Milé slečny, pánové dnes doufám prominou, že se budeme věnovat typicky ženské vlastnosti. Tak jak tak i oni se snad něco přiučí. Touhle zmíněnou ženskou vlastností je vzdychání, doufání, zoufání a vše spojené s tím, kdy bychom si něco přály, nicméně problém je v tom, že nás vysněný cíl nezávisí tak úplně na nás a na našem úsilí, ale dost často na naší drahé polovičce, objektu naší touhy, ale i na komkoliv jiném z našeho okolí. Jinými slovy, často si od druhých přejeme něco, co oni ne a ne splnit.

Znáš to. Chtěla jsi strávit s přítelem víkend, začala jsi plánovat ve velkém a ona pak přijde se slovy „miláčku, tenhle víkend jedu s kamarády na chatu!“ Plánům je konec, ty skončíš smutná, naštvaná o víkendu trucovat doma, zatímco přítel si náramně užívá. Jak nefér! Podobné smutnění pak často ještě doprovází úvahy nad tím, zdali vztah skutečně stojí za to, jestli děláme něco špatně, jestli nás druzí mají skutečně rádi… Proč je to vlastně převážně vlastnost naše, milé dámy? Samozřejmě nechci generalizovat, každý je jiný, má jiná přání a jiné cesty, jak jich dosáhnout. Obecně ale můžeme vypozorovat, že muži bývají v lecčems mnohem přímější. Když něco chtějí, jdou a řeknou si o to. My ženy si však často myslíme, že to či ono je jakýsi důkaz lásky/náklonnosti, který by měl přijít automaticky. Jak by to bylo krásné! V prvních fázích zamilovanosti pro sebe děláme první poslední, jsme spolu v jednom kuse a na takové úvahy si ani nevzpomeneme.

Postupem času si ale maličko zevšedníme, zvykneme si na sebe a ať se máme navzájem seberaději, počáteční nadšení a divoká zamilovanost ustupuje. Přesto ale potřebujeme pozornost, potřebujeme být ujišťováni o tom, že nás druhý má rád, chce s námi být, že si nás váží. Ženám citové projevy dělají většinou menší problém. Neváhají o svých pocitech mluvit a rády o své milované pečují. Láskyplné projevy muže jsou, když ne méně časté, o něco nenápadnější, a mohou mít i jinou formu, než by žena očekávala. Jenomže my prostě chceme zápal, vášeň, chceme slyšet a vidět, jak nás náš vyvolený zbožňuje! A když tohle nepřichází, založíme ruce do klína, nadáváme, zoufáme, smutníme…

Poznáváš se v tom? Pak taky jistě víš, že tohle je cesta, která nikam nevede. Podepíše se akorát na tvé náladě, ale na skutečnosti se nic nezmění. A změna je to, co my chceme! Ta však nepřijde sama od sebe. Musíš jít, říct si o ní, případně se o ní poprat a vzít si jí, ať už po dobrém nebo po zlém. Ale my to samozřejmě zkusíme nejdřív po dobrém…