... aneb  jak se seznámit s novými, a jak naložit s těmi starými
 

„Přítel je ten, kdo o nás ví to nejhorší, a přesto nás má rád.“

Kamarádi nás hned po rodině provází celým naším životem.  Tvoří vlastně takovou naši druhou rodinu, do které se nenarodíme, ale kterou si vybíráme sami. Sami si vybíráme, koho si pustíme do svého života, je to pro nás tedy velká zodpovědnost, vybrat si „ty pravé“ společníky, kteří nás budou podporovat, povzbuzovat a naslouchat nám, a my budeme schopní dělat to samé i pro ně.

Přátelství většinou navazujeme přirozeně, během různých životních situací, kdy se setkáváme s novými lidmi nebo se sbližujeme s těmi již známými. Spousta z nás má kamaráda/kamarádku už od školky nebo školy – taková dlouhodobá přátelství se nám často prostě nějak přihodí, ani nevíme jak, na kamarády si zvykneme a postupem času můžeme i zjistit, že už si nerozumíme tolik jako dřív. Určitě nemusím připomínat, že na přátelství je potřeba pracovat. V období školní docházky to bývá v celku jednoduché, každý den se vídáme se spolužáky, máme s nimi mnoho společných zážitků, témat k povídání, dozvídáme se nic spoustu informací a to jak přímo - z toho, co nám sami povědí, tak i nepřímo – zjišťujeme, jak se chovají ve vztahu k ostatním spolužákům či kamarádům, učitelům a podobně. Navazování kontaktů a vztahů probíhá tedy naprosto přirozeně. Přesto i ve škole je někdy obtížné najít si přátele, někoho, s kým si budeme skutečně rozumět a budeme se na něj moci spolehnout.

Největší problém s navázáním přátelství mají jistojistě stydlivky. Stydlivkou se občas stává snad každý, třeba když se ocitneme v úplně neznámém kolektivu, kde už se třeba ostatní dlouho znají, nebývá to moc příjemná situace a leckdy se pak bojíme kohokoliv oslovit a raději se držíme potichu v koutě. Pro někoho je ovšem problém vyjít i s lidmi, které už dlouho zná, skutečně se s nimi seznámit a navázat přátelský vztah. Proč? Protože se prostě stydí, bojí se odmítnutí, není si dostatečně jistý sám sebou a svými schopnostmi, strachuje se, že nemá druhým co ukázat, že by ho ostatní odsoudili, zavrhli. Přes všechny naše strachy a obavy jsem přesvědčená, že každý z nás je skvělou osobou, má co nabídnout a zaslouží si pozitivní přijetí od ostatních, jejich zájem a uznání – ty, já, my všichni! :-) Poznávání nových (ale i těch již trochu známých) lidí je úžasné dobrodružství. Můžeme se dozvědět, jak druzí vidí svět, obohatit se o nové poznatky, vyzkoušet si s druhými nové činnosti, kterým si věnují, a tak získáme třeba i sami nějaký nový koníček, dozvíme se toho také spoustu o sobě samých – jak nás druzí vidí, v čem se lišíme a naopak co nás spojuje, jaké jsou naše silné a slabé stránky…

No a jak tedy na to seznamování a spřátelení se? Univerzální návod bohužel neexistuje, každý je individuální, tedy i každý má své vlastní „postupy“. Nejuniverzálnější radou je nicméně být sám sebou. Když se nebudeš bát ukázat, kdo skutečně jsi, co tě baví a zajímá, snadno si pak padneš do noty s někým, kdo má zájmy podobné. Další důležitou věcí je vyhledávat kontakt s druhými lidmi. Pokud se budeme stranit, nejenže nikoho nepotkáme, ale přijdeme taky o spoustu skvělých zážitků, které se dají „tam venku“ s ostatními zažít. Je fajn zaměřit se na to, co tě baví – věnovat se svým vlastním koníčkům a jejich prostřednictvím se setkávat s novými lidmi. Ideálními místy jsou sportovní, umělecké, hudební a jiné kroužky, koncerty, kulturní akce a podobně. Setkání s lidmi, se kterými máme společné zájmy, nám rázem usnadní základní problém - o čem s druhým mluvit. Základem vybudování skutečného přátelského vztahu mezi dvěma lidmi je pak společně strávený čas. Komunikace přes internet se taky počítá, nicméně není nad to si s kamarádem skutečně někam vyrazit, posedět v kavárně, vyrazit na výlet, společně si zasportovat… Spousta se toho probere a odnesete si prima vzpomínky na společné zážitky. Tak co takhle zkusit se příště zeptat spolužáka, souseda nebo jiného známého, jestli nechce někam vyrazit? :-)

Seznámili jsme se, spřátelili, a co dělat pak, aby se kamarádství nevytratilo? Občas se to stává, procházíme si různými životními fázemi, během kterých se s přáteli někdy vídáme více, někdy zase méně, a také se postupně měníme, dozráváme, učíme se, proměňují se i naše zájmy. Někdy se tedy stane, že s člověkem, se kterým jsme si před pár lety výborně rozuměli, si již nemáme moc co říci. I tak by ale byla škoda takového kamaráda úplně odstřihnout a zapomenout na něj – přeci jenom, i s ním jsme prožili určitou část svého života, a minimálně to máme společné, a taková zkušenost se nikam nevytratí. I když se přátelství může časem vytratit, měli bychom se snažit a na každém přátelském vztahu si nechat záležet. V mezilidských vztazích si od druhého vždy něco bereme, něco díky němu získáváme, může to být uznání, pozitivní přijetí, to, že nás druhý vyslechne nebo nám pomůže, když jsme v nouzi. Zároveň ale musíme sami něco poskytnout, něco darovat. Věnujeme svůj čas, který s kamarádem trávíme, sami nasloucháme a pomáháme, pokud je to potřeba. Neměli bychom proto dopustit, aby zůstal vztah pouze jednostranný – buďto abychom pouze my poskytovali pomoc druhému a podřizovali se jeho cílům nebo abychom od druhého neustále brali a nějakým způsobem ho využívali.

V určitém období svého života můžeme zjistit, že nám chybí někdo, s kým bychom mohli sdílet svoje starosti i radosti, zjistíme, že nám chybí kamarád a vlastně nevíme, jak někoho poznat a navázat s ním přátelský vztah. Mějme ale na paměti, že kolem nás je spousta skvělých lidí, kteří stojí za to, abychom je poznali. Jediné, co je třeba, je nebát se udělat první krok – někoho oslovit, prohodit o pár slov víc než obvykle, snažit se druhého poznat a strávit s ním nějaký čas. Přátelství přijde, ani nebudeš vědět jak! Držím palce :-).