Uživatel:
Heslo:
Nový uživatel
Ztráta hesla?
https://givt.cz/RAOSset.php?organizationId=571

Různé - jen tak se vypovídat

19.01.2019 21:14
Občas si říkám, proč si lidé myslí, že je dobré zesměšňovat, urážet a odsuzovat.. Lidé to dělají, protože jim v životě něco chybí, nebo jejich dětství nebylo zrovna to nejhezčí a jejich psychiku to tak nějak pochroumalo? Každý večer přemýšlím o tom, proč je tolik lidí nešťastných, tak málo lidí se dokáže na kolemjdoucího usmát a když to někdo udělá, tak si ten druhý myslí, že je něco špatně, nebo ten člověk něco od něho chce. Nevím, co je s dnešním světem, dobou, špatně.. Lidé se bojí být hodní, bojí se využití a zklamání, jedna otázka mi leží na jazyku jako kámen, kde se to chování vzalo?
67%
Zaslal: GabrielleM99 (19 let)
29.07.2018 00:34
Je normální podzimní večer. Dnes jsem sama doma. Nyní je 20:11 a na mé okno ťukají kapky deště, když v tom se ozvalo ťukání trošku hlasitější než je déšť. Podívám se a jediné co vidím tak je světlo, které svítí na dvoře.. co se to děje? Je to zloděj? Otevřu okno abych lépe viděla ven. Světlo zhaslo! Něco mě zatáhlo za ruku!! Co nejrychleji zavírám okno.. Po chvilce se ozvalo klepání nehty o okno.. Když se podívám zjistím, že u mého okna je černá postava malé holčičky s dlouhými vlasy. Řeknu si, že to nic nebude a pustím si film.. Po chvilce se dívám zda je holčička ještě u okna...a?? ZMIZELA!! Asi po 2hodinách jdu spát.. nemůžu usnout. Je půlnoc a já stále nespím, když se převaluji ze strany na stranu a pořád nespím.. lehnusi na břicho.. asi 15 minut tak ležím, když v tom najednou cítím, jak se mi u nohou zvedá přikrývka.. Něco mi přejíždí nehty po kotníku. Chytlo mě to a odtáhlo z postele.. jsem na zemi a rozhížím se po pokoji, co nebo kdo to mohl být, ale nikdo tu není.. Jdu si lehnout zpět na postel, a když už konečně najdu svoji polohu na dokonalé usnutí, slyším jak se u dveří mého pokoje směje dítě.. jdu se podívat.. a?! UŽ VÍM, KDE JE HOLČIČKA!!!
67%
Zaslal: Mickey666 (16 let)
09.10.2015 11:05
SRDCE JAKO TROFEJ
V temnu a tichu hlubokého lesa bylo tajemné obydlí.Nebylo slyšet nic kromě šumění lesa a hlasitého oddychování. Byl to Radim, který se vrátil celý udýchaný na práh chaty, která se nořila do noční tmy. Jakmile vstoupil do dveří, něco nepříjemně zapraskalo. Když udělal další krok, cosi vrzlo. V normální chatě je celkem běžné, že něco vrže, praská a vydává prapodivné zvuky. Ale Radim byl vylekaný z černé postavy, která ho honila a před kterou se vrátil do chaty a právě teď stála před jeho dveřmi! Dveře ze strachu zamkl a přisunul k nim stůl.
Ještě je nutno dodat, že Radimova matka se odstěhovala, když byl malý a jeho otec, který je stále pryč se vrací pozdě v noci a opilý. Opilý tak, že někdy ani neví, že má syna. Radim k němu nemá důvěru a ani ho nemá rád. Spíš ho nenávidí. Klid a pohodu domova mu vrací malý psík Andy, který ho vítal radostným, ale nervózním štěkotem při jeho příchodu.
