Lidské vztahy jsou krásné, ale neskutečně komplikované. Mám pár kamarádů, kteří se potkali, zamilovali, začali spolu trávit čas a rozhodli se pro společný život. Všechno šlo jako po másle. Ovšem je jich tak málo, že se dají spočítat na prstech jedné ruky. Obyčejně jsou cesty dvou lidí ke společnému soužití, i když třeba jen na krátký čas, mnohem klikatější. Lidi si ubližují, trápí se, udržují se v nejistotě, hrají spolu hry na kočku a myš. Velká láska tě vždycky poznamená. Přinese hodně toho pozitivního, ale do určité míry ti i ublíží, donutí tě dělat kompromisy, připraví tě o část vlastního pohodlí, někdy dokonce koketuje se sebeúctou a respektem. Láska je trápení, ideálně však jaksi „sladké“, kdy to, co děláme, děláme pro toho druhého, protože ho máme minimálně stejně rádi, jako sebe.

Lásek během svého života potkáme mnoho, obyčejně víc než jednu. Některé jsou menší, některé větší – může jít o přátelství, vášeň a fyzickou přitažlivost, sympatie, úctu a obdiv nebo úplně všechno dohromady. Ale bylo by bláhové každého, kdo nám projde životem, nazývat „tou pravou“ či „tím pravým“. Každý z nás má svojí vlastní představu o tom, jak by jeho láska měla vypadat. A nemyslím tím vzhled osoby, která jí bude představovat. Jde o to, jaký to má být „pocit“, že někoho miluješ a jsi někým milován. Někdo čeká na prince na bílém koni, jiný zkouší své štěstí kdykoliv se namane příležitost a skrze neúspěšné kandidáty se probojovává k tomu, po čem doopravdy touží. Každá strategie má co do sebe, a my se teď přesuneme do fáze, kdy už je na obzoru osoba, která obrátila tvůj život vzhůru nohama. Jak poznáš, že je to opravdu „láska“ se vším všudy a kdy je ta pravá chvíle říci „miluji tě“?

Jak už bylo řečeno, láska může mít mnoho podob. Ale milovat někoho, to už není jenom pouhý pocit, je to rozhodnutí. Vyrukovat s tím, že někoho miluješ po týdnu vztahu je sice pěkné, ale do jaké míry to má opravdu váhu? Nemůže se stát, že za pár dní či týdnů zjistíš o partnerovi něco, co tě natolik vyděsí, že z toho zase rychle vycouváš? Jistě, kostlivce ve skříni může mít každý a něco podobného se může stát třeba i po letech manželství. Hlavní myšlenkou však je, že na to, aby ses mohl opravdu vědomě rozhodnout, zda si dotyčná osoba zaslouží tvojí lásku, si jí musíš docela dobře proklepnout. A to je něco, co vyžaduje čas. Společné zážitky a aktivity, čas strávený doma, venku, o samotě, mezi přáteli a rodinou, to všechno ti napoví, jak se partner v určitých situacích chová, co od něj můžeš čekat, a jestli se tu a tam neobjevuje nějaký charakterový rys, který ti tak úplně není po chuti. Zdá se ti i po týdnech či měsících vztahu, že je partner dokonalý? Tak tady bude něco špatně. Láska taky vyžaduje, abys znal chyby svého protějšku, ale přesto přese všechno ho stále dokázal respektovat, uznávat, milovat.

Kdy je ten správný čas říct „miluji tě“? Co když to řeknu moc brzo a partner na to ještě nebude připravený? Co když si není jistý tím, jestli mě miluje? To jsou otázky, které nám z vyslovení těchto dvou slůvek dělají peklo. Vyznání lásky je něco co nás odhalí, dáváme se druhému všanc a je velmi snadné vyjít z toho se zraněním. Na druhou stranu ta ideální láska by měla být bezpodmínečná a neměla by vyžadovat nic na oplátku. Samozřejmě vztah nemůže být jednostranný, milovat musí do určité míry oba, ale už to, že jsou dva lidé spolu a rozhodli se vystupovat jako pár, něco znamená. Jak už bylo řečeno na začátku, existují různé druhy lásky a také různé přístupy k tomu, co vlastně láska je. Ideální samozřejmě je, když se potkají partneři se stejným viděním světa. Pokud je však tvůj protějšek na jiné vlně, neznamená to, že by to nemuselo fungovat. Možná si není zcela jistý, jestli to, co k tobě cítí, je láska, nebo jen náklonnost. Potřebuje trochu víc času, aby si to ujasnil. Nebo aby z náklonnosti dozrála láska. Pokus se tedy zahodit strach, a když cítíš, že druhého skutečně miluješ, pověz mu to. Nehleď na to, jestli ti to oplatí, jakým způsobem odpoví a jestli vůbec. Když někoho miluješ, je to super, a rozhodně by to měl vědět.

Časem by samozřejmě měli k vyznání lásky dozrát oba partneři. Jak dlouho na toho druhého čekat, to je otázka. Rozhodnutí je jen na tobě. Věz ale, že slova nejsou úplně to nejdůležitější. Důležité je taky, jak se k tobě partner chová, jak ti svojí lásku dokazuje, jestli se s ním cítíš milován/milovaná. Jde to ruku v ruce. Láskyplné „činy“, tedy skutečné chování, jsou nezbytné. Ale občas je taky potřeba to i slyšet! Takže honem s láskou na světlo!