| 27.05.2011 13:48 | Kdysi dávno, nemohl jsem se odmilovat po zklamání (to je další příběh). Nešlo to, i když jsem věděl, že prostě musím. No na jedné silvestrovské oslavě, jdouce tam spíše z povinnosti, jsem se najednou sblížil s jednou další dívkou. 'Hmmm, docela pěkná dívka, která má charakter', říkal jsem si. Zběžně jsme se poznali již dřívě a měl jsem už o ní určitou představu. Později jsme si začali psát.
Nakonec jsem k ní i přišel domů, poznal její rodinu. Ona byla nejstarší. Byla jakoby druhá máma. V její velké rodině jsem se cítil zpočátku velmi rozpačitě. Nebyl jsem zvyklý na ten život, kde v pokojích převládají hračky, ozývají se dětské smíchy, občas křiky, protože já sám jsem v mé rodině nejmladší. Také jsem ještě nezapomněl na mé zklamání a nevěděl jsem, jestli se dokážu zamilovat do této dívky. Když jsi mě jednou ochotně chytla za moji studenou ruku, pocítil jsem jiskru a zároveň ještě větší rozpačitost. No začal jsem si představovat, že jí jednou řeknu o mém zklamání v lásce, o mých trápeních, a jak jsem se měl během celého života. Když jsme se loučili, sám jsem ji pohladil. Ani jsem nevěděl, jestli ji chci pohladit, ale nakonec ano.
I tak jsem ji nadále navštěvoval. Za pokus to stálo. Když jsem trávil čas u ní, sledoval jsem, jak pomáhá své mámě, jak dělá všechny možné domácí práce, jak to dělá šikovně a rychle. Po určité době jsem se rozhodl, že jí budu pomáhat. Ze začátku jsem jí pro mou mírnou nemotornost mým pomáháním spíš překážel. Ale pak přišel ten zlomový moment v mém životě. Právě jsem dodělal některou činnost a zeptal se jí, jestli ještě potřebuje s něčím pomoci. Neodpověděla. Přišla najednou ke mně a objala mě. Přitiskla se ke mně a obmotala si ruce kolem mého krku. Bylo to objetí, po jakém jsem toužil dlouhá léta a jaké jsem předtím nikdy nezažil. Najednou jsem se definitivně odmiloval a zamiloval. Slyšel jsem tu vytouženou větu 'Já tě miluji'. Stal se ze mě člověk 'spokojený a šťastný'. Později byly první polibky, chodili jsme spolu do města a sem-tam na nějaký výlet. Cítil jsem se jako v sedmém nebi.
Šel jsem s ní dokonce na společenský ples (vlastně až na dva). Velmi jsem měl z toho strach, jednak proto, že nejsem společenský typ a jednak nevím tancovat. Když jsme šli poprvé na parket, dělal jsem jen ten nejjednodušší tanec. Měl jsem nepříjemný pocit, že tančím s dívkou, kterou velmi miluji a neumím s ní ani pořádně zatancovat. Když jsem ji to řekl, odpovědela mi, že jí takový tanec stačí a líbí se jí. Proto jsme si jen takto jednoduše i nadále tančili, tanec jsem si pomalu začal užívat a více-méně jsem toto hodil za hlavu. Plesy jsme si pěkně užili.
Obdivoval jsem její smysl pro odpovědnost za to, aby doma fungovalo všechno co nejlépe. Často něco dělala i většinu času, co jsem byl s ní. Musím přiznat, že mi to i občas překáželo a přál jsem si, abychom už byli konečně chvíli sami, trochu se pomazlili a popovídali nebo abychom šli někde na výlet. Uvědomoval jsem si ale, že ještě spolu určitě strávíme spoustu času a také i to, že v životě musí člověk i makat, aby něco dosáhl. Proto jsem se jí naopak snažil u ní doma nadále pomáhat. Ona mě k tomu inspirovala, dokonce i u mě doma jsem se snažil být co nejvíce užitečný. Dojalo mě, jak její vlastní máma jí jednou řekla: 'Nech to už tak, odpočiň si'.
Náš vztah pokračoval další měsíce. Já jsem chodíval přes týden pryč kvůli škole a vždy na konci týdne jsme se na sebe těšili. Během týdne jsme si několikrát za den navzájem prozváneli a pokud se dalo, i psali přes internet. Ve škole se mi docela dařilo a cítil jsem v sobě životní vyrovnanost. Neměl jsem už velkou potřebu jí vyprávět o mé minulosti a proto jsem to odkládal. Zároveň jsme se oba těšili na léto, které se stále více a více blížilo. Nakonec jsem udělal zkoušky, ona si uzavřela známky. V létě skoro každý den jsme strávili spolu. Velmi jsme se měli rádi. Naše přátelství se rozvíjelo zlehka i intimně, polibky a objetí byly stále vášnivější. Absolvovali jsme množství procházek a pár pěkných výletiků, i s dalšími kamarády nebo její rodinou. Její rodinu jsem si velmi oblíbil. Měli mě asi všichni rádi a já jejich také. To vše bylo nádherné a krásné. Jelikož jsem zažil možná toho hodně v životě, často se mi stává, že se jen tak zamyslím nad něčím z minulosti. Ona si to věděla vždycky na mně všimnout a když jsem se nechtěně zamyslel, vždy mě okamžitě z toho vytrhla s otázkou 'Na co myslíš?'. Tuším nikdy jsem jí neřekl na tuto otázku pravdivě. Chtěl jsem být vůči ní zcela otevřený, ale vždy v ten moment jsem se necítil na to, abych tu 'věc' začal rozebírat. Odložil jsem to vždycky na později. (Ach, introverti to mají v životě někdy těžké.)
