Když se bavíme o komunikaci, představíme si většinou interakce mezi dvěma nebo více lidmi. Komunikujeme, když si povídáme s kamarádem, když nakupujeme v krámě, když jsme zkoušení ve škole… Komunikace ale neprobíhá pouze tehdy, když jsme s druhými – mluvíme i sami se sebou. Pod takovou komunikací se sebou si nepředstavujme rovnou samomluvu, kdy si jeden sám pro sebe něco mumlá a na své okolí působí přinejmenším podivně. „Samomluva“ probíhá vlastně úplně přirozeně, často na nevědomé úrovni. Každý čas od času mluví sám se sebou, ať už nahlas, potichu, vědomě nebo nevědomě. K čemu nám to je vlastně dobré?

Pokud se snažíme cíleně vyjádřit sami pro sebe své myšlenky a pocity, podle vědců nám to může pomoci urychlit proces přemýšlení a vyřešit tak věci mnohem rychleji. Když hledáme ztracenou věc, třeba klíče, a při obracení celého bytu vzhůru nohama si pomalu probíráme, kde jsme klíče viděli naposledy, co jsme v tu chvíli dělali, co jsme měli na sobě oblečeného, nejspíše budeme mnohem úspěšnější, než když se bezhlavě vrhneme na šacování všech kabelek, batohů a kapes. Minimálně z toho nebude takový nepořádek :-). Je to prosté, ale málokdo si uvědomí, jak je samomluva přínosná a důležitá. Jsme sami se sebou a svými myšlenkami v jednom kuse, ale kdy se skutečně soustředíme na to, abychom vlastní nápady, pocity nebo vzpomínky důkladně probrali a něco si z nich vzali? Spíše mi přijde, že v poslední době se tomu být sami se sebou a tím, co se nám honí hlavou, vlastně vyhýbáme. Obklopujeme se zábavou, zaměstnáváme si mozek sledováním televize, neustále jsme v kontaktu s přáteli přes internet nebo telefon, a i když jsme o samotě, nejsme sami.  Neschopnost udělat si čas sám na sebe pak způsobuje, že všechna svá trápení, smutky a stres jenom odkládáme „na dobu neurčitou“, a ve výsledku nás takovéto nevyřešené věci vyčerpávají víc, než kdybychom se na chvilku přemohli a věnovali se jim.

V minulém článku jsme se bavili o konfliktech. Konflikty se neobjevují jenom mezi lidmi, existují i takzvané „intrapersonální“ konflikty, během nichž se v našem nitru střetávají protichůdné myšlenky, přání, cíle a představy. Takový konflikt může vzniknout třeba, když chceme vyrazit večer ven s kamarády, ale víme, že nás další den čeká písemka ve škole, takže bychom se měli učit a jít brzy spát. Někdy jsou intrapersonální konflikty velmi složité, protichůdné motivy si vůbec nemusíme uvědomovat, a pak v nás nějaká situace vyvolává úzkost nebo jiné nepříjemné pocity, a my nevíme proč, a co s tím provést. Každý problém či dilema však můžeme řešit s trochou cílené samomluvy.

Není nic nepříjemnějšího, než když nás trápí nějaký problém, jehož řešení stále odkládáme. Bojíme se třeba, že ať už dopadne jakkoliv, vždycky to bude v náš neprospěch. Nebo nevíme, co chceme, takže jak se pak rozhodnout? Odkládání ale nic nevyřeší, problémy tady byly, jsou a budou, a my se jim musíme dříve či později postavit čelem. Není nad to si o trápení promluvit s někým blízkým, dialog nám taktéž pomůže utřídit si myšlenky, a druhý může poskytnout cennou radu z nadhledu. Pokud ale není možné probrat záležitosti s blízkými, mám pro Vás dobrou zprávu – jsme dokonale schopní poprat se s trápením sami!

Jak již bylo řečeno, prvním krokem je uvědomit si, že vůbec nějaký problém nebo dilema existuje, a přestat se dále vyhýbat řešení. Výborným prostředkem je sepsat si seznam. Pokud se rozhodujeme mezi dvěma možnostmi, ať už se jedná o cokoliv, u každé z nich můžeme sepsat všechny výhody a nevýhody s možností spojené. Rozhodnutí může padnout podle počtu plusů a minusů nebo podle jejich kvality – tedy toho, co je pro nás důležitější, a co je schopné jiné nevýhody převážit.

Papír a tužka nám poslouží ještě při dalším způsobu „povídání si se sebou“. Někteří říkají, jak skvěle funguje psaní deníku. Pravidelné zaznamenávání zážitků a nápadů nás udržuje v jisté „duševní kondici“. Je to taková promluva se sebou na papíře, ke které se pak můžeme kdykoliv vrátit, inspirovat se tím, jak jsme problémy řešili v minulosti, nebo si lze aktuální krizi zapsat a vrátit se k ní později v trochu lepší náladě, kdy se nám bude snáze dívat z nadhledu. Ne každý je samozřejmě typ na pravidelné zápisky a ne každého psaní baví. Metodu však lze použít i jednorázově, když se vyskytne problém, tak se z něj prostě vypsat, a na papír si navrhnout, jak by se dalo postupovat. Stejně tak může fungovat i vypsání se nám do poradny, kde jsme pak samozřejmě my, kteří si vše rádi vyslechneme a pokusíme se poradit :-).

Jde to ale i bez papíru. Není nic jednoduššího, než si prostě sednout, uklidnit se a nechat myšlenky plynout. Můžeme tomu říkat třeba meditace. Vraťme se ještě ke ztrátě klíčů – což takhle místo zběsilého pobíhání zkusit zklidnit hlavu, zpomalit dech, odehnat panikářské myšlenky a hororové scénáře, a prostě se jen soustředit na to, kam se ty klíče od posledně mohly podít? Nezůstávejme jenom u ztrát a nálezů. Trápí tě hádka s kamarádem? Přál by sis něco, o čem rodiče pravděpodobně nebudou chtít slyšet, ale ty je chceš zkusit přesvědčit? Nevíš, co si vybrat za střední/vysokou školu? Mluv o tom! S druhými i se sebou. Rozeber situaci, pokládej si otázky, popusť uzdu fantazii při hledání možných cest. Kdo jiný, by ti měl říct, co si vlastně přeješ, a co je pro tebe nejlepší, nežli ty sám?