Zpět ale k Radimovi. Jak tak seděl, aby si odpočinul po zoufalém úprku, najednou uslyšel dvě velké rány, které oba přátele vyděsily. Radim sebou cukl a Andy začal zuřivě štěkat. Rány se stále opakovaly. Radim si držel uši a snažil se nepřipouštět si, že je kdosi blízko. Věděl ale, že tohle dlouho nevydrží. Našel v sobě poslední kousek odvahy a sešel se schodů dolů ke dveřím. V okně viděl člověka, onu černou postavu, jak odchází. Když postava zcela zmizela v šeru lesa, začal Andy škrábat na dveře. Vyšli ven. Všude bylo ticho a oni slyšeli jen tiché skučení větru. Radimovi se hlavou honily různé myšlenky. Svíralo ho mnoho tísnivých pocitů a jeho fantazie pracovala na maximum. Posvítil před sebe a najednou ho popadl amok. Na zemi uviděl mrtvé tělo, okolo kterého bylo moře krve.Radim se neodvážil jít dál, jako by mu nohy přirostly k zemi. Bylo to totiž tělo jeho otce! Jeho pocity s ním otřásly a on si připadal slabě a opuštěně.
Po chvíli zoufalého pozorování mrtvého těla zvedl jeho pes Andy ze země kousek papíru promočeného krví. Radim mu ho znechuceně vzal a chtěl ho vyhodit, ale po chvíli si všiml, že je popsaný. S velkým odporem, ale obrovskou zvědavostí ho začal číst. Stálo v něm, že Antonín Horák - tak se jmenoval jeho otec, si dne 21.11.1998 vypůjčil 50 000Kč. V případě, že do 1 roku neodevzdá výše uvedenou částku i s úroky, bude potrestán. Pod textem byl zřetelný podpis jeho otce.
Asi po hodině se Radim probral z počátečního šoku, celý roztřesený se vrátil do chaty a začal prohledávat otcovy poličky a náhle našel dopis, ve kterém bylo upozornění na trest, při nesplnění dohody.Radim v sobě znovu našel poslední kousíček odvahy a chtěl jít na policii. Andy měl hlídat dům. Vydal se tedy na cestu do nedaleké vesnice, avšak několik desítek metrů od chaty však potkal onu divnou postavu. Ruce měla červené od krve a v ruce dokonce držela srdce, lidské srdce! Radim naprázdno polkl a zůstal stát jako omráčený. A to byla chyba. Osudná chyba. Černá postava se k němu blížila a tichým, hrozivým hlasem šeptala: "Ano dítě, já, já jsem zabil tvého otce, mnoho dalších a také jsem otrávil tvého psa. Vím, že jsi mě poznal. Za to mi teď zaplatíš." Radim nemohl popadnout dech a měl pocit, jako by ho jeho rozum i tělo zradily. Nemohl dělat nic. Jen se mu hlavou honily prapodivné myšlenky. Zmohl se jen na chabý výkřik: " Můj otec je mrtvý. Můj pes je mrtvý. Jsem teď sám, úplně sám." Vrah se jen pousmál a Radimovi po tváři začaly kanout slzy. Další mužova slova nevnímal Utápěl se v hořkém smutku. Nechtělo se mu žít.
Chvíli nic nevnímal, až mu nakonec vrah vyrval z rukou baterku, vytáhl zkrvavený nůž a ne jeho břit posvítil. Ostří se zablýsklo a zarylo se do chlapcova těla, které bezvládně padlo k zemi. Vrah odešel.
Teď v tichu a chladu vlhkého podzimního lesa leží na rudé, krví polité zemi dvě mrtvá těla bez srdce, které si s sebou vzal vrah jako trofej. Vítr tiše profukuje koruny stromů, nad lesem leží noc. Všude je ticho, nekonečné tísnivé ticho a mrtvo …
71%
Zaslal: rumik (29 let)
13.12.2014 20:47
Ahoj, píšu příběh, který se mi stal. Doufám, že to některým pomůže, je to pro mě celkem těžší tak prosím neodsuzujte.