Zajímavé na tom bylo, že jsme spolu neměli žádnou hádku ani konflikt. Přemýšlel jsem, jestli to i není trochu nepřirozené a zda nepřijde někdy jedna velká hádka, která nám úplně položí vztah. Nevěděl jsem, jestli to je tím, že jsme se k sobě až tak moc hodily, nebo tím, že jsem spíš bezkonfliktní člověk. Snad jen jednou se stalo, že jsme se trochu na sebe naštvali. Jeden den se rozhodla strávit čas s jejími kamarádkami a byla až do pozdního večera. Neměl jsem důvod jí v tom bránit, protože spolu jsme bývali každý den a jen občas chtěla vyměnit mou společnost za společnost jejich kamarádek a já jsem i tak mohl mezitím vyřizovat některé své záležitosti. Večer jsem jí chtěl zavolat, zda už je doma a jak bylo na srazu. Zapomněla si zapnout vyzvánění a tak mi to nedvíhala. 'Zavolá mi snad později, například o hodinu'. No do půlnoci mi to vůbec nebrala, volal jsem jí snad 20-krát. Nebylo to ale z hněvu, jako spíše ze strachu, jestli se jí něco nestalo. Nečekal jsem, že by mi vůbec nezavolala nebo alespoň neprozvonila, jak to vždycky měla ve zvyku. Proto jsem se rozhodl jít k ní domů, o půlnoci. Po ulici pobíhala černá kočka a i kvůli ní jsem měl stále horší pocit, zda se jí skutečně náhodou něco venku nestalo. Přišel jsem k domu, kde bydlí: bylo vše zhasnuté. Snad půlhodinu jsem v tmě byl před jejich domem, dokud jsem se rozhodoval, zda jim takto v pozdní čas zaklopem, zda je vše v pořádku a tím trochu se ztrápnim a vyvolám zbytečnou paniku, pokud ano. Nakonec jsem nezaklopal a odešel domů a ráno se mi na mou velkou úlevu hned ozvala a potrvdila mi, že si zapomněla zapnout vyzvánění a že o půlnoci již spala. Řekla mi, že všechno bylo v pořádku. Vyčítala mi, že jsem jí tolikrát prozvánel a já zase jí, že mi ještě večer alespoň neodzvonila. Rychle jsme si to ale vysvětlili a už se k tomu nevraceli. A tak jsme to uzavřeli, já jsem se už nezlobil. Toto byl jediný kvazi-konflikt a nic jiného se již do rozchodu nestalo. Alespoň jedno pozitivní mi přinesla tato příhoda: přestal jsem se úplně bát černých koček.
Na konci léta jsme si ještě užili svatbu, kde jsme se dobře zabavili. Jenže léto pomalu končilo, ona začala maturitní ročník a já jsem se chystal do dalšího semestru. Nebral jsem to vůbec negativně. Budeme akorát trochu spolu méně. Protože měla maturovat, měla mít o dost víc učení, ale já jsem jí přislíbil, že jí pomůžu se vším, s čím bude potřebovat. V polovině září jsem šel s mými rodiči na krátkou dovolenou. Neváhal bych vzít i ji, pokud by to bylo možné, akorát by ale asi u nich doma chyběla. Na dovolené jsem měl přístup k internetu a na druhý den mi přišel od ní mail. Doposud jsme si psali jen romantické a milostné maily, ale obsah tohoto byl jako blesk z jasného nebe. Byl vyčítavý, psala, že si ji necením tak jako dříve, že ji mám na vedlejší koleji. Odepsal jsem jí možná příliš rezolutně, že to není pravda. A pak dalšímu mailu jsem už nemohl uvěřit. Chtěla se rozejít. Proto, abychom se oba mohli věnovat studiu a já mohl být klidný. Zpanikařil jsem, snažil jsem se ji přesvědčit, ale už se nic nedalo vrátit zpět. Nechápal jsem, jak se to stalo, proč se to stalo a proč tak nečekaně.
Mezitím uběhlo třičtvrtě roku. Během tohoto období jsme si několikrát psali. Dokonce mi jednou napsala 'děkuji, jsi poklad', když jsem jí na dálku pomohl s jednou věcí. Naopak z Facebooku postupně zmizely všechny fotky, kde jsme byli spolu. Celou dobu jsem doufal v to, že se mi vrátí, když skončí maturity a mně zkoušky. Vlastně už to ani moc neočekávám, ale v koutku duše po tom velmi toužím. Ona už úspěšně odmaturovala, jen já ještě musím dokončit několik zkoušek. Napsal jsem jí, kdy jich budu mít za sebou. S napětím čekám, jestli mi pak napíše a požádá o setkání. Dávám tomu tak 10%. Snažím se připravit na zbývajících 90%, ale nejde to. Prostě mě pak zachvátí na ty dny velký žal a smutek a budu jen muset přes to projít.
Nemohl jsem se stále neptat: 'Proč?' Možná jsem šel na ni příliš rychle. Asi jsem měl vášnivost polibků, objetí a mazlení trochu zpomalit. Uvědomuji si, že jsem s ní mohl více komunikovat, povídát si s ní a díky tomu zřejmě nabyla dojem, že si ji už necením. Sice mi tvrdila, ještě když jsem byl naposled za ní, že se chce rozejít jen kvůli studiu, ale mám pocit - a to mi i říká každý - že mi jen nedokázala říct pravdu. Stydím se sám za sebe pro to. Mrzí mě, že jsem jí tolik toho nestihl o sobě říct. Chystal jsem se často jí říct něco o tom, jak jsem se měl v jednotlivých fázích mého života, ale vždycky jsem to odkládal a pak jsem i sám z toho chvíli cítil neklid. A možná právě si ten neklid ona všimla a interpretovala si jej vůči sobě negativně. Velká škoda pro mě, že to nevyšlo. Chybí mi velmi, tak jako i její rodinka.
