Komunikace. Co to vlastně je? Zjednodušeně by se dalo říct, že jde o signály, kterými reagujeme na druhé. Jedním z těch signálů je řeč, mnohými považovaná za takřka jediný způsob komunikace. Nemluvíš = nekomunikuješ. Ale je to opravdu tak?

Komunikaci můžeme v zásadě rozdělit na verbální a neverbální. Jde o velmi významný fenomén (tj. jev) v lidském životě, je na ní založené celé lidské společenství. Kdybychom se tedy rozhodli nekomunikovat, nejspíš moc dlouho nepřežijeme. Komunikace označuje jakýkoliv způsob mezilidské interakce (tj. vzájemného působení). Představte si, že jdete do krámu. Vezmete si nákupní košík a už v této fázi sdělujete druhým informaci: jdu nakupovat, a tenhle košík si neberte, ten je můj. Podle toho, co pak do košíku dáte, můžete prozrazovat něco o vás. Jestli jíte zdravě, nezdravě, jestli se chystáte vařit, zda máte doma děti,… Tím, že si něco vložíte do košíku, říkáte, že si to chcete koupit. Stejně tak tím, že obsah košíku vyložíte na pokladnu. To, že prodavačka zboží markuje, znamená, že bude za chvíli chtít, abyste jí za něj zaplatili. Sdělí vám částku a tím, že jí podáte kartu či hotovost, sdělujete zase vy jí třeba to, že peněz máte dost, a že vše proběhlo v pořádku. A jsme-li neslušní, pokud nezdravíme a neděkujeme, všechno tohle může proběhnout naprosto bezhlesně. Přesto tu komunikace probíhá.

Kdo je mezi lidmi, komunikuje. Jinak to prostě neumíme. Chceme-li komunikaci uniknout, snad jediná možnost je odstěhovat se na samotu, zařídit si tam vlastní živobytí, stát se poustevníkem. Jenomže… Bez lidí to v běžném životě prostě nejde. Důležitou funkcí komunikace je totiž to, že uspokojuje naši potřebu blízkosti s druhými. Máme potřebu být v interakci.

I když nebudeme mluvit, vždy máme nějaký výraz tváře, ať už vyjadřuje znudění, nezájem nebo něco na první pohled mnohem jasnějšího, jako třeba radost. Svým postojem či vzdáleností vyjadřujeme náš vztah k druhému i naše duševní rozpoložení, dotykem můžeme zdůraznit naše sdělení. Komunikace nás tedy bude provázet na každém kroku v každém údobí našeho života. Už od malička se toho díky ní mnoho učíme, naši rodiče na nás mluví, my se snažíme je napodobovat, a pokud je jejich reakce kladná, opakujeme znovu a znovu jednotlivé zvuky, jednotlivá slova, než se naučíme sami mluvit. Učíme se opakovat jakési „tradiční“ reakce na druhé, a to, co tyto reakce znamenají. Víme, že když nás někdo pozdraví, měli bychom odpovědět, když neodpovíme, druhý si to může vyložit tak, že jsme nevychovaní, nebo že ho nemáme příliš v lásce a proto děláme, že ho nevidíme. Tyto obecně vžité významy nám umožňují se v naší společnosti dobře orientovat a cítit se jistě.

To všechno je komunikace. Základ našich životů, základ našich vztahů. Proto nelze nekomunikovat.