Před třemi roky, mi zemřela přítelkyně. Moje první velká láska. Poznali jsme se na ozdravném pobytu, byli jsme malí, tedy repektive já byl malý, bylo mi 13 a jí 16. Já jsem si bohužel s mnoha lidma nerozuměl, ale s ní úžasně. Nevím, jak se to stalo, ale začali jsme spolu chodit. Bydlela nedaleko mého města, takže jsem za ní jezdil. S rodiči jsem neměl nějaké pevné pouto tak jsem jim to neříkal, neměli jsme mezi sebou zrovna dobré období. Všechno šlo úžasně, až do doby, kdy se mi měsíc neozývala, mohl jsem za ní jet, ale bohužel jsem neměl tolik času. Když jsem po měsíci dojel k jejímu domu, řekli mi její rodiče, co se stalo. Rozbrečel jsem se, byli jsme spolu rok a ona mi o své nemoci neřekla, nedala znát, jaké má bolesti. Neměl jsem chuť žít a bylo mi na nic. Rodičům jsem se znova nesvěřil, bylo to potom ještě horší. Snažil jsem se to schovat prací, soustředil jsem se jenom s přípravou na střední a ztratil tak kamarády. Všem jsem připadal divný, pokaždé, když jsem přišel domů, jsem se koukal na její fotku a plakal pozdě do noci. Tohle celé trvalo rok a půl. Nastoupil jsem na prestižní školu a poznal nové lidi. Všichni se začali párovat a moje nová kamarádka nechápala proč si nevyjdu s jednou holčinou, které jsem se líbil. Já jsem jí to ale neřekl. Trápil jsem se pořád dál a stupňovalo se to. Nakonec jsem se svěřil kamarádce, bylo to těžké, ale pomohla mi to zvládnout. Byla tu pro mě a ukázala mi, že ve mě věří. Po dalším roce a půl jsem byl schopný žít dál. Uvědomil jsem si ale, že tím, že svůj problém nebudu řešit a nenechám si pomoci od přátel, nic nevyřeším. Psali jste tu, že vám zemřela přítelkyně. Chce to čas a víru, že máte lidi, o které se můžete opřít. Já jsem pomoc odmítal a trápil jsem se dost dlouho. Je to smutné ale stává se to. Přátelství a rodina to jsou lidé, kteří za vámi stojí ať se stane, co se stane. Ahoj Dr. Amor
67%
Zaslal: Dr. amor (18 let)
30.08.2014 00:05
Štěstí v neštěstí

„Haló, je tu někdo? Kde jste kdo?“ Byla tma, nikoho jsem neviděla, to ticho bylo zničující. Najednou slyším tiché hlasy. Nerozumím tomu, ale je to blízko mě. Znova volám, ale nikdo mi neodpovídá. Jsem bezradná, snažím se otevřít oči, ale nejde to. Víčka se ani nehnou, ač se snažím veškerou silou, nejde to, jako by byly zalepené. Ani nevím, jestli vlastně stojím.Zkusím znova otevřít oči, třeba se mi to podaří…
„Už! Konečně!“ Povedlo se mi pomalu odkrýt oči. Slyším ty hlasy, už jsou zřetelné. Tohle je mamčin. Počkat, co to říká? „ Doktore, probouzí se.“ Já jsem v nemocnici? Co se mi stalo? Povedlo se mi otevřít oči, sice jen trošku ale i tak. Vidím před sebou maminku, má ubrečený obličej. Chtěla jsem promluvit, ale nešlo to, jenom jsem sípala. Maminka jen se slzami v očích řekla: „ Dceruško.“ Chtěla jsem se otočit, ale nešlo to. Přišlo mi jako kdybych ušla tisíce kilometrů, začalo se mi chtít spát, usla jsem.
