První lidé, Adam s Evou, byli stvořeni jeden pro druhého, jejich stvořením vzniklo spojení dvou lidí. Kde se však vzalo pnutí člověka k dětem, když Hospodin přece určil člověku, že opustí své rodiče a spojí se se svým partnerem? Proč přikázal Hospodin Abrahamovi, aby obětoval vlastního syna a vystavil ho tomuto rozhodnutí, když sám věděl, že ho nenechá oběť vykonat? Vyzkoušel si pevnost otcovy víry, a tím se pro budoucnost zkouška vztahu k dítěti stala zkouškou především člověka samého.

Kdy asi nejčastěji matka na dítě křičí...? Když se o své dítě bojí. Když ví, že ji neposlechlo právě v něčem, co pro něj mohlo být nebezpečné. Skutečnou lásku přece ukáže až strach. Totéž dokáže snad jen ztráta blízké bytosti.

Mnohokrát vyslovena byla otázka: dohnalo Tolstého Annu Kareninu k sebevraždě zklamání z lásky, nebo za to mohly výčitky vůči všemu, co pro budoucí zklamání opustila? Pravdivé může být chápání, že opustila svého syna, když se rozhodla zemřít, stejně jako znamená její smrt obrovskou prázdnotu matky, co se zřekla dítěte.

Hloubku takového trápení prožila i titulní postava Styronova románu Sophiina volba, kterou zběsilý sběh okolností, při němž byla nucena volit mezi životem jednoho dítěte a smrtí druhého, zanechal životu s vědomím viny, snad pro žádnou matku únosným. Přestože zejména u matek vzbuzuje téma volby odpor, není prostředkem laciného tlaku na emoce. Až se závěrem románu čtenář poznává, co bylo příčinou jejího traumatu. Vypravěč nevytváří psychologii Sofiina rozhodování, ale následku volby v matčině duši.

Není to tak dávno, co médii šla zpráva o matce, která při nehodě stihla zachránit dvouletou holčičku, šestnáctiletému synovi však už pomoci nemohla. Její volba nemusí být tak složitá, jak by se mohlo zdát. I když to matky dost nerady připouštějí, v obavách a péči bývají prvořadé děti, považované za slabší, za více pomoci potřebné. Nemusí se nám to zdát fér, ale vůči matce, za kterou volil její instinkt, je to fér ještě míň...