Tak jsem opět tam, kde jsem byl na začátku. Pokud předtím jsem nevěřil, že si ještě najdu jinou dívku, teď tomu nevěřím dvakrát víc. Takových dívek jako ona mnoho není. Nechci říci, že jsou všechny dívky špatné. Jen kromě toho, jaká byla ona pečlivá i o mě, neustále mě povzbuzovala a ve všem podporovala. Měla vždy vůči mně pochopení. Vlastně později už nevím, když už pak chtěla se mnou skončit. Ale měla by určitě pro cokoli, co bych jí vyprávěl. Nevím co mě v životě ještě čeká, pokud mě vůbec něco čeká. Teď se mi to píše snadno, ale věřím, že jednou budu opět úplně šťastný a to štěstí potrvá do konce života.
|
 |
75% |
 |
| | Zaslal: T. (19 let) |
|
| 02.04.2011 17:25 | Co může být víc než mít někoho rád
Psala jsem tu už jeden příběh,kdy jsem prožívala vztah s o 16let starším partnerem,který skončil životním traumatem,které se na mě podepsalo včetně dalších okolností,jako jsou rodinné problémy či 9 letá šikana na základní škole.Takže v podstatě navazuji na to,co jsme zde již psala.
Nedávno jsem prožila svůj třetí vážný vztah.Ano,po tom druhém,který si můžete přečíst jsem už neměla chuť dál žít,prootože jsem byla na dně,ale jak se říká,že naděje umírá poslední,po necelých 2 letech jsem se pokusila zase věřit lidem,což se mi opět vymstilo,ale abych to vzala od začátku..
Jsem teď prvním rokem na střední škole,kde jsou již na mě spolužáci hodní a nemůžu si stěžovat,za což jsme moc vděčná.Na této škole jsem poznala i svojí zmíněnou třetí lásku a doufala,že je to ta poslední.
Od začátku líbil jeden kluk ze druhého ročníku .Jmenuje se Jirka (abyste o tom měli přehled). Až do prosince jsme spolu v životě nepromluvili ani slovo, ale od začátku mi přišlo, že se na mě prostě stále dívá, ale nikdy mě neoslovil. Poprosila jsem svojí kamarádku – spolužačku (Alenu), aby mi ho prostě dohodila .Čekala jsem do Vánoc a vykašlala se na to. Ovšem hned v prvních dnech vánočních svátků mi zaslala jeho tel. číslo, za což jsem jí vděčná. Napsala jsem mu a vzápětí mi několikrát zavolal.Několik dnů jsme si psali na Facebooku. Ovšem hned na začátku ze mě spadla veškerá euforie, protože jsem se od něj dověděla, že je již zadaný, takže jsem už o něj přestala mít zájem. Druhý den napsal, že už zadaný není a moc pěkně se o své bývalé dívce nevyjadřoval. Při dalším a dalším psaní mi čím dál více připadalo, že zkrátka není normální. Několikrát mi sice (sám od sebe) zavolal a vypadalo to, že mě zve ven, poslal několik smajlíků, které vyjadřují polibek apod. To by nebylo tak špatné, kdyby to psaní nemělo ale i druhou stránku. Např. nadával na svojí mladší sestru. Musím říct, že nadávkami opravdu nešetřil a nestačila jsem koukat. Najednou zase napsal, že jde plakat, pak o sobě napsal, že je promiskuitní, že je panic, že je namyšlený a žádnou holku nechce. Prostě jen tak - zničehonic. Nerozuměla jsem jeho reakcím, což jsem mu dala samozřejmě najevo. Taky psal, že se můžeme klidně sejít, že to není problém a čas si udělá. Druhý den ráno psal, že je mu špatně, že si prý píchl jakýsi nekvalitní matroš a ať se o něj nezajímám, jinak špatně skončím. Nechápala jsem. Potom byl ovšem zase normální a dalo se s ním opět rozumně psát. Napsala jsem, že se uvidíme tedy v pondělí (už začne škola) a on, že se pondělka možná nedožije. Dala jsem mu najevo, jestli si ze mě dělá legraci nebo chce, abych mu přestala psát. Včera jsem mu zavolala a dalo se s ním normálně povídat. Ptala jsem se, zda-li ještě platí, že se můžeme sejít a on, že ano. Dne 31.prosince jsme se tedy poprvé sešli. Celou dobu jsme si o něčem povídali, bylo to super. Na konci jsme se objali. Dny šly a postupně jsme se scházeli víc a víc. Několikrát jsme se vášnivě líbali. Šeptal mi romanticky do ucha, jak mě má rád a že by se mnou i rád chodil, ale nezná můj názor .Držela jsem si od něj trochu odstup, přece jenom jeho milost nebyla růžová a mimo jiné.. Přeci jenom mění často názory a opět jsem se nespletla. Dal si mě do ignorace, tudíž k němu na Fb nemám žádný přístup. Jen tak bez důvodu. Myslím si, že je to kvůli tomu, že se s ním prostě nechci vyspat. Jasně jsem mu od začátku řekla, že nejsem děvka, tak mě překvapilo, že se zachoval takhle. Napsala jsem mu sms, jestli se nechce sejít a tak podobně, ještě jsem mu volala, ale vše bez úspěchu. Nakonec jsme to ale zase dali dohromady. Často prostě takhle měnil názory. Nadbíhal mi, jak jsem zmínila, říkal, že