Znova jsem se probudila. Rozhlédla jsem se, nikde nikdo. Měla jsem rozostřené vidění, někdo ke mně přišel, byla to sestra. Vzala nějakou lahvičku a kapla mi pár kapek do očí. Teď jsem viděla už dobře, podívala jsem se po místnosti. Byla celá bílá. V rohu byl malý stoleček, bylo na něm hodně košíků. Podívala jsem se k oknu, ale viděla jsem jenom na parapet, nemohla jsem se otočit více, nevěděla jsem proč, připadala jsem si jako v pasti. Najednou do pokoje vkročil starší muž v bílém obleku. „ Asi doktor.“ Pomyslela jsem si, chtěla jsem vstát, ale zase to nešlo. Tentokrát mne chytla sestra, měřila mi tlak. Jakmile mi ho změřila, přišel ten doktor, svítil mi jakousi baterkou do očí, pak mi řekl, ať se dívám za tím světlem. Bylo mi to celkem nepříjemné. Postavil se k mým nohám a začal se vyptávat: „ Jak se jmenujete?“ Zasmála jsem se této otázce, nechápala jsem, co tím sleduje. On už potom trochu zakřičel, tak jsem mu odpověděla: „Kateřina Hrachová.“ Ptal se dál: „ Co posledního si pamatujete?“ Zapátrala jsem v paměti, podívala jsem se směrem do toho rohu, nad stolkem visel kalendář, bylo na něm ukazovátko, značilo 1. září, pak jsem si vzpomněla: „ Jela jsem s rodiči na chatu.“ Doktor se pořád ptal dál: „ Kde se chata nachází?“ Přišlo mi to už neslušné, nechápala jsem proč se ptá, ale i tak jsem odpověděla: „ Ve Vícenickém žlebu. Ale doktor naléhal ještě víc: Kde je Vícenický žleb? Odpověděla jsem: „ Je to chatařská oblast v Náměšti nad Oslavou.“ Pak už se konečně odebral se sestrou pryč, odešel za roh. Ještě jsem ho slyšela, radil se tam ještě s někým. Konečně se objevili rodiče. Taťka držel mamku za ruku, přišla hned ke mně a pohladila mě po tváři. Taťka prohlásil: „ Tys nám dala.“ Podívala jsem se zpátky na mamku, měla veliké kruhy pod očima, vypadala hrozně. Chtěla jsem jí obejmout, ale zase jsem zjistila, že nemůžu. Nevydržela jsem to: „ Mami, tati, proč se nemůžu pohnout? Co se mi stalo?“ Maminka se rozbrečela, taťka ke mně přikročil, klekl si a začal: „ Víš, lezli jsme po skalách, no jako vždycky jsi šla popředu, v jednu nestřeženou chvíli se ti uvolnilo vázání, praštila si sebou o kamennou stěnu a spadla o několik metrů níž.“ „ Dobře,“ odpověděla jsem. „ale to nevysvětluje to, proč se nemůžu postavit a ležím na zádech a nemůžu se pohnout.“ Táta už nic neříkal, přišel doktor. „ Slečno Hrachová, tatínek se vám snaží vysvětlit, že jste spadla z velké výšky, utrpěla jste poranění míchy, není jisté zda budete ještě chodit.“ Jeho tvrdý výrok mi vehnal do očí slzy, bylo toho na mě moc. Doktor rodiče odvolal. Brečela jsem, nedokázala jsem si představit život, kdybych nemohla dělat věci jako předtím. Lození po skalách bylo mou životní vášní. Také večerní procházky s tátou a Mikišem byly pro mě každodenní radostí. Mikiš byl můj milovaný pejsek, nechtěla jsem ho opustit, zbožňovala jsem chvíle, kdy jsme si hráli nebo cvičili s tátou povely. Nakonec jsem usla.
