| 16.12.2007 00:00 | Asi čekáte, že budu psát o své nejmilejší panence, nebo snad knížce, ale to se mýlíte. Asi největší dárek bylo to, že jsem se vůbec narodila. Sice to občas (nebo spíš skoro pořád) beru jako trest, že jsem musela v minulím životě pořádně zlobit, ale když jsem chvilku uvažovala nad tímto tématem, tak to došlo. Když se vás někdo zeptá: "Z jakého dárku jsi měla o Vánocích největší radost?" co odpovíte? "Asi z toho úžasnýho plyšovýho hrocha," nebo "Z té super knížky o ČR." Tahle odpověď je sice fajn, ale zamyslete se, jestli to doopravdy tak myslíte. Proč vlastně dáváme ostatním dárky? Aby měli radost. Ale proto, že dostali nový pyžamo? Ne, protože jsme si na ně vzpoměli. Proto je taky můj nejkrásnější dárek, vidět ostatní jak se usmívají a že mají radost. Je asi blbí odpovědět: "Můj nejlepší dárek je život," ale je to tak. A ještě něco: že mám tak úžesný rodiče a super ségru. Sice bych je občas přetrhla, ale mám je ráda. Rozhodně nezávidím dětem z dětských domovů, kteří sice nějaké dárky dostanou, ale nedostanou ten největší - lásku. A to jim musí hodně chybět.
Zaslal/a: mik (16 let) | | | Archivní příspěvek |
|
| 31.12.2007 00:00 | Nevím jestli to byl ten nejlepší dárek který sem kdy dostala ale na tento opravdu vzpomínám s úsměvem na tváři :), byly to vánoce 2004 hrozně sem so přála snowboard, protože už byl týden před vánoci všude sem prohledálava obvyklé schovky rodiču.... pod postelí u babičky a v pokoji na půdě, ve slepě no prostě všude kde se dalo ale nikde nic myslela sem si že už třeba došly peníze nebo tak něco smířila sem se s tím, ale nejhorší bylo že všechny holky na prkně uměly bylo mi to moc líto...
A nastal ten osudový den, byly vánoce já už věděla, že prkno nedostanu, už bylo po večeri a šli sme ke stromečku asi 30 min. jsme rozbalovali dárky a potom jsem viděla ještě jeden rychle jsem ho rozbalila a viděla jsem tam boty na moje vysněné prkno, měla sem hroznou radost protože sem věděla že si starý prkno můžu půjčit, no tak mám aspoň boty :D:D:D
Máma mi řekla "No a prkno až příští rok" a já na to " To navadí sem ráda i za ty boty" asi po 10ti minutách kdy jsem si boty skusila tak mi máma řekla ať se podívám ještě pod postel, tak jsem se tam podívala a asi víte co tam bylo :) bylo tam moje prkno :) v tu chvíly sem začala brečet štěstím, opravdu sem měla takovou radost :)Kterou snad nikdy z dárku neměla :)
Zaslal/a: ivetinka666 (14 let) | | | Archivní příspěvek |
|
| 30.12.2007 00:00 | Byli čočky..muzu videt svet jinyma ocima..
Zaslal/a: Anet (14 let) | | | Archivní příspěvek |
|
| 30.12.2007 00:00 | Jeli sme s mamkou a taťkou minulý rok do Gloubusu autem pro vánočni kolekci.Bydlíme kousek od Brna v takovém zapadákově u lesa.Tak sme tedy vyrazili.Já seděla vzdau a psala mému klukovi sms.Byla tu dobu vichřice ale my sme tu kolekci potřebovali,protože jsme se vraceli předevčírem z hor a na vánoce jsme něměli vůbec nic připraveného.Zima zalézala za nehty a všichni byly teple nabaleni.Jak byla ta vichřice,všude létalo listí a viditelnost téměř žádná.
Jeli jsme přes železniční přejezd ze kterého svítala velmi slabá výstražná světýlka.Taťka,kterýje milovníkem staré hudby si ji pustil v autorádiu na plné pecky.Začal zpívat,aby navodil dobrou náladu v tichém autě.Tato snaha o navázání kontaktu se mu málem stala osudným.Bohužel jel vlak a můj táta neviděl dvě slabá červená světýlka.Rychlík v mírné rychlosti narazil do přední části auta a celý předek byl rozmačkán.Do 5 minut přijela záchranka,kterou zavolali cestující ve vlaku.Táta na tom byl hodně špatně.Já,která měla štěstí,že jsem seděla v zadní části auta,vyvázla jen s pár modřinama na hlavě a na rukách.Máma měla ale zlomenou ruku a slabý otřes mozku.Ryhlík narazil zrovna do strany,kde seděl taťka.