mě má rád a rád by se mnou chodil a měl vztah, ale druhej den bylo všechno zase jinak. Přesně jako před týdnem. Řekl si, že už mě nechce, že si to celé se mnou vymyslel že je rád, že jsem nešťastná, že si tohle celou dobu přál ,byl to jeho záměr apod. Byla jsem zoufalá, tak jsem si ho druhý den odchytla ve škole, kde jsme se dohodli, že jsme se odpoledne setkali. Tam se mi jakž-takž omlouval, že mě nechce z toho důvodu, že měl pletky s policií a nechce mě do toho zatahovat. Měla jsem ho tak ráda, že jsem mu řekla, že ho miluji a nad vším ostatním jsem mávla rukou. Tvrdil, že to tedy spolu zkusíme a tu minulost smažeme. Byla jsem ráda, to jsem si přála. Ale moc dlouho moje štěstí netrvalo. V pátek, sobotu i neděli mě zval ven, ale nechtělo se mi, trochu mi bylo i špatně, chtěla jsem se prostě sejít až v pondělí ( 24.1.). V neděli jsme si aspoň psali na Fb, kde jsme byli opět v páru, takže se vše zdálo být ideální. Aspoň, co mi psal, tak se o mě snažil, což mi lichotilo. Byl sice trochu zklamanej, že jsem se s ním ten víkend nechtěla sejít, ale dohodli jsme se, že si to vynahradíme v pondělí. Všechno bylo do té doby ok. V pondělí ráno jsem mu psala sms, zda-li si tedy udělá čas. Odpověděl, že ano, ale dnes jen na chvíli. Respektovala jsem to. Když jsem se ho zeptala cca ve 12 hodin, kdy a kde se sejdeme, odpověděl, že až do konce března to nepůjde, protože má nějakej individuální učební plán. Nechápala jsem. Odpoledne jsme si psali na Fb, kde mi sdělil, že už se nechce nikdy se mnou setkat a opět zopakoval, že si to celé se mnou vymyslel, že je jen dobrý herec apod.Evidentně z toho výčitky vůbec neměl, což mě šokovalo, prostě jsem ho měla ráda!!! Až do večera jsem na něj zkoušela úplně všechno.. Např. ať na mě nezkouší tohle suverénní chování, že ví, že má problémy, ale ať se nemstí nevinným lidem, kteří to s ním myslí vážně apod. Nedal si říct a trval na svém. Sice to někdy trochu vypadalo nadějně, ale hned to bylo pryč. Naneštěstí mám na Fb v přátelích i jeho kámoše, takže jsem si zároveň psala i s ním. Ten mi odpověděl, že on (ten můj amant) je vůl, ale že taky na něj (na svého kámoše) nadává a neví, co s ním. Rozhodl se, že mě prostě bude ignorovat, pro jistotu si zřejmě vyměnil simkartu na tel. a dělá, že jsme cizí a vůbec se neznáme. O tom jsem se přesvědčila hned o den později (včera), kdy jsem si ho odchytla na chodbě, ale jen kolem mě prošel s očividným nezájem. Ani "nezabučel". Byla jsem zoufalá a nevděla,co mám dělat.
Dny šly dál a dali jsme se nakonec dohromady.Jsme spolu. Sice budu na Vás působit jako blázen, ale hovořila jsem s ním o tom,jak to vlastně bylo a proč. Říkal,že bohužel "naletěl" na drby svých spolužáků a kamarádů, kterým přijdu divná a nenormální (přitom netuším proč). Že o mě ostatní roznášeli pomluvy a on jim uvěřil. Jiří říkal, že se rozhodl jednou pro vždy skončit se svými neustálými změnami názorů a musela jsem uznat, že se už víc jak 2 měsíce snažil.Prý se do mě zamiloval a už "kašle" na názory svého okolí, protože sám zjistil, že jsem skvělá, i když si jeho spolužáci myslí pravý opak, i když mě vůbec neznají. Měli jsme se rádi,i když jsme se občas pohádali např. kvůli mojí žárlivosti. Na Valentýna mi daroval bonboniéru a rudou růžičku. Ve škole jsme se zdravili,před 2 týdny jsme dokonce spolu strávili velkou přestávku. Je pravda, že jsem oba dva spíš samotářští, takže jsme si víc dovolovali v soukromí.Lidé v okolí sice na nás koukali, ale měla jsem tušení, že se opravdu možná trochu změnil. Denně mi vyznával lásku a najednou jsem to byla já, kdo rozhodoval, co bude. Povídal,že si beze mě neumí představit život a blázen,že si mě chce vzít(samozřejmě to neberu vážně!).Už mě představil své mamince, mladší sestře a měl zájem mě ukázat i celému příbuzenstvu a zmiňoval se o mně často svým nejlepším přátelům, kterým mě hodlal v nejbližší době představit. Pravidelně jsme dělali i "nemravné věci" u nich doma. Na Facebooku jsme byli v páru a neustále opakoval,jak je strašně zamilovanej, což mi vzápětí potvrdila i jeho sestra, se kterou si píšu. Několikrát jsem mu dala najevo, že i tohle celé může být zase jedno velké divadlo, přeci jenom nechci být naivní. Každý druhému svěřil svůj smutný příběh, což nás spojuje. Víme o sobě opravdu moc.Mně nezbývalo nic jiného než mu věřit a tak jsem šla svému štěstí naproti a byla ráda,že ho mám.
