Druzí se nám vysmívají z různých důvodů: snaží se zakrýt své vlastní chyby, chtějí nás ponížit a zvednout si sebevědomí, potřebují se v kolektivu někomu zalíbit. Někoho baví si dělat ze spolužáků tzv. „blbou srandu“ (při pokusu o to být vtipný druhého akorát slovně napadá, či mu nějak jinak ubližuje). Jsou i tací, kteří neumí komunikovat jinak, nebo neznají lepší druh zábavy než urážky a ponižování.

Na základních a středních školách se člověk s výsměchem setká docela často, souvisí to i s tím, že děti spolu bojují o pozice ve třídě (kdo bude „šéf“, kdo budou jeho „rádci“, kdo bude „idol“, „šasek“, „otloukánek“, „outsider“ apod.) Někdo se tváří jako suverén, někdo zase naopak nejistě, ale chování navenek nemusí souhlasit s tím, co je uvnitř člověka a do jisté míry stejně „tápeme“ všichni a pořád. Ale určitě je dobré, aby si člověk uvědomoval svou vlastní hodnotu a choval se dle svého svědomí tak, aby mohl být na sebe i trošku hrdý.

Pokud je na nás někdo neoprávněně nepříjemný, základem je nevztahovat si to na sebe. Nejlepší je si toho vůbec nevšímat a nereagovat. Pokud je ale „útočník“ vytrvalý a neodbytný, je potřeba jej nějak odpálkovat. Říci třeba, že mně se oblečení, co nosím, líbí a naprosto mi vyhovuje. Co se týče tělocviku a dalších předmětů ve škole, tak jsme každý nadán jinak. Pokud vás někdo obtěžuje urážkami při tělocviku a poukazuje na to, jak vám to nejde, není nutné cítit se trapně a zalézat pod parkety. Nenechte se tím rozhodit, cvičte jak dovedete a mějte radost z každého i drobného zlepšení.

Je fajn naučit se vnímat sám sebe pozitivně, i když dělám něco, co mi zrovna dvakrát nejde. Nemusíme se srovnávat s druhými, každý soupeříme jen sami se sebou. Na vytrvalé urážky opět můžete reagovat ve stylu „cvičím, jak dovedu a jsem se sebou spokojený“. Můžete druhého i upozornit, aby si uvědomil, že je vám jeho chování nepříjemné a zeptat se ho jestli ví, co jej samotného k těmto projevům vlastně vede. Případně ho vyvést z míry tím, jestli by mi neuměl i něco pochválit, když se vyžívá v tom, že mi pořád něco haní. Cest je spousta. Hlavní je se nedat. Snažit se si vytvořit pěkný charakter, vnímat sebe kladně a smířit se s tím, že lidé na nás budou reagovat vstřícně i odmítavě, budou laskaví i nepříjemní, odůvodněně i bezdůvodně. Na nás je se naučit rozlišovat, zda nám reakce druhých může být v něčem užitečná (dává podnět zamyšlení, ke změně), anebo nám jen škodí - pak je nejlepší ji ignorovat.

- Markéta -