S rodiči je to někdy pořádně na pytel. Zvlášť pokud patří přesně mezi ten druh „generálů“ nebo ještě výstižněji „vězeňských bachařů“. Jsou přísní, chtějí vždycky vědět, kde přesně zrovna jsi, kdo je s tebou, kdy přijdeš domů. A pokud nejsi schopný podat nějakou solidní odpověď (jinými slovy dobrou výmluvu) a dopředu vypsat čísla a adresy na všechny přítomné kamarády a pokud možno i jejich rodiče, tak šup šup domů nebo budeš celý měsíc mýt nádobí, bude zákaz počítače a podobně. A nebo pro jistotu vůbec nikam nechoď, večerka v sedm a běda jak se o minutu zpozdíš. Že už máš občanku? No a! Dokud bydlíš pod mou střechou…

Sama jsem jedním z dítek vyrůstajícím pod vězeňským dozorem. Pokud jsem překročila domluvený čas návratu, nastalo pořádné peklo. Musela jsem se pravidelně hlásit a vyžádat si povolení, vždy když jsem chtěla někam jít. A někdy to neprošlo. Jak já jsem byla naštvaná! A hlavně proto, že všichni ostatní mohli. Proč jsou někteří rodiče tak v pohodě a zrovna ti moji mě tolik hlídají? K tomu všemu mě vytáčelo srovnávání se sourozencem – brácha toho totiž vždycky mohl víc, jak já. Když jsem se ptala proč to tak je, standardní odpověď zněla, že je to prostě kluk a dokáže se proto o sebe lépe postarat. My holky to prostě máme mnohem těžší… Klukům se teď velice omlouvám, ale skutečně to bývá tak, že úzkostliví rodiče se o holku budou bát mnohem víc.

Tak jsme si teď trochu postěžovali a už víme, že pod dozorem rodičů hrozně moc trpíme, otázka je, co s tím můžeme dělat? I když to vypadá, že nám to rodiče dělají na truc a podobné zákazy a příkazy prostě nemají smysl, nedělají to úplně bez důvodu. Vím, že je to trochu otřepané, ale je to tak – prostě se o nás bojí. Mají za nás zodpovědnost a to nejenom tu „oficiální“, kdy jakmile něco provedeme, vyžehlit to budou muset oni. Zodpovědnost jim plyne i z toho, že nás prostě mají rádi, přivedli nás na svět a prostě a jednoduše se o nás musí, chtějí a potřebují starat. A jestli jste už někdy zaslechli, že budete stejní, až budete mít děti – je mi jasné, že si říkáte „nikdy!“, ale ona je to docela i pravda. A nemusí jít jen o vlastní děti, stačí nějaké hlídat, možná postačí i domácí mazlíček. Zodpovědnost s tebou přináší strach o ty, kteří jsou našimi svěřenci. Strach a obavy zase nutí lidi jednat impulzivně, emocionálně a „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“, což ale nemusí být to nejlepší pro člověka, kterého máme na starosti.

Jestliže jsou pro tebe domácí pravidla moc přísná a přijdeš si zákazy a neustálým dozorem jako v kleci, nemusí se jednat o úplně bezvýchodnou situaci. Protože už víme, že si takovým jednáním rodiče nechtějí nic dokazovat, jen se snaží nás udržet živé, zdravé a spokojené, musíme naopak my jim ukázat, že to půjde i pokud budou pravidla o něco mírnější. Hádky ničemu nepomůžou, právě naopak. Namístě je ukázat, že jsme schopní převzít trochu té zodpovědnosti i sami. A jak na to? Měj jasno v tom, co chceš. Abys dovedl/a přesvědčit své rodiče o tom, že je pro tebe něco dobré, musíš mít dokonalé „zmáknuté“ argumenty, vědět co chceš, kam jsi ochoten zajít, co jsi pro to ochoten obětovat… Dejme tomu, že máte s kamarády nějakou mimořádnou akci, a ty bys rád, aby se večerka trochu protáhla. Vím, že je to trošku otrava, ale pokud něco chceš, budeš muset dát rodičům i to, co chtějí oni. Postarej se, aby věděli, kde se akce koná, s kým na ní jdeš a kdy bude končit, tedy kdy jsi schopný dostat se domů. Když to půjde, zkus slíbit, že dáš vědět, až budeš vyrážet domů, aby věděli, že ses neztratil někde po cestě. Jakmile budeš mít všechno promyšlené, pusť se do díla. „Mami, tati, vím, že pravidla máme nastavená tak a tak, ale pro jednou bych chtěl udělat výjimku, protože na tomhle mi opravdu záleží.“ Vylož jim celý svůj promyšlený plán a zeptej se, co si o něm myslí. Za jakých podmínek by byli ochotní souhlasit? Co třeba udělat kompromis a namísto v šest ráno se z akce vrátit o něco dřív, šlo by to? Jsou-li tví rodiče otevření dialogu, gratuluji! Máš napůl vyhráno, stačí mít jen přesvědčivé argumenty a po malých krůčcích jistě dosáhneš svého. A pokud se nakonec všechno vydaří podle toho, jak to bylo naplánováno, je to super, protože tak dokážeš, že si důvěru opravdu zasloužíš a příští přesvědčování pak půjde o mnoho jednodušeji. Možná, že ti ústupky ze začátku budou připadat bezvýznamné. Ale i po malých krůčcích se dá dosáhnout velkých věcí! Tak jen do toho, držím palce! :-)