Člověk je společenská bytost a jako takový má potřebu vytvářet vztahy a komunikovat, prostřednictvím čehož naplňuje své potřeby. Nejdůležitější vztah, který během života budujeme, je však vztah s vlastním JÁ. A tak jako vztah s kýmkoliv jiným, nemusí být ani tento vždycky zcela harmonický. Prostřednictvím ostatních lidí poznáváme sami sebe, dozvídáme se, jak reagujeme na určité situace, co je nám vlastní, co se nám líbí a co zas naopak ne, učíme se novému a můžeme se rozhodnout pracovat na některých aspektech vlastní osobnosti a snažit se je zlepšovat.

Problém je ale v tom, že ne vše, co se o sobě dozvíme, je pozitivní. Lidé mají své světlé stránky, dobré vlastnosti a schopnosti, na které jsou pyšní. Pak jsou tu ale věci, které nám do rámečku „správnosti“ nezapadají. Naše špatné vlastnosti, temné stránky, věci, myšlenky, emoce a sklony k určitému chování, za které se stydíme, které se snažíme před ostatními skrýt, protože nejsou tak úplně společensky přijatelné. Podobnou „černou schránku“ má uvnitř každý, mám ji já i ty, tvoji rodiče, kamarádi, učitelé, prodavačka v obchodě, kam chodíš pro svačinu…

Okolí nás učí, že se máme chovat správně, podle pravidel. Dost často slyšíme rady našich blízkých, co bychom měli dělat, jakým způsobem bychom měli přemýšlet, někdy dokonce i co bychom měli cítit. Z generace na generaci se předávají tahle „moudra“, často velmi nenápadně, a vyřčená našimi blízkými, mají na nás obrovskou moc, aniž si to vůbec uvědomujeme. Postupně si v hlavě budujeme představu, jak by měl podle nich svět správně vypadat. A s postupujícím věkem se obvykle snažíme čím dál tím více těmto představám přiblížit. Pokud jsou představy o tom, co je správně, skutečně velmi striktní, vnitřní konflikt je na spadnutí. V myšlenkách máme vidinu dokonalosti, jenomže dokonalost je samozřejmě nedosažitelná. Vzniká rozpor mezi tím, kým si myslíme, že bychom měli být, a kým doopravdy jsme.

Během svého života se setkáme s různými druhy vnitřních konfliktů. Nejvážnější důsledky přitom mají právě ty, v rámci kterých potlačujeme emoce a odmítáme něco, co je součástí nás samotných – odmítáme přijmout sami sebe takoví, jací jsme. Se všemi těmi nedokonalostmi skrývanými pod pokličkou. Ale ať už s tím souhlasíš nebo ne, tvoje osobnost bude mít vždycky různé stránky, úrovně a odstíny – nikdy nebudeš jen černý nebo bílý. A tohle všechno dohromady tě dělá tebou.

Chceš-li se vyhnout vnitřním konfliktům, přijmi se přesně takový, jaký si. Čas od času si udělej chvilku na malou meditaci. V klidu se posaď a poslouchej. Svoje pocity, přání, myšlenky. A ať už se ti v hlavě vynoří cokoliv, neodsuzuj to, nebraň se tomu, naopak to pozorně prozkoumej a snaž se si z toho něco vzít. Ačkoliv naše myšlenky nejsou vždycky nejkrásnější, nejsprávnější, nejpříjemnější, jsou tu, aby nám něco napověděly, a rozhodnutí, jestli je budeme následovat, je jen a jen na nás. Vždycky budeš mít možnost se svobodně rozhodnout, ale aby byla důležitá rozhodnutí skutečně správná, musí vycházet z tebe. V životě každého člověk působí různé a často velmi protikladné síly. Na jedné straně jsou vlastní přání a potřeby, na straně druhé očekávání a představy druhých. Co přesně (či koho přesně) budeš následovat, je jen a jen na tobě. Ale chceš-li být se svými volbami spokojený, musíš s nimi být v souladu a rozumět jim.