Můžu říct,že už je mezi námi definitivní konec.Bohužel.Strašně mě to mrzí,protože jsem ho měla fakt ráda.Jsem zase na dně.Všechno bylo už na dobrý cestě a byla to opravdu láska jako z pohádky.Jenže to šlo rázem z kopce.Měli jsme se moc rádi a slibovali si lásku na celý život.Měli jsme hodně plánů a nechtěli se nikdy opustit.Vzájemně jsme si pomáhali,byli jsme jeden pro druhého oporou,prostě z nás byla nerozlučná dvojka,i když se sem tam vyskytly problémy jako v každém vztahu. Přestalo nám to fungovat,cítila jsem najednou k němu odpor.Jsem strašná žárlivka,což Jiřímu vadilo,ale na druhou stranu tvrdil,že mě má rád takovou jaká jsem,ale zároveň nepřekousl moje chování,tak to začalo.Nechápala jsem ho v tom,že mě chce takovou,jaká jsme ale po chvilce mi začal vyčítat,že mu na mně vadí tohle a tamto.Po několika dnech jsme se oba dva shodli na tom,že si dáme pauzu.On s tím souhlasil.Pauzu jsem chtěla proto,abych si uvědomila,že ho mám fakt moc ráda a nehodím to všechno přece za hlavu!Říkal mi,že mě chce a miluje mě,načež já jsem mu to bohužel věřila.Ujišťoval mě celou dobu,jak mě miluje,že chce jenom mě a nechce o mě nikdy přijít.Ujišťoval mě o tom nejen včera,ale i dnes dopoledne a dokonce i v 16 hod. odpoledne,kdy jsme si psali na Facebooku na chatu.Na chatu psal,jestli se zítra můžeme sejít.Moje odpověď zněla "Důvod?" To víte,jen jsem se ptala,protože jsme měli zrovna pauzu a ještě mi říkal,že zítra má s bývalou třídou slučák.Moje trapná otázka ho tak rozhodila,že si mě neprodleně vymazal z přátel a začal psát,že se mnou končí,že na to nemá trpělivost,ať si najdu někoho jinýho a že je to definitivní konec.Psala jsem mu do zpráv procítěné slohové práce,kde jsem se vyjádřila o tom,že jsem to myslela dobře,mám ho pořád ráda.Jeden z mnoha rozhovorů na zprávách pro ukázku: "JÁ PÍŠU "Nepoznávám tě. Mrzí mě,že se z citlivýho,fajnovýho člověka,na kterým jsem stavěla svůj život stane ve vteřině bezcitenej jestli by se dalo říct člověk,kterej má potěšení z toho,že mu někdo věřil a teď má ze života peklo. Stejně tě miluji." JEHO ODPOVĚĎ " a co já s tím? ... " JÁ PÍŠU ""A co já s tím?" To měla být ta souhra dvou partnerů,kteří se měli rádi? " JEHO ODPOVĚĎ "ne........ " JÁ PÍŠU " Znamenal jsi pro mě hodně,i když to chvílema tak vůbec nevypadalo. Mohli bychom se sejít? " JEHO ODPOVĚĎ "nemohli už není proč se scházet ! " ." Opravdu jsem se snažila mu jakkoliv naznačit,že ho mám ráda,psala jsem mu tak procítěné romány,až byste se rozbrečeli,ale stál si na svým,až mi přišlo,že mu to působí radost.A to všechno kvůli mojí jedné otázce.Pak už odmítal odepisovat,tak jsem se rozhodla k nim domů vyrazit osobně a šla jsem.Tam jsme si povídali předs hodinu.Zmínil se,že je prostě konec.Když jsem mu říkala,jestli je to normální z minuty na minutu,odpověděl,že ano.Snažila jsem se mu naznačit,že jsme si něco spolu prožili,že to nemůže jen tak hodit za hlavu,dělat jako že se nic nestalo.Neměl z toho očividně výčitky.Ani potom,co jsem mu řekla,že mě odkopl bezcitně jako svoje špinavé trenky do rohu.No prostě mu to nebylo vůbec hloupé mě takhle jen tak bezdůvodně nechat.Dokonce říkal,že jakej "vztah" jsme měli v lednu(viz jak jsem vám psala,že jeden týden mě miluje,pak se do hodiny ozval,že si to celé vymyslel,že je to dobrý herec),tak toho nelituje a tak jakej byl celej leden,tak to prej mělo zůstat.Vypadalo to,jako kdyby litoval toho,že jsme spou prožili 3,4 měsíce!Dále tvrdil,že mě už nemá rád-přitom pře pár hodinami ještě cukroval jak divej. Jsem zoufalá a nemám slov,na to,jakej člověk z něho nakonec je.Věřila jsem v dobrej konec,vy koneckonců taky a takhle to dopadlo.Kvůli jednomu slovu.Asi jsem mu za nic nestála.
Od té doby už lidem věřit nemůžu,on byl tím posledním.. |
|
71% |
|
| | Zaslal: Etell (17 let) |
|
| 24.02.2011 18:56 | Dobrý den, psal se začátek roku 2009, když jsem začala mít vztah se svým přítelem Petrem. Jemu bylo v té době 31let. I když si myslíte, že takový vztah nemohl fungovat kvůli velkému věkovému rozdílu, opak byl pravdou. Byli jsme k sobě stvoření-jeden pro druhého. Měla jsem špatné dětství, mám 4 sourozence, rodiče rozvedené, matka se mnou manipulovala, neprožila jsem si nic pěkného. Na základní škole mě 9 let denně provázela šikana, sourozenci se taky ke mně nechovali moc pěkně, protože jsem nejmladší, tak si prakticky se mnou dělali, co chtěli. ....
Ve 14 letech jsem měla svůj první vážnější vztah s o rok starším klukem, jenže to skončilo fiaskem, když se žárlivostí 2x podřezal a jednou předávkoval.