Dlouho se neprobouzel z komatu a my s mamkou jen čekali na jeho probuzení.Byla to nejhorší období mého života-bylo mi jen 11 let a hrozilo,že nebudu mít tátu.Celých 5 týdnů se u našich dveří předháněli reportéři a novináři.Kdyby jen věděli,jak je mi to líto a jak jsem byla bezmocná.Byl večer a 6 týdnů od nehody.Pili jsme s mamkou v obýváku čaj a mysleli na nejhorší-smrt.V tom zazvonil telefon.Mysleli jsme si,že jsou to zas novináři a chtěli sme je poslat pryč.V tom se z telefonu ozvalo:Paní Floriánová?Ano,řekla mamka a poslouchala dál.Váš manžel se probral z komatu.Mamka poděkovala,zavěsila a obejmula mě.Po té,co mi řekla tuto zprávu jsem se rozjeli do nemocnice.Táta byl při vědomí a pozrdavil nás.Potichu jsem řekla:Ty žiješ!Tati!!!!!!!!Obejmuli jsme všichni 3 a já si v duchu říkala,že lepší dárek k vánocům mi ježíšek nadělit nemohl.Nakonec jsme si udělali opožděné,ale moc krásné vánoce všichni 3.
Zaslal/a: Kamča (12 let) | | | Archivní příspěvek |
|
| 29.12.2007 00:00 | ,,NEJLEPŠÍ DÁREK, JAKÝ JSEM KDY DOSTAL/A"
To se nedá tahle konkrétně vypisovat, vždyť každý má jiné přání, aspiruje na něco jiného. Někdo je nejrdaši, když je se svými nejbližšími a někdo zase radši sedí sám u počítače. Myslím, že nedokážu napsat to, co byl ,,NEJLEPŠÍ DÁREK, JAKÝ JSEM KDY DOSTALA", ale zřejmě budu psát jen obecně, více ,,filozoficky".
V různém věku jsem dostala různé skvělé dárky.
Když mi bylo šest let, začala jsem chodit do školy. Samozřejmě to mělo své plus i mínus, ale byla jsem šťastná.
Tentýž školní rok, konkrétně osmý březen 2002 jsem dostala další skvělý dáreček, svojí sestru, kterou mám ráda a asi bych ani jinou nechtěla. Sice mě někdy zlobí, třeba když mi málem vyrazila zuby, ale jinak je to andílek.
V páté třídě, rok 2005-2006, jsem si myslela, že jsem nejšťastnější tvoreček na světě. Měla jsem dobré kamarády, pohodovou rodinu, poloprázdnou ledničku a v žákovský jedničku...a milovala jsem jednoho kluka, který se ke mě také nechoval jak kus ledu z mrazícího boxu na mrtvý kuřata...jenže téměř všechno jsem následující školní rok ztratila. Kamarádka ,,zradila", měla jsem i nemálo pětek (se mnou to však ani nehlo...) a Ivoš (tak se jmenuje) mě docela...nepříjemě odmítl a jako bonus se mi posmíval před mými kamarády. Ještě dodnes slyším jeho hlas, jak křičí přes celý zasněžený kopec ,,Hej Majdo, je pravda, jak si mi napsala, že mě miluješ? Ale že seš...nešťastná z toho že miluju Kačku?" A já inteligent odpověděla ,,Co? Já?" *sigh* ,,Zlomilo" mi to srdce. Naštěstí se řídím jedním ze svých osvědčeních mott: ,,Jen hlupák se vysmívá citům." A pak jsem se nedávno ze svých ověřených zdrojů, neptejte se jakých, dozvěděla, že milý Ivoš si na nové škole našel holku. Mohu jen dodat: super *ironie*.
Dobružel (vyznávám jiné náboženství...), od poloviny školního roku 2006-2007, tj. šestý ročník, sem se zase ,,zamilovala". Kdybych se nesnažila psát ,,normálně" a bez svých obvyklých připomínek, naťukala bych sem něco typu: ,,Chjo, bych se na to vy*****. *sigh*" Tentokrát do kluka o ročník výše, jednoho nádherného človíčka původem z Ruska. Dobružel, obletovaného jak rozšlápnutý pomeranč s vosama (pozn. hodně obletovaného.), prostě člověk by si myslel že utrácí peníze za flakónky s lidskýma feromonama...A opět, dobružel, sem mu to, já chytrolín, řekla a co? Sice se mi nevysmál, ,,jen" se se mnou odmítal na internetu vybavovat, nadával mi, apod... Pamatuju si, jak mi na moje narozeniny (třetího června) dal překrásnýho plyšovýho geparda, nebo něco takovýho. Tehdy jsem si myslela že jsem opravdu šťastná. Jenže budoucnost se nedá jen tak změnit, zvlášť pokud nevíte, jak asi bude vypadat, a jestli vůbec nějaká bude. A konečně se dostávám k závěru a myšlence celého tohoto příspěvku. Možná to už řekl nějaký dobrý člověk předemnou, ale byla bych ráda, kdyby si z toho lidé něco vzali a také s těmito slovy na mě pamatovali...,,Nevíš jak bude k tobě osud dobrotivý a jestli se dožiješ večeře, proto ber jako dar každou minutu, jež ti bude dána."
PS (nebo něco podobného): Děkuju, že jte byli schopni tohle dočíst až sem, do konce (píšu hotové slohové práce) a nezapomente na mě, na MadDusk a na můj ,,citát". ;)
(Dodávám svůj obyklý podpis...)
P€@©€ (and v!©tory)
MadDusk
Zaslal/a: Magdalena (0 let) | | | Archivní příspěvek |
|
