Dneska to bude zase o rodičích. Konkrétně o maminkách, ačkoliv tatínkové také mohou sehrát svou roli. A ještě konkrétněji o těch, které mají o dění v našich životech tak velký zájem, až to ty životy, tak trochu obtěžuje. Zaměříme se na mámy, které za nás vyřizují věci, objednávají nás třeba u doktora, uklízí nám pokoj a později třeba i vlastní byt, nenechají nás opustit dům bez pořádné večeře a na delší cestu nezapomenou nabalit několik kilo domácího jídla, komunikují naším jménem s ostatními lidmi a podobně.

Já mám přesně takovou maminku, takže vím, o čem mluvím. A dobře vím, že podobná maminkovská povaha bývá často zdrojem neshod, ne-li přímo hádek. Konflikty jsou ale problém, který narušuje pohodu celé rodiny a rodinné vztahy vůbec, takže si teď povíme, jakým způsobem komunikovat s takovouto pečovatelskou náturou, abychom uchránili sami sebe přemrštěné starostlivosti a mámu upokojili, aby se o nás nemusela strachovat.

Abychom mohli přehnanou rodičovskou péči nějak rozebrat a vědět, jak se k ní postavit, je důležité vědět, proč nám to vůbec rodiče dělají. Odpověď je nasnadě – bojí se o nás, mají přirozený ochranitelský a pečovatelský pud a samozřejmě chtějí, abychom se měli co nejlépe. Co se ale děje v nás, to už si ale příliš neuvědomují. Rodiče, obzvlášť tedy maminky, o nás pečovaly celý život. A my jsme to doposavad velmi vítali. Když jsme byli malí, bez jejich péče bychom se neobešli, potřebovali jsme nakrmit, utěšit, uspat, zabavit… Jakmile se na to ale podíváme z pohledu druhé strany – takový malý človíček dospívá neuvěřitelně rychle. V jednu chvíli se neobejde bez dudlíku, za chvilku už pobíhá po venku s kamarády a připravuje se na svoje první rande. Tobě se to třeba zdá jako neuvěřitelně dlouhá doba, ale pro tvé rodiče je to okamžik. A proto je pro ně těžké adaptovat se na to, že dospíváš a jejich pomoc už tolik nepotřebuješ. Jenže na opačné straně, tedy na té tvé, to vypadá tak, že se pomalu ale jistě stavíš na vlastní nohy a pomoc už nepotřebuješ. Naopak, přehnaná péče může působit od rodičů jako určitý projev nedůvěry. „Sám to ještě nezvládneš. Potřebuješ pomoc. A proto jsem tady!“

Někdo si rodičovskou péči užívá až do pokročilého věku. Jistě znáš typické „mamánky“, ať už z reálného života nebo jako hrdiny filmů a seriálů. Jsou to ti, kteří žijí doma i ve třiceti, nechávají se opečovávat, jejich matky jim vaří, perou, a vůbec mají doma, dalo by se říci, trochu neobvyklé vztahy. Ale i když mnohé maminky mají tendenci si své děti držet pod svými křídly co nejdéle, ne všem to v takové míře vyhovuje. Přeci jen, když za vás maminka v určitém věku někam volá či něco vyřizuje, je pak docela těžké postavit se čelem lidem, kteří měli nejprve tu čest s ní. Tak co s tím, jak říci „Mami, já už jsem dospělý, a dovedu se o sebe postarat sám?“.

Já osobně rozlišuju dvě věci – jsou tu ty, které jsou pro mě důležité a jiné, které mě nechávají spíše chladnou. Pokud mi o něco tolik nejde a máma má tendenci se do toho pustit za mě, nechám to nakonec plavat. Za hádky to nestojí a jí udělá radost, že mi mohla s něčím pomoci, nikdo nepřijde k úrazu, všichni jsou spokojení. Někdy to chce opravdu velkou dávku trpělivosti. Ale měj na paměti, že tohle je debata o dospělosti. Chceš-li stát na vlastních nohou, musíš umět některé věci překousnout, stát se tolerantním a uvědomit si, že dospělost přináší i určité ústupky, obzvláště těm, které máme rádi. Pokud je to ale skutečně něco důležitého, pověz to. Pokud možno zase v rámci vyjednávání a bez konfliktů. „Mami, prosím, skutečně si nepřeju, abys to a to dělala. Moc mi na tom záleží a rád bych to zvládl sám/sama.“ Pokud je to třeba tak vysvětli, z jakého důvodu je pro tebe daná záležitost důležitá, a jaké jsou tvé plány, co chceš podniknout, a proč by nebylo záhodno, kdyby se do toho vměšoval někdo jiný. Nebude na škodu zdůraznit, že si rodičovské pomoci velmi vážíš, ale některé věci si prostě potřebuješ vyřešit sám.

Přejde to někdy? To záleží na povaze rodičů. Někteří si nakonec zvyknou, že jejich dítko už je dospělé a úspěšně se bez nich obejde. Někteří to vítají a jsou rádi, že si mohou oddychnout. Jiní ale nikdy nepřestanou. Bohužel (bohudík?) je to tak. A právě potomkům nezdolných pečovatelů přeji nejvíce trpělivosti. Přesto ale nemůžu opomenout jednu věc. Važ si toho, že máš rodiče, kteří se o tebe zajímají a chtějí ti pomáhat. I když je to někdy pěkně otravné, ne každý má takové štěstí. Takže buď upřímný, nevyvolávej zbytečně konflikty a rozlišuj, za co skutečně stojí se prát, a co už je zbytečné řešit. Držím palce!