Rodiče v nás už od malička pěstují jakousi „zdravou“ nedůvěru k okolí. Začíná to radami typu „nebav se s cizími lidmi, nesedej k nikomu cizímu do auta, od nikoho si nic neber, a podobně.“ Pustit malé dítě do světa vybavené těmito radami je možná relativně bezpečné, protože se tak potenciálně vyhne situacím, se kterými by si nebylo schopno poradit. Ale co dospělý, který z něj pak vyroste?

Naše země a její okolí, řekněme většina západní civilizace, stojí na ideálech individualismu. Je pro nás důležité, že si umíme poradit, postarat se o sebe, a když už se odhodláme hledat pomocnou ruku, je to pravděpodobně proto, že se nám něco vážně nepovedlo a sami už to nezvládneme. Jinak samozřejmě přistupujeme k lidem, kteří jsou nám blízcí – k přátelům a rodině, jinak je to s úplně neznámými nebo s těmi, ke kterým nás vážou neosobní vztahy. Podpora rodiny je stále důležitá, ale čím jsou vazby volnější, tím více nedůvěry se mezi ně vkrádá.

Zamysli se, kolika lidem jsi v posledním týdnu pomohl? Jenom tak, z vlastní dobré vůle, a přitom jsi nečekal nic na oplátku? A kolik z nich bylo úplně cizích? A kolik jsi sám požádal o pomoc nebo o radu? U většiny z nás to asi nebudou čísla úplně astronomických hodnot. Sama s tím občas pořád válčím. Někde bloudím, ale místo abych se prostě zeptala, tak raději třikrát zkontroluju GPSku, vyzkouším pět různých cest a nakonec se s bolavýma nohama vrátím, odkud jsem přišla, a zeptám se prvního kolemjdoucího. „No to je přeci támhle doleva, pět minut rovně a jste tam!“.

Lidé mají různé důvody, proč nežádat o pomoc. Proč se uzavřít, vyhýbat se pohledu druhých, nemluvit s nimi, být vůči nim lhostejný. Vystačíme si přeci sami. Nebo ne?

Podle sociálních psychologů nám z určitého důvodu činí potěšení prokazovat druhým drobné služby. Pomoci jim, poradit, o něco se podělit. Stejně tak máme potřebu přijetí. Potřebu toho, že se na nás někdo usměje, zeptá se, jak se máme, zajímá se. Ať už je to náš partner, soused přes ulici, anebo někdo, koho zrovna potkáme na zastávce autobusu.
Nedůvěra a úsilí stranit se cizím lidem, nám možná přinese zdánlivý pocit bezpečí, ale neučiní nás o nic spokojenější. I když vám někdo bude tvrdit, že všichni kolem lžou, kradou, chtějí vás lstí připravit o čas nebo peníze, rozum napovídá, že to není pravda. I takoví se jistě kolem nás hojně vyskytují, ale průměrný dospělý člověk už má s podobnými typy nějakou tu zkušenost a dovede dost dobře rozeznat, kdo se ho skutečně snaží obalamutit. Těch ostatních není vůbec třeba se bát. Naopak.

Rozhlédněte se kolem sebe. Všichni ti lidé jsou stejní jako já nebo vy. Ať už se mračí nebo smějí, mají špatný den, bolí je zuby nebo zrovna v duchu skáčou radostí z úspěšného dne v práci. Usmějte se na ně. Když vypadají ztraceně, běžte se zeptat, jestli něco nepotřebují. Prohoďte pár slov. Stačí začít. A jednou, až to budete potřebovat vy, najde se někdo, kdo se zase usměje na vás.