Bylo pozdní odpoledne, měla jsem už jenom zavřené oči. Pořád jsem si vtloukala do hlavy: „ Je to jenom zlý sen, až otevřeš oči, budeš doma.“ Otevřela jsem oči, ale domov to nebyl, byl to ten zatracený nemocniční pokoj. Přišla zase ta sestra, nebyla mi moc sympatická. Když jsem se jí zeptala, kde jsou mí rodiče, ignorovala mně. „ Asi mě neslyšela.“ Pomyslela jsem si, tak jsem se zeptala znovu, hlasitěji. Ale ona místo toho po mě zakřičela: „ Neřvi po mě!“ Dotklo se mě to, ale kašlala jsem na to. Odešla. Podívala jsem se pořádně. Pokoj vypadal příšerně. Bílé stěny byly už zažloutlé, na podlahu jsem neviděla, ale strop vypadal stejně špatně jako všechno kolem. V rozích byla odloupnutá omítka, byla pod ní vidět nějaká stará tapeta. Pak přišel doktor. „Dobré odpoledne, slečno!“ pozdravil. Byla jsem bez nálady. Chtěla jsem vidět rodiče. Doktor se podíval do zprávy. „ Budete dostávat různé prášky, prosím vás, pokud by vám z nich bylo špatně, ohlaste to sestře.“ Nechápala jsem, proč mi vyká, nebyla jsem tak stará, bylo mi čerstvě čtrnáct let, nepřipadala jsem si dost stará na vykání. Napadlo mě, že když už tady je, zeptám se, jak to se mnou vypadá. „ Pane doktore,chtěla bych se zeptat. Jak dlouho si mě tady necháte? Je nějaká možnost, že budu zase chodit?“ Doktor se jen podrbal na svém vrásčitém čele, nadechl se a odvětil: „ Utrpěla jste vážné poranění, musíme si vás tu nechat nejméně půl roku. A co se týče toho, jestli se postavíte, musíme počkat. Máte zlomený krční obratel, který vám tlačí na míchu. Musíme ho napřed nechat srůst. A mimo to máte po zlomenině stehenní kosti. Jste po těžkých operacích. Po pravdě, jestli se postavíte, bude to zázrak.“ S tímto výrokem se otočil zády a odešel pryč. Nebylo mi zrovna fajn, moje šance na to, že zase budu chodit byly velmi mizivé. Pak přišla sestra a dala mi prášky. Chtěla jsem je polknout a zapít, ale třásly se mi ruce. Sestra si toho všimla. Nalila mi vodu opatrně do pusy a vložila prášky. Já rychle polkla a ukázala sestře prázdnou pusu.
Pak následovaly hodiny ticha, kdy jsem slyšela jsem jen tikot hodin. Bylo to hrozné, ale měla jsem čas přemýšlet. Vzpomínala jsem na to, jak jsem byla malá a jak jsme začínali chodit na skály. Ze začátku jsem se bála, ale pak jsem strach překonala. Když mi bylo osm, už jsem byla na skalách jako doma. Pak jsem myslela na kluky z dědiny. Bydlela jsem na malé vesničce hned vedle Náměště. Jmenovala se Kralice nad Oslavou. Turisté sem jezdili k památníku Kralické bible. Já jsem bydlela nedaleko odsud. Když jsem vylezla na kopeček, mohla jsem potom dojít alejí k cestičce a potom lesní cestou až do Náměště. Miluji to tam nade vše, znám tam každý kout. Každé léto jsme trávili čas ve žlebu, bylo tam nádherně. Ale jednou jsme udělali i výjimku. Byly to, myslím, minulé prázdniny. Jeli jsme za taťkovým kamarádem a spali u něho na chatě. Bylo to kousek od řeky. Každé ráno jsem se do ní chodila koupat. Nejvíc se mi líbilo sednout si na vysoký kámen a jenom poslouchat. Později jsem tam jezdila na kole. A nebyla jsem sama. S kamarády jsme poslouchali ptačí zpěv a hádali, kterého ptáka slyšíme. Při myšlenkách na řeku se mi vybavil nepříjemný příběh. Celý den hodně pršelo. Podívala jsem se oknem ven. Viděla jsem, jak se jindy poklidná řeka změnila v silně hučící peřeje. Rychle jsme museli sbalit věci a opustit dům, kde hrozilo nebezpečí. Všechno ale dobře dopadlo. Brzy přestalo pršet, voda v řece opadla a my se mohli spokojeně vrátit. Vlastně každý den byl pro mě menším dobrodružstvím.
Najednou mě někdo vyrušil. Slyšela jsem klapnutí dveří ale nebyly to ty moje. Bylo to na chodbě. Přišla sestra a dovezla jídlo. Byla to nějaká kaše s hnědou omáčkou. Vůbec mi to nechutnalo, ale sestra, i přes můj odpor, se mě snažila nakrmit. Pak se to stalo. Začala jsem zvracet. Sestra začala řvát: „ Doktore…!“ Dál už si ani nepamatuju, protože mi bylo strašně špatně. Přišel doktor, poslal sestru pryč, píchl mi injekci a dodal : „ Tak ty prášky, co ti dal můj kolega hned změníme.“ Zpozorněla jsem, byl to někdo jiný.Nebyl starý, jako bývá většina doktorů, ale naopak. Podívala jsem se na jeho visačku, stálo tam jméno Plíchal. Prohlédla jsem si ho, nevěděla jsem proč, ale něčím mi někoho připomínal. A pak jsem si vzpomněla. Byl to bratr mého spolužáka. Potom odešel. Byla jsem už unavená a usnula jsem.