O to víc jsem si vážila Petra (31 let), který mě z toho všeho dostal. Byla jsem s ním neskutečně šťastná, protože z předešlého vztahu jsem se srovnávala rok, než přišel Petr, který pro mě znamenal vše, a to doslova. Slíbili jsme si, že se nikdy neopustíme, dokonce sám vymyslel slib, který zněl "Ano v dobrém i zlém, bohatství i chudobě, zdraví i nemoci." Když se dověděl, že jsem dřív jezdila na koni, druhý den nadšeně volal, že se jeho známým narodilo hříbě a koupí mi ho. Cítila jsem se s ním jako v pohádce a nevěřila, že já takový smolař nemůžu mít takové štěstí. Děsně jsem si ho vážila a začala jsem s ním budoucnost malovat v růžových barvách. Byla jsem rozhodnutá, že se za ním odstěhuji do Prahy, kde už nám zařizoval byt a opustím jak rodinu, tak školu, přátele..Prostě se na všechno vyprdnu jen, abych mohla být s ním. V létě 2009 jsme měli sami jet do Španělska, ale to se nám nakonec nepovedlo, protože jeho firma krachla. I tak jsme spolu jeli do Maďarska, kde jsem s ním strávila nejkrásnější okamžiky svého života. Po výletě v Budapešti mě ale čekalo víc než jen nemilé překvapení. Jen tak mi prostě mezi řečí dodal, že mě nikdy neměl rád, že si to celou dobu namlouval. Nasedl do auta a odjel pryč. Nikdo si nedovede představit, jak mi bylo. Z minuty na minutu se mi rozsypal život pod rukama, jak domeček z karet, myslela jsem na nejhorší. Byla jsem měsíc totálně na dně, samozřejmě v depresích. Znamenal pro mě prostě všechno. Byla jsem úplná troska a hotová ruina. Když jsem potkala svojí dlouholetou nejlepší kamarádku, naivně jsem si myslela, jak mě podrží, když jsem na dně.Vysmála se mi do očí, že mi to patří, protože mi ho celou dobu záviděla. Takže jsem na to byla sama. Neměla jsem nikoho, kdo by mě podržel, kdo by mi byl oporou. Ostatní včetně vlastní rodiny se do mě naváželi, byli rádi, že jsem nešťastná. Polovina města si na mě ukazovala prstem. Hůř mi prostě nemohlo být.
Místo toho, abych se na Petra vykašlala a nechala ho být, dělala jsem pro něj vše.Utápěl se totiž v alkoholu. Neměl pěknou minulost, dělal dřív v armádě, kde ho postřelili a svoje kamarády viděl na kusy. Jeho otec na chlast v minulosti zemřel, můj strach byl o to větší, protože chtěl udělat totéž. Snažila jsem se, jak to šlo, ale všechno bylo marný. I přesto, že jsem sama byla troska, on byl důležitější než já sama.
Pak šly dny dál a s Petrem jsem už nebyla v kontaktu. Ovšem 31.10.2009 jsme spolu nečekaně mluvili. Řekl, že až mi bude 18 let, tak můžeme být zase spolu, ale jinak v chlastu pokračoval. Respektovala jsem ho. Pak to zase všechno nějak pominulo. Měla jsem o něj strach, ale nemohla jsem dělat nic. Když jsem se mu snažila ozvat,2.ledna 2010 mi zavolala jakási ženská, že je to její manžel a je s ním těhotná.
Toť můj příběh velký lásky, na který nikdy do sebemenších detailů nezapomenu.Od té doby o něm nic nevím, a i když je to všechno víc jak rok (skoro rok a půl zpátky), nebylo by dne, abych si na něj nevzpomněla. Dodnes jsem nepochopila, co jsem mu kdy udělala. A přemýšlím nad tím dodnes.Měla jsem ho opravdu ráda. Ten vztah mi změnil život o 360 stupňů. Chtěla bych ho aspoň někdy vidět, i když vím, že je to nejspíš nereálný. Nevím, kde je a jestli vůbec žije. A jestli žije, tak jsem si jistá, že dodnes ví, že u mě má dveře vždycky otevřený.. Etell(17) |
|
67% |
|
| | Zaslal: Etell (17 let) |
|
| 19.02.2011 13:54 | Otázka čéslo 25, aneb rada z "onoho světa"
Jako většina z nás mám i já svůj životní příběh, o který bych se s vámi ráda podělila.
Na učiliště do Karlových Varů jsem přišla, stejně jako další moji spolužáci,téměř neznalá života, ale rychle jsem se osamostatnila. Rok jsem bydlela u mé sestry, další následující dva roky na intru s mojí kamarádkou. Volný čas jsme si zpříjemňovaly pochůzkami po obchůdcích, posedáváním v příjemných hospůdkách, nebo mlsáním v cukrárnách, kde jsme probíraly dívčí záležitosti. Brzy nás začalo přibývat a netrvalo dlouho, byla nás celá parta. A to byla teprve zábava! Dni, týdny, měsíce i roky plynuly a přiblížilo se období závěrečných zkoušek. S kamarádkou jsme nechtěly dopadnout špatně, proto jsme si co nejdříve začaly shánět podklady k učení a dávat si do kupy všechny odpovědi na otázky, které měly být u zkoušek.
Učení mi "lezlo" do hlavy celkem dobře, jen otázka číslo 25 se stala mou noční můrou. Zaměřila jsem se na ni a nechala si na ni více času než na ty zbylé. Týden před zkouškami už nám začalo být těžko a všichni jsme se báli, jak to dopadne. O to víc se strachovali tací, kteří se právě téhož týdne teprve začínali učit. Moc jsem je nechápala, byla jsem si totiž jistá, že kdybych se já sama učila až na poslední chvíli, asi bych moc dobře neskončila.
Den před zkouškami jsme s kamarády zašli do města a na učení už se snažili nemyslet. Stejně už by se nám do hlavy ani víc znalostí nevešlo. Večer jsme si ještě popřáli hodně štěstí a šli s těžkou hlavou spát. Ráno se nám vstávalo dobře, protože jsme už chtěli mít zkoušky zasebou. Ve škole jsem se zapojila do příprav pohoštění pro hodnotící komisi, abych nemyslela jen na tu hodinu "h", při které se nejspíš hodně zapotím. Někteří doslova brečeli, protože litovali toho, že se nezačali učit včas. Pak už to začalo odsýpat,učitelé si nás postupně volali na potítka a mně začalo být "divně od žaludku".
