M I L U J U!!

Zaslal/a: Ozz (15 let)

50%

Archivní příspěvek

25.02.2002 00:00

S mou nejlepsi kamoskou jsem toho zazila hodne a da to asi hodne prace vzpomenout si co bylo nej,protoze vsechno bylo skvele.Jeli jsme jednou do Prahy.Samozrejme,ze jsme z mensiho mestecka,tak jsme nevedeli co je kde.Na kazdou cast nasi cesty jsme se museli ptat i kdyz jme meli kazda mapu.U Hlavniho nadrazi jsme uz fakt nevedeli.jana si vsimla uplne skvelyho kluka.Nabehla k nemu a ptala se ho na cestu.Ona mela vzdycky takovy stesti na kluky.Neda se tomu rict muj zazitek.jana s nim chodi dodnes.Ale kdyz je to jany zazitek,tak i muj.Citim s ni vsechno a jsem stastna ze ni.

Zaslal/a: Táňa (16 let)

50%

Archivní příspěvek

Diskutovat k tématu

2 3 4

Uživatel:
Heslo:

Soutěž

únor 2002 - CO JSEM ZAŽIL S MÝM NEJLEPŠÍM KAMARÁDEM/KAMARÁDKOU