Probudila jsem se uprostřed noci, cítila jsem velkou bolest v oblasti krku. Chtěla jsem si pomoci, ale nešlo to. Záhlavek byl hned pod hlavou a já jí nemohla zvednout. Volala jsem, ale nikdo mě neslyšel. Pak přišla sestra. Poprosila jsem jí, ať mi ten záhlavek posune. Udělala přesný opak toho, co jsem potřebovala. Než jsem jí stačila vysvětlit, že ho chci výš, sebrala se a odešla. Volala jsem na ní, ale nevracela se. Pak mě konečně uslyšel ten doktor. Přišel a zeptal se, co potřebuji a posunul mi opatrně záhlavek nahoru. Pak jsem zase spokojeně usnula.
Probudila jsem se ráno a slyším hluk. Otevřely se dveře a do pokoje vešli rodiče.
„Mami, tati, tak ráda vás vidím.“ Byla jsem ráda, že za mnou přišli. Zkusila jsem pohnout rukama. „Konečně!“ Mohla jsem mámu i tátu obejmout. „ Přinesli jsme ti tvoje oblíbené knížky, můžeme ti je tu číst, dokud nebudeš moci.“ Řekl táta. Ukázal mi moje oblíbené knížky, byla jsem ráda. Maminka mi hned spravila peřinu, komentovala to se slovy : „ Jak můžeš spát s tímhle chuchvalcem peří?“ Po dlouhé době jsem se takhle nezasmála. Všechno bylo fajn, až na to, že jsem byla v nemocnici. Najednou se tatínek podíval na hodiny.
„Zdeni,“ Tak se jmenovala moje maminka. „ budeme už muset jít.“ „ Proč? Tak brzo?“ zeptala jsem se. Tatínek se smutným výrazem odpověděl: „ No, víš, do Brna je to daleko a já musím ještě do práce.“ Až teď mi došlo, kde ležím. Odpověděla jsem: „ Ano, chápu.“ Maminka mi dala ještě pusu na čelo a odešli. Přepadl mě pocit smutku, ale byla jsem ráda, že se stavili. Pak už vše probíhalo podle zajetých kolejí. Sem tam jsem si četla, sem tam spala a jedla. Rodiče za mnou jezdili, jak jen mohli. Ale už mě nebavilo ležet v pokoji samotnou. Jednou, když za mnou sestra přišla, jsem ji poprosila o to, jestli by mě nemohli přeložit k někomu na pokoj, že mi je samotné smutno. Ona zavolala doktora. Ten mě zkontroloval. potom mi řekli, že mě převezou, ale až příští večer. Tak jsem to tu jednu noc vydržela. Pak mě převáželi na jiné oddělení. Vezli mě i s postelí, viděla jsem kolem sebe plno lidí, starých mladých, ale i dětí. Pak jsme vyjeli i ven. Přikryli mě zvláštním igelitem nebo jak se tomu říká, dojeli jsme do další budovy. Byla jiná, krásnější. Hned mě napadlo: „ To mě tu nemohli přivést dříve?“ Dovezli mě na pokoj. Byla tam holka, byla velmi malá, ale seděla, mohla se pohybovat. Přepadla mě závist. V hlavě mi proběhlo: „ Ona si může chodit, já budu asi na vozíku a už nikdy neokusím, jaké to je.“ Už mě uložili, zavřeli dveře. Já se k ní otočila. Ona rychle promluvila: „ Ahoj, jak se jmenuješ? Já se jmenuji Eliška, ale kamarádi mi říkají El.“ Podívala jsem se na ni. Byla jsem si jistá, že bude mladší jak já a odpověděla jsem: „ Ahoj, já jsem Katka.“ Pak jsem si jí pořádně prohlídla, vypadala překrásně. Měla jemné rysy. Podívala jsem se níže, měla něco s nohou, místo kolena jsem viděla šrouby. Ona si všimla mého pohledu, rychle si koleno zakryla sukýnkou. „ Promiň, nechtěla jsem zírat.“ Omluvila jsem se. Nebylo jí to určitě příjemné. Ona jen smutně odpověděla : „ Nic se neděje, doktoři říkají, že se možná transplantát ujme, ale nemusí Pak bych skončila na vozíku.“ Pak se rozbrečela. Chápala jsem jí. Snažila jsem se k ní otočit, ale neměla jsem možnost, krk mi to nedovolil. Zkusila jsem jí aspoň utěšit: „ Neboj, to zvládneme. Já mám taky skončit na vozíku, nejsi na to sama, já ti pomůžu, jak jen to půjde.“ Pak nám přinesli jídlo. Doktoři mě ještě zkontrolovali a pak jsme spaly.