Když jsem čekala na chodbě, než vyjde ze zkušebny spolužačka, kterou zkoušeli přede mnou, seděla jsem tam na židli jako hromádka neštěstí. Koukala do země a to čekání mi přišlo nekonečné. "Kéž by tady byl tak někdo se mnou, třeba moje máma, nebo babička, máma mě umí utišit a babička, když ještě žila, byla jako moje kamarádka," říkala jsem si vduchu.
Najednou se kolem mě přenesl slabý vánek.Cítila jsem, jako by mě kdosi pohladil po ruce. Zarazila jsem se a rozhlédla okolo, ale dveře ani okna, kterými by vánek mohl proniknout n a chodbu,otevřeny nebyly. Ani jsem vedle sebe nikoho neviděla stát. Zároveň jsem v podvědomí uslyšela jakýsi hlas,který mi říkal: "Ty to dokážeš, dokážeš to!" Vím, že to zní hloupě, ale opravdu jsem to slyšela.
Rozlétly se dveře. "Tak hodně štěstí, Terko,“ řekla mi spolužačka, která právě vyšla ze zkušebny. A mně nezbylo nic jiného než jít. Jeden učitel z přísedící komise mě vyzval, abych si vytáhla jeden papírek s otázkou. Přede mnou na stole ležela nádoba s lístečky, všechny byly naprosto stejné. Natáhla jsem ruku k jednomu z nich. Ale opět jsem uslyšela ten samý hlas jako před chvílí na chodbě:
"Ne, ten to není, ten si neber.“ Znovu mě to překvapilo, tentokrát už méně, ale přece. Ruka se mi bez mého vědomí sama zvedla, jako by ji někdo vedl, a sáhla po jedné z otázek.
Vytáhla jsem si ji a podívala se na druhou stranu lístku. "Otázka číslo 25",řekla jsem. Byla to ta otázka, na kterou jsem se nejvíce připravovala, protože se mi zdála složitá. Na potítku jsem popsala celý lístek a s u mě nevídaným naprostým klidem jsem se posadila vedle zkoušejícího učitele. Pak už jsem jen mluvila a mluvila. "Výborné, dávám za jedna,“ prohlásil na závěr učitel.“ No, Terezo, dobře jsi povídala,“ říkala mi zároveň celá komise a při odchodu ze zkušebny mi ještě všichni zatleskali.
Počkala jsem ještě, než bude hotova moje kamarádka z internátu. Ta zkoušky také složila, i když s mnohem horší známkou než já. Byla jsem šťastná a z celého srdce jsem děkovala tomu,kdo mi v duchu radil. Snad to byl duch mé babičky, na kterou jsem při čekání na chodbě tak usilovně myslela.
Letos mě čeká státní maturita, pokračuji totiž v nástavbovém studiu. Ale z té nemám ani trochu dobrý pocit. I když si maturitu moc přeji, nevěřím, že ji složím úspěšně. I když... kdo ví?
|
|
64% |
|
| | Zaslal: Terysek*1 (19 let) |
|
| 12.02.2011 02:03 | Celoživotní smůla?
Dnes mi to už přijde normální, ale trvalo mi dlouho, než jsem se naučil s tím že jsem smolař žít. Za chvíli je mi 20 let, možná je na to ještě příliž brzo ale začínám si uvědomovat, jak moc život utíká. Když mi bylo nějakých 17 let dozvěděl jsem se za jak těžkých podmínek jsem se dostal na svět. A už tehdy při tom porodu to asi začalo.
Máma byla mladá bylo jí tepve 19, porod trval více jak 12 hodin, navíc měla mamka smůlu na doktora, takže já kterej se snažil dostat na svět jsem zůstal zaklíněnej někde v mámině pochvě a děloze a nemohl jsem ven, mamka se snažila co to šlo ale i ona je jenom člověk a vyčerpáním už padala do bezvědomí, to samé se stalo několikrát mě. To že jsem na živu je skoro zázrak, štěstí bylo v tom, že když se zdálo že ani já ani máma nepřežijeme, přijel do nemocnice primář porodního oddělení nebo kdo, ale každopádně to byl někdo kdo to opravdu uměl, neváhal ani minutu mámu rozřízl a mě vytáhli nějakýma speciálníma kleštěma. Přežili jsme oba. Jestli je nějaký Bůh tak buď se nad námi slitoval, nebo mu ten doktor překazil plány kdo ví.
Tak jsem se jednoho letního dne dostal před téměř 20 lety dostal na svět.
Ale ani jako bezbranému nemluvněti život nepřál, usnul jsem v kočárku a málem jsem se už neprobral všichni si mysleli že spím, až si pak táta všim že nedýchám a vzpomněl si na starou babskou radu okamžitě mě zvedl z kolébky a trošku se mnou zatřásl nejdřív nic ale na podruhé jsem zase otevřel oči. Znova jsem někomu zkazil plán. Rozhodl jsem se asi přežít. Když mi bylo asi pět měsíců onemocněl jsem nějakou chorobou nevím už jakou ale vím z vyprávění že jsem měl i 40 horečky, dodnes nechápu jaktože jsem znova přežil. Čas plynul a já rostl jako z vody, ve třech letech přeražený nos. Ale to se stává. Pak se dlouho nic nestalo začal jsem chodit do školy a tam jsem se setkal se šikanou fyzickou i psychickou. Pochopil jsem co to je když se někdo od ostatních odlišuje. Já byl klidný dítě, zatimco ostatní kluci si venku hráli v maskáčích na vojáky zapalovali petardy stříleli z kuličkovek a podobně, já byl radši doma a někdy kolem 8 let jsem pomaličku propadl kouzlu a tajemství elektroniky. Takže venku kluci vyváděli dělali výtržnosti a tak dále já začal poznávat pomalu k čemu a jak slouží různé elektronické součástky a našel tak nejkrásnějšího alespoň pro mě koníkča. Když mi bylo 9 let jeden z těch grázlů mi přibouchl dveře, ale tak nešťastně že jsem zrovna ve futrech měl palec. Diagnóza chirurga- celkové destrukce kloubu. Měsíc sádra, kloub začal pomalu srůstat s tím že do něho začla prorůstat nová kůstka, která začala bránit v rehabilitaci a pohybu s kloubem. Jediným řešením podle doktorů byla operace s přibližně 1- 2% šance že se povede vše jak má a já budu s palcem zase hýbat. To nehodlali rodiče strpět a přez všechnu bolest jsem cvičil denně s kloubem pod proudem teplé vody v koupelně. Za asi dva měsíce už jsem mohl s kloubem poměrně hýbat. Dnes z toho nemám žádné následky, snad jen to že kloub už není tak ohebný jako dřív ale s tím se dá bez problémů žít.
