Když psal William Shakespeare své drama Romeo a Julie, nejspíš netušil, že se jeho dvojice milenců stane ikonou zamilovaných párů a běžně používaným symbolem lásky, která se musí potýkat s nepřízní svého okolí. To dokázal i spisovatel Jan Otčenášek, když svůj román o lásce chlapce a dívky, která se v době protektorátu ilegálně skrývá v kumbálu krejčovské dílny, pojmenoval Romeo, Julie a tma.

První a druhá světová válka hluboce otřásly Evropou i životy lidí a jejich vztahy. Svět v první polovině dvacátého století utrpěl ránu nejen na frontách. Obě války zasáhly především do hodnot jaké svět uznával. V mnohém tomu můžeme být vděčni. Například ke zrovnoprávnění mužů a žen by nejspíš nebylo došlo, kdyby hospodářství mnohde nestálo na ženách po celou dobu, kdy byli muži ve válce.

Svět ale ztvrdl a ztrpkl a s ním i vztahy mezi lidmi. Na druhé straně však nejistota existence nejen hmotné, ale existence samotné mnohdy přiměla člověka hledat útočiště v neodejmutelném, i když prchavém okamžiku.

Přes všechnu hrůzu, kterou můžeme najít v příbězích, jež se snaží reflektovat život lidí ve válce, nacházíme zde vteřiny, které si lidé nevěřící v dlouhodobou budoucnost ukrádají. Mnohdy těsně před smrtí.

Petr a Lucie (titulní postavy Rollandovy známé novely) se jeden druhému odevzdají pod klenbou kostela těsně před tím, než s klenba při bombardování zřítí. Robert a Marie (z Hemmingwayova románu Komu zvoní hrana) v době povstání ve Španělsku nepouštějí válku do lásky, která naplňuje chvíle noční něhy ve spacáku. Josef Reinish využívá svého postavení kápa, aby si i v Terezínské pevnosti, kde bylo luxusem vše včetně soukromí, zajistil klid pro svou lásku, Gabrielu Lágusovou. Tyto dvě postavy obydlily jednu z posledních knih spisovatele Arnošta Lustiga Láska a tělo. Lustiga s koncem života a autorské práce zaměstnávala otázka cti a morální odpovědnosti člověka v mezní situaci. Neptá se pouze, co vše dokáže člověk udělat pro svou záchranu, ale jak cenný pro něj dokáže i ve chvíli maximálního ohrožení být vztah s jiným člověkem. Téma lásky v koncentračním táboře by bylo pravděpodobně u většiny děl odsouzeno jako kýč, který se bezpříkladně snaží profitovat z tragédie. Arnošt Lustig, který sám prošel několika koncentračními tábory, přesto věnoval své dílo nikoli válce nebo holocaustu, ale především lidem, kteří je žili a jejich láskám. Ukazuje jak důležitá láska i v takové situaci je, protože lidem připomíná, že jsou ještě na živu.