Ubíhaly zase týdny za týdny, v nemocnici jsme už byly dva měsíce. Mě se už krční páteř celkem zahojila. Za chvíli jsem měla začít s prvními rehabilitacemi. Léčba mi probíhala celkem v pořádku. Jen mi bylo líto, že se za mnou nepřišel už dlouho nikdo podívat. Najednou se otevřely dveře, stála v nich maminka a tatínek. Nesli mi zase plno dárečků, tatínek mi vyprávěl, co je nového. Hned jsem se podívala na El. „Mami, tati, to je moje kamarádka, jmenuje se Eliška, ale kamarádi jí říkají El.“ Rodiče jí pozdravili i ona je, ale byla taková zamlklá. Nevěděla jsem, co jí je. Rodiče mi potom ukazovali fotky, donesli mi dopisové papíry. „ Tady jsme ti přinesli ty papíry, abys nám mohla psát, ale musí ti někdo pomoc.“ Pak vytáhli pekáč buchet, nabídli i El, ale ta řekla, že nemá hlad, ale že moc děkuje. Potom ale přišla sestra: „ Promiňte, ale budete už muset jít, za chvíli je kontrola.“ Rodiče se rozloučili a odešli. Otočila jsem hlavu k El. Ona byla otočená zády. Chtěla jsem s ní mluvit, ale pokaždé, když jsem něco řekla, zachumlala se ještě víc pod peřinu. Nevěděla jsem, co s ní je, ale nebyl už ani čas se jí vyptávat, přišli doktoři. Pak jsme usnuly.
Probudila jsem se, bylo kolem jedenácté, El seděla na vozíčku, nohu měla opřenou o zeď. Dívala se z okna, pronesla : „ Ty děti se mají, lítají si po trávě, skáčou, co bych dala za to zase chodit a moct dělat tyhle věci.“ Nevěděla jsem, co jí na to říct. Sama jsem jim taky záviděla, ale chtěla jsem jí nějak podpořit. Napadlo mě, to co mi říkal vždycky táta, když jsem si nevěřila, když jsem zaškobrtla a nemohla vstát a nevěděla si rady s vyřešením problému.
„ Ano tohle bude výborné, tím jí povzbudím.“ Řekla jsem si. A tak jsem začala : „ Víš možná teď máme těžké období, ale je na tom i něco pěkného, máme rodinu, která nás miluje na de vše.“ Náhle se rozbrečela. To jsem nechtěla. Nechápala jsem proč pláče. Vždyť já si vždycky uvědomila, že mám svoje rodiče, kteří za mnou stojí a nikdy mě neopustí. Zeptala jsem se:
„El, co se stalo? Udělala jsem ti něco?“ El jen se vzlykem odpověděla: „ To je to, já nikdy nepoznala jaké je to mít rodinu. Od malička jsem vyrůstala v dětském domově, nevím, kdo jsou mí rodiče. Můžeš být tak ráda, že máš takové rodiče.“ To mě velmi znepokojilo, vůbec jsem si neuvědomila, že i takoví lidé existují. Byla jsem na sebe naštvaná. Teprve teď mi došlo jak můžu být ráda, že mám své rodiče. Zavolala jsem El k sobě. Objala jsem ji. Sice mě to lehce bolelo, ale ona to potřebovala.
