Kritika je dozajisté běžnou součástí našich životů. Ve škole, v práci, v rodině i mezi přáteli jsme často pod drobnohledem druhých, kteří mají určitá očekávání ohledně toho, jak se budeme chovat nebo třeba jaký podáme výkon. Většinou probíhá kritika úplně přirozeně – něco se nepovede, tak nám okolí může dát najevo, jak to pro příště zlepšit. Anebo naopak něco se vydaří a my jsme pochváleni. Kritika tedy nemusí mít pouze negativní význam, jde zkrátka o hodnocení, nějaký názor na to, do jaké míry jsme naplnili očekávání druhého, ať už se týkalo čehokoliv.

Jenomže, každý snad už někdy zažil, že kritika dovede i pořádně potrápit, někdy může být skutečně nevybíravá, vyřčená špatnými slovy ve špatný čas, a dovede pak pěkně pošramotit naši motivaci pro danou věc, někdy nás dokonce zasáhne mnohem hlouběji a zamíchá s naším sebevědomím. Kupříkladu třeba referát ve škole, dlouho se na něj připravuješ, hledáš informace a vybíráš ta nejvhodnější slova, dáš si skutečně velkou práci, ale po odpřednášení ve třídě začnou spolužáci nebo učitel hledat skulinky, které se tak úplně nepovedly, zaměří se třeba na nejistý projev nebo se jim zdá, že něco důležitého chybělo. Určitě si dovedeš představit, jak se po tom budeš cítit. Při příští práci se už nebudeš tolik snažit, protože nač se vlastně namáhat, že? Možná taky dostaneš trochu strach znovu něco prezentovat – co když se negativní hodnocení bude opakovat?

Jak tedy „správně“ kritizovat, a jak se s vyřčenou kritikou vyrovnat? Hodnocení bychom se neměli bát, ať už z pozice příjemce nebo toho, kdo ji užívá. Vyjasnit si výsledky a ohodnotit výkon může být velice prospěšné, do svého výkonu, práce či čehokoliv jiného jsme sami často natolik ponořeni, že nám může dělat problémy podívat se na věc s odstupem a objektivně zhodnotit klady i zápory naší činnosti. Pokud padla role člověka, který má upozornit na nedostatky, na tebe, pokus se kritizovat mezi čtyřma očima, zvlášť pokud se jedná o něco nepříjemného. Veřejné hodnocení má velikou sílu, pochvala, kterou slyší i naše okolí (a může se k ní třeba souhlasně přidat!) nás povzbudí mnohem více, než když jsme pochváleni někde v ústraní. Naopak výtky jsou o to horší, když je vyslechnou i další lidé. Kritika by neměla být osobní a zabarvená emocemi. Nikdy nehodnoť osobnost druhého, jeho dobré a špatné vlastnosti většinou nemají s výkonem vůbec nic společného, stejně tak sympatie ani antipatie by neměly o ničem rozhodovat. Zaměř se vždycky na skutečně odvedenou práci/jednání/projev a jejich silná či slabá místa. Výtky by měla doprovázet pochvala. Vždycky skutečně VŽDYCKY se najde něco pozitivního. Něco se povést nemuselo, ale věci nejsou nikdy jenom černobílé – určitě je tady i něco, co se ti líbilo, něco, co se podařilo. Rozhodně na to upozorni, nezaměřuj se jenom na chyby.  Další zlaté pravidlo tkví v okamžité reakci. Jakmile chceš někoho ohodnotit, udělej to hned a neschovávej si to na později. Pokud jsi byl s něčím nespokojený, je lepší vyřešit to hned, jinak by se takové malé nespokojenosti mohly nakumulovat a nakonec vyústit v pořádnou emocionální bouři v ten nejméně vhodný čas. A konečně, pokud něco vytýkáš, něco se ti nelíbí, doplň kritiku o vlastní pohled na to, jak by se to dalo udělat lépe. I když se ti něco nelíbí, někdy to prostě lépe udělat nejde, a jestliže sám nevíš, jak by se věci daly vylepšit, kritiky se pak raději zdrž anebo buď alespoň upřímný a vysvětli příjemci kritiky svůj pohled na věc a společně se můžete zamyslet nad možným řešením – víc hlav, víc ví!

  Pověděli jsme si o pravidlech, kterými bychom se měli řídit, když druhému sdělujeme hodnocení jeho výkonu. Platí to samozřejmě i opačně, pokud jsme podrobeni kritice my, měli bychom vyžadovat dodržování stejných pravidel a pokud je kritik nerespektuje, pak to neberme jako konstruktivní hodnocení a nenechme se jím zranit. Stůjme si za svým, nezapomínejme na svá asertivní práva a nenechme se rozhodit někým, kdo si chce jenom rýpnout! :-)

Na závěr ještě malé zamyšlení… Kritiky je v dnešním světě více než dost, a proto bych vás ráda vyzvala k tomu, abyste se pokaždé, než vynesete o druhém nějaký soud, pořádně zamysleli. Je to skutečně nutné? Prospěje to něčemu? Opravdu je třeba, aby to náš kamarád/spolužák/rodič… dělal lépe? Řekla bych, že je velmi časté na jakoukoliv aktivitu našich blízkých reagovat slovy „je to fajn, ALE…“. Pochvalu doprovází výtka, názor o tom, že věci jsou sice dobré, ale mohly by být ještě lepší. To jistě, vždycky se můžeme zlepšovat, ale honba za lepším výsledkem může způsobit, že vlastně nikdy nebudeme spokojení. Což takhle tedy na chvilku zvolnit a podívat se na svět jinýma očima – takovýma, které vidí věci skvělé přesně tak, jak právě teď jsou! Takže místo kritických výtek a návrhů na zlepšení situace CHVÁLIT, CHVÁLIT, CHVÁLIT! Uděláme tak mnohem větší radost lidem okolo nás i nám samotným :-). Držím palce!