Už když se narodíme, nejsme na světě sami o sobě. Narodíme se mamce a tátovi, máme sourozence, babičky, dědečky, bratrance, sestřenice… Ať už chceme nebo ne, vždycky jsme součástí určité skupiny. Naše rodina je takovou přirozenou skupinou. Jsme s nimi od malička a nemusíme nijak přemýšlet, jak naplnit svou roli dcery či syna, sestry nebo bratra. S narůstajícím věkem se ale lidé kolem nás mění a rodina už není jedinou skupinou, do které patříme. Tvoříme si kolem sebe partu přátel, a také se stáváme členy „umělých“ kolektivů, vytvořených za určitým účelem. Tímto účelem je většinou vzdělávání, práce nebo společné zájmy.

Umělý kolektiv je založen na formálních vztazích. Mezi jeho členy si samozřejmě můžeme získat přátele, ale když se v prostředí takového kolektivu objevíme poprvé, většinu jeho členů vůbec neznáme. Někteří nám mohou být nadřízení, jiní podřízení, ostatní jsou ve stejné pozici, jako my a spojuje nás určitá aktivita nebo cíl. Třeba vzdělávání. Nebo projekt, který musí být naplánován. A klidně i to, že všichni rádi sportujeme, a proto chodíme do stejného fitka.

Ať už jde o školu, práci, nebo cokoliv jiného, vztahy v kolektivu se formují podobně. Každý má svoje místo. Někteří členové mají přirozené schopnosti ostatní vést, šíří kolem sebe přirozenou autoritu. Další jsou ceněni pro své znalosti a dovednosti. Jiní mají skvělý smysl pro humor a umí ostatní pobavit, ale třeba i uvolnit napjatou atmosféru. Někteří mohou být negativní, v kolektivu jsou jen z donucení a rádi ho narušují. A je tu i pár těch, kteří se nezdají ničím zvláštní, ostatním přizvukují, doplňují je, mohou se vyhýbat pozornosti.

Každý z nás má určitou zkušenost se školní třídou, což je skvělý příklad umělého kolektivu. Koho tu najdeme? Bude tu třídní vůdce. Těch může být klidně i několik. Je to ten, který se nebojí promluvit, když se třídní učitel na něco ptá, má jasný názor na to, kam vyrazit na exkurzi před prázdninami. Ostatní umí umírnit anebo je vyprovokovat ke společným lumpárnám. Proti němu stojí věčný stěžovatel. Ten, kterému se lumpárny nelíbí, a s chutí půjde žalovat paní učitelce. Jeho názory jsou také vyhraněné, ale ve většině případů jdou proti většině. Ač se zdá trošku otravný, jeho přítomnost je velmi důležitá. Představuje opozici, přichází s odlišnými nápady a názory, které nutí k zamyšlení a mohou představovat změnu (k lepšímu i k horšímu). Často se ale bojí promluvit, protože není nijak jednoduché stavět se proti většině a obhájit si své. Pak jsou tu ostatní členové. Třídní šprt -  těch je taky hned několik, ten, který umí všechno, ale pak taky ten, který má hlavu na matiku, na jazyky, na zeměpis atd. Uprostřed dění je vždycky třídní klaun. Stranou se krčí ten, který nikdy nic neví a vždycky na poslední chvíli opisuje úkoly od ostatních. Úplně chybí záškolák, který šel dneska radši do parku než na odpolední vyučování. V rozích sedí nenápadní kluci a holky, kteří si myslí, že jejich role není nijak významná. Možná si na ně spousta spolužáků po pár letech ani nevzpomene. Ale jejich přítomnost je důležitá a dokresluje atmosféru celé třídy. Možná se stydí, a proto se nezapojují do kolektivu ve velkém, nejsou vidět a slyšet, vyhovuje jim být spíš v pozadí. Ale i tam mají svůj hlas. Navazují přátelství s ostatními a v menší skupince může být jejich role zcela odlišná. V každém případě jsou kamarády pro své spolužáky, mohou je ovlivňovat svými názory, nápady, svou bystrostí.

Ještě pořád nevíš, jak si najít své místo v kolektivu? Odpověď je jednoduchá. To místo tam máš, ať chceš nebo nechceš. Ukaž, co umíš, buď sám sebou, nezáleží na tom, jestli potřebuješ, aby o tobě všichni věděli, anebo se bojíš mluvit před lidmi, a raději se proto držíš v pozadí. Pokud nechceš být středem pozornosti, je to úplně v pořádku, ne každý musí být. Hledej si přátele, kteří jsou na tom podobně anebo takové, se kterými tě něco spojuje, a drž se v menší skupince, ve které ti bude příjemněji. Neboj se ale takové lidi kolem sebe vyhledat, vždycky je tam někdo, s kým si budeš rozumět, i kdyby měl být jen jeden!