Pocit odmítnutí je nepříjemný, bolestivý ba přímo děsivý, a to přestože se s ním setkáváme tak často. Vyplývá z toho, že na světě nejsme sami a k tomu, abychom byli šťastní, spokojení, a naplnili své potřeby a idey, potřebujeme druhé lidi. Potřebujeme kamarády a rodinu, kteří s námi budou trávit čas, povzbudí nás, když nám není fajn a užijí si s námi okamžiky štěstí a úspěchu. Občas potřebujeme někoho, kdo nás nakrmí a postará se o nás, třeba když jsme nemocní. Potřebujeme lásku. Potřebujeme mít zaměstnání a dělá nám radost, když jsme v něm úspěšní.

Občas ale narazíme. Do zaměstnání nás nepřijmou nebo nás z nějakého důvodu vyhodí. Krásná slečna od vedle se nad naším pozváním na kávu tak akorát ušklíbne, rande nevyjde, rozejde se s námi partner. Kamarád nemá náladu nikam jít, i když bychom zrovna nutně potřebovali společnost. Odmítnutý je čas od času každý z nás. Když je to tak běžné, proč nás to dostává do kolen? Protože odmítnutí vnímáme jako vlastní selhání. Zdá se nám, že je to důkaz naší vlastní nedostatečnosti, nedostatečných schopností, znalostí nebo osobnostních kvalit (nejsem dost vtipný, společenský, trpělivý apod.).

Někdy jsme skutečně odmítnutí z těchto důvodů. Ale kvůli tomu bychom neměli věšet hlavu, naopak je to velká příležitost. V takové chvíli si, za prvé, musíme ujasnit, jaké jsou naše vlastní hodnoty, protože to, že se někomu zdáme takoví či makoví, neznamená, že takoví skutečně jsme anebo že je na tom něco špatného. Za druhé, jesltiže usoudíme, že má dotyčný pravdu a trápí nás nějaký nedostatek, je to skvělé zjištění! Teď totiž víme, v čem je problém, a můžeme na tom zapracovat. A příště, s vytrénovanou schopností nebo novými znalostmi, už náš cíl vyjde.

Nevím, jak jsi na tom ty, ale mě samotnou a některé mé přátele, trápí odmítnutí někdy víc, než by bylo nutné. Nedávno jsme se setkala s teorií, v rámci které lze tyto nepříjemné pocity překonat tak, že si na ně prostě zvykneš. Funguje to vlastně skoro na všechno negativní, co se honí naší hlavou. Je ti některá situace nepříjemná? Vystavuj se jí co nejčastěji jen můžeš, až se nakonec budeš cítit úplně normálně. Odborně se tomu říká tomu systematická desenzibilizace. Existuje jeden muž z USA, který si chtěl poradit se svým strachem z odmítnutí a začal si vymýšlet různé úkoly, při kterých se pak natáčel. Například požádal cizího člověka o půjčení velikého obnosu peněz nebo několik lidí, hodiny čekajících ve frontě před obchodním domem, jestli je nemůže předběhnout. Bylo mu jasné, že ho tito lidé odmítnou. Chtěl se hlavně naučit, jak se s pocity odmítnutí vyrovnat. V rámci svého experimentu (pokud jsi na tom dobře s angličtinou, můžeš si vyhledat pojem „rejection therapy“) zjistil, že si na odmítnutí nejenom zvyká, ale že mu lidé často vyhoví v požadavcích, které se zdály z počátku nemožné. Přišel na to, že vlastně může požádat vlastně o cokoliv, co si přeje. Ano, ostatní ho někdy odmítnou. Ale často může hodně získat!

Chceš o něco požádat, ale bojíš se, že to nevyjde? Proto to ani nezkusíš? Chyba! Když tě odmítnou, není chyba v tobě. Pokud své potřebě, nápadu, přání, věříš, nevzdávej se. Pracuj na sobě anebo to zkus jinde, znovu a znovu. S něčím začít a vyzkoušet to, je totiž tím nejdůležitějším krokem k úspěchu.