Přestože v pohádkách bývá cit obvykle opětovaný (a pokud nepočítáme zlou princeznu, jejíž vyvolený dává přednost sestře...), prožíváme-li ho v reálu, většinou se zklameme. V pohádkách jde ovšem leccos samo a pokud jsou hlavním hrdinům do cesty kladeny překážky, jsou si jisti, za co bojují. Ani tohle není v životě tak snadné.

Trápení z neopětované lásky je navíc tím těžší, že člověka staví před rozhodnutí mezi dvěma způsoby, jak se k němu postavit, z nichž každý jde úplně jiným směrem. Na jedné straně stojí přísloví „pro jedno kvítí slunce nesvítí“, naproti němu však je „odvážnému štěstí přeje“, které nás ponouká nevzdat se při prvním neúspěchu a jít si za svým cílem. Proti oběma lze vyslovit mnoho námitek. Zvlášť rozhodnutí „uhnat“ ho nebo ji za každou cenu naráží na odpor proti nátlaku i na nebezpečí, že se vystavíme posměchu. Na druhé straně ale vzdát se lásky kvůli svým obavám, že bychom mohli být odmítnuti (a to třeba jen proto, že otevřený projev citů toho, po němž toužíme, vyplašil) také nemusí být rozhodnutí šťastné.

Nad tímto rozhodováním stojí jedna okolnost, že láska není věc rozhodnutí nebo přesvědčení. Láska je cit, který člověka spoutá něhou, touhou i strachem. Mít rád je něco zcela přirozeného pro lidskou duši, ať už se jedná o lásku k člověku, k dítěti, domovu... Láska mezi dvěma lidmi je věcí instinktu, který k sobě dvě bytosti spojí, věcí vzájemné přitažlivosti tělesné i duševní (přičemž tělesná přitažlivost zdaleka není založena na kráse nebo dokonalosti). Ve finále, kterému se někdy říká vztah, někdy partnerství a tak podobně, se přidružuje potřeba pochopení, tolerance, vytrvalosti...

Někdy je samozřejmě těžké, aby si toto citové souznění našlo cestu i u lidí, kteří si ho nechtějí připustit. Instinkt by nám měl napovědět, kdy může být láska opětovaná a musí se jí trochu napomoct. Měli bychom ho poslouchat, protože nám umožní poznat, kdy ten, koho milujeme nebo kdo nás přitahuje, není stejným citem poután k nám a kdy by tedy bylo takové napomáhání na škodu.

Každopádně láska má cenu i sama v sobě a pro sebe samu, bez nároků na opětování, a jako taková může přinést víc radosti, než snaha někoho přesvědčit o tom, co mu před námi neřekl instinkt.

-zuzka-