Termín „small talk“ k nám přišel z angloamerických zemí a v současné době je to pojem hojně využívaný, obzvlášť ve světě byznysu. Dal by se přeložit jako „malý rozhovor/konverzace“, ale přestože se tento honosný název pro jednu z komunikačních dovedností stal populárním teprve nedávno, ve skutečnosti je to něco, co mnozí z nás využívají úplně automaticky. Nezávazný a nenucený styl konverzace, většinou na formální úrovni, tedy s lidmi, které neznáme buďto vůbec, nebo k nim nemáme příliš blízký vztah – jedná se například o nadřízeného v práci, učitele, souseda nebo třeba kadeřnici. 

Kdy nám small talk přijde vhod? Vtip je v tom, že s lidmi, se kterými nás vážou formální vztahy, se nemůžeme bavit úplně o všem, co nás napadne. Tedy samozřejmě nikdo nám nebrání pustit se do osobnějších témat, pokud ani druhý nebude proti, ale málokdo má odvahu být tak hrrr. Spíš se velmi často stane to, že nám dojdou slova a přijde nepříjemné ticho. Druhého moc neznáme, nevíme, co ho zajímá, jak zareaguje na to či ono téma, o čem si s ním tedy máme povídat?  Cílem nezávazné komunikace není dělat dojem, probírat důležitá a závazná témata, dokonce ani nejde vyloženě o to druhého do hloubky poznat. Jde v podstatě o milou zdvořilostní konverzaci, která uvolní atmosféru, ukáže nám, že jsme lidé, se kterými se dá v pohodě popovídat, pomůže nám seznámit se, utvořit si kontakty a časem se dostat třeba i k těm osobnějším tématům.


Teď už tedy víme, k čemu nám takový „malý rozhovor“ poslouží. Jak by měl ale vlastně vypadat? O čem mluvit?

A čemu bychom se pro změnu měli vyhnout? Politika, aktuální dění ve světě, náboženství… Všechna vážná témata, při kterých by mohlo dojít ke střetu názorů a konverzace by se mohla zvrhnout spíše v konflikt nežli nezávazné tlachání. Cílem small talk je uvolněně poklábosit nikoliv se pohádat. Stejně tak bychom druhému neměli začít vylévat srdéčko, svěřovat se mu se svými trably a trápením. Na to máme kamarády a převážně povrchní a formální vztahy, ve kterých small talk nejčastěji uplatňujeme, bychom takovými tématy neměli zahlcovat.

Základním pravidlem small talk je tedy zavést příjemný, uvolněný a hlavně nezávazný rozhovor. Abychom toho dosáhli, musíme druhému naslouchat a citlivě reagovat na případné známky toho, že je mu téma řeči nepříjemné a včas si všimnout třeba i toho, že si s námi povídat vůbec nechce.  Jeden z předchozích článků na téma naslouchání by měl poradit, jak si s takovými překážkami poradit.

Teorii už máme probranou, teď už si jen musíme poradit s praxí. Může se stát, že budeš mít strach pustit se do hovoru s neznámým člověkem nebo s autoritou ve škole či v práci. Co třeba ten pěkný klukem od vedle, kterého znáš od vidění, usmíváte se na sebe, ale ani jeden se ještě neodhodlal prohodit pár slov..? :-) Jindy to může být šéf v práci, učitel, ředitel,… Zkrátka jsou lidé, kteří v nás vzbuzují určité obavy, bojíme se většinou toho, že nás budou negativně hodnotit a nevíme, o čem si s nimi povídat, ačkoliv by se nám hodilo minimálně dát jim vědět o tom, že existujeme nebo se vyhnout nepříjemnému tichu třeba při společné jízdě výtahem. A právě od toho je tu small talk! Pokud si však nejsi jistý a nechce se ti zkoušet konverzaci hned „ naostro“ zkus trošku trénovat. Zastav se na kus řeči se sousedem nebo s prodavačkou v sámošce. Vyzkoušíš si, jak na nezávazné rozhovory lidé reagují, jak a na co zavést téma, trochu se oťukáš a v situacích, kdy se bude nezávazné povídaní skutečně hodit, to pak půjde mnohem snáz.