Pak uteklo pár let a já vyšel devátou třídu. Ani v pubertě o mě nebyl příliž velký zájem kluci, ti mě do party vůbec nebrali, pro ty jsem byl outsider, kterej nehraje fotbal tak je hned za největšího idiota. Pro holky jsem byl sice fajn vtipnej kamarád ale jen to. Tak přišly přijímačky v prním kole jsem neuspěl, ale to mě nemrzelo zkusil jsem to podruhé a dostal jsem se na školu kam jsem chtěl jít. Tam jsem konečně poznal pravé přátele první skutečnou lásku a našel snad spokojenost i štěstí. Ale smůla se mnou byla dál. Matikář si na mě zasedl a já měl ve škole s prospěchem peklo. Ta moje krásná první láska trvala týden, zakoukala se mi do jinýho. Ale kamarádi zůstali se mnou, za to jsem byl vděčnej jako nikdy předtím za nic . Čas utíkal jako splašený koně a na konci druhého ročníku jsem díky matikáři který mě nenáviděl protože jsem nebyl zrovna matematický talent z matiky propadnul. Krásný dárek k 18. narozeninám že jo? No co se dalo dělat, tak jsem se přez prázdniny učil matiku. Rozhodně jsem nezabil prázdniny jen učením ale učil jsem se každý den poctivě. Až teprve potom byla zábava. Prázdniny utekly jako voda a přišel soudný den den reparátu. Asi je tobě kdo, teď tohle čteš jasné jak to dopadlo... reparát byl mnohem těžší než nám bylo řečeno. Nezvládl jsem to a rodiče nesnesli pomyšlení na to že bych opakoval ročník a pořád vytahovali to že by se po mě učitelé ,, vozili". Přešel jsem teda na jinou školu znova od prváku. Tenkrát se mi ale zhroutil svět, naštěstí moji nejbližší přátelé bydlí ve stejném městě jako já. Takže o kamarády jsem nepřišel. Ale o lásku ano. Znova jsem zažil ten pocit jaké to je o někoho přijít. Nová škola tak tu jsem musel vybrat hodně rychle elektronika byla jasná volba. Bavilo mě to od malička. Tak jsem začal studovat slaboproudou elektroniku - to jsou ty různé digitální obvody, radiotechnika a tak dále. Jenže na nové škole jsem pochopil velice rychle že jsem zbytečným a snad i něčím navíc. Zpočátku mě třída defakto vůbec nepřijala. Byl jsem jako černá ovce mezi bílýma a to jsem tam nebyl jediný, komu bylo víc jak 15 nebo 16. Ale lidem jsem asi moc nesednul prostě. Začli se po mě někteří vozit a já si znova prošel peklem který bylo na základce.
Nakonec jsem přece jen na škole našel pár fajn lidí, s kterýma se dalo bavit. Snad i jednoho kamaráda. Ale i tak si tam dodneška připadám jako někdo na koho se koukám tak trošku zkrz prsty - spíš od některých.
Když bych měl říct jaké štěstí jsem měl kdy třeba v tak běžné věci jako je láska. Budu stručnej, v tomhle jsem nikdy štěstí neměl. Všechy vztahy mi nikdy nevydržely, nikdy jsem nepřišel na to proč. Holky o mě prostě neměly zájem znovu jsem byl ten bezva vtipnej kámoš. A vida, před rokem jsem zjistil díky lékařům, že mám nějak trošku křivou páteř, horší klouby v kolenou. Nedávno zase že mi plave něco v krvi co by tam být nemělo. Opravdu samý veselý věci. Ale já se nevzdávám životu nastavuju čelo pomalu každej den, o to víc chci žít. Přátelé který mám jsou tim nejlepším co mě v životě potkalo.
Na závěr chci říct jenom to, že až s přivýbajícím věkem, kdy jsem snad už konečně dospěl, mi došlo jak moc pro mě znamená máma a jak moc jí mám rád, za to že mě do poslední kapky sil přivedla na svět. Pochopil jsem že přátelství je víc než láska, že člověk musí milovat aby mohl bejt aspoň trochu šťastnej a když není koho, tak milovat lidi kolem sebe, milovat naději, nebo myšlenku.
Pochopil jsem, že život je tvrdej oříšek a není snadný jím projít jen tak nez jizev.
A ještě chci říct jen to že jsem se v předchozích slovech nesnažil ze sebe udělat politováníhodnýho chudáčka, jen jsem stručně popsal muj život.
Život je strašnej prevít, někdy si možná řekneš že by bylo lepší to skoncovat, že se ti pak uleví, že po smrti přece nic necítíš a co když přijde nový život a lepší?
Neni to pravda umřít umí každej, ale žít umí málokdo. I když máš smůlu tak život je vlastně jedna krásná pohádka. A to že jsi třeba smolař jako já... to nic neřeší. Myslim že jsou věci, pro který stojí za to žít a lidi pro který stojí za to žít i kdybys měl nebo měl mít smůlu sebevětší.
|
|
82% |
|
| | Zaslal: Pulec :-) (19 let) |
|