Uběhlo pár dní a rodiče přišli zase na návštěvu. Byli jsme zrovna sami na pokoji a mě napadlo se jich zeptat. „ Víte, El je z dětského domova, nemohli by jste jí párkrát vzít s námi, ona nemá žádnou rodinu, stačilo by jí vzít na vozíčku.“Nemohla jsem se na ní dívat, bylo mi jí líto. Tatínek prvně vrtěl hlavou, ale nakonec souhlasili. Takže nás navštěvovali, dokonce i víckrát než předtím. Já jsem se pomalu zotavovala. Zbývaly už jen tři měsíce do konce a rozřešení, jestli se na své nohy postavím. Navštívili nás rodiče, ale byli takoví zvláštní. Pak si mě maminka s tatínkem vzali stranou. Nevěděla jsem, co se bude dít, hlavou mi běžely hrůzostrašné scénáře. Nakonec mi tatínek řekl: „Víš Kačenko, my jsme se s maminkou rozhodli, že bychom si Elišku vzali.“ Jak vzali?“ Nechápala jsem to. Maminka se zasmála :
„Víš dali by jsme jí rodinu, byla by to tvoje sestřička.“ To mi udělalo radost. Ale rodiče mi vysvětlili, že ještě musí udělat zvláštní testy a že to nemám El říkat.
Postupně jsem se léčila. Nastal den, kdy jsem se měla postavit. Byla jsem nervózní.
„Postavím se? Co když se nepostavím?“ El mě uklidňovala, že to zvládnu. Přišel čas, postavili přede mně podélně zábradlí. Pak mě začali opatrně zvedat. Zkusila jsem se pohnout, ale nešlo to, měla jsem strach. Doktor řekl: „ Malé krůčky, pomalu.“ Udělala jsem malý krůček. Povedlo se to. Zase jsem se postavila a zkusila druhý krůček. Nakonec jsem ušla potřebnou vzdálenost, která mi zaručila, že jsem se uzdravila. Maminka brečela dojetím. Sedla jsem na vozík a jela tu zprávu říct El. Dojela jsem na pokoj, El tam nebyla. Ptala jsem se sestry: „ Kde je El? Co se jí stalo?“ Sestra mi to nechtěla říct, pak přišli rodiče. Tatínek si sedl na židli vedle mého vozíku a řekl : „ Kati, El zlobil transplantát, museli jí ho sundat. Definitivně už nikdy nebude chodit.“ Rozbrečela jsem se. Ptala jsem se: „ Proč nemohla chodit jako já?“ Ale nikdo mi nemohl odpovědět. Byla jsem naštvaná: „ Proč je život tak nespravedlivý?“ Rodiče mě pro jistotu vzali domů.
Uběhlo již několik měsíců, zase jsem žila jako předtím. A co El? Jezdili jsme se za El podívat, trávili jsme s ní v nemocnici co nejvíc času. Pak jsme ji chodili i navštěvovat do domova. Po roce a pár měsících jsme ji však nejeli navštívit, ale jeli jsme si pro novou členku rodiny. Byla štěstím bez sebe. Nikdy jsem jí neviděla šťastnější. Zprvu jsem nechápala. „ Jak může být tak veselá? Vždyť je na vozíčku?“ Ale pak mi došlo, že jsme jí splnili její sen. Uvědomila jsem si podstatnou roli štěstí v životě a jak vlastně pomíjivé je. Otevřely se mi oči, konečně jsem viděla jaký je opravdu, zjistila jsem jaký je vlastně život a že se člověk musí za své štěstí prát.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Ps: Hodně jsem se rozepsal, byl to příběh do soutěže.
89%
Zaslal: Pritel1 (17 let)
...345
https://www.poradna-lasky.cz/cs/registrace::Registrace
https://www.poradna-lasky.cz/cs/napoveda::Nápověda
https://www.poradna-lasky.cz/cs/vseobecne-podminky::Všeobecné podmínky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/ochrana-osobnich-udaju::Ochrana osobních údajů
https://www.poradna-lasky.cz/cs/podporte-nas::Podpořte nás
https://www.poradna-lasky.cz/cs/caste-dotazy::Časté dotazy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/zaslani-dotazu::Zaslat dotaz
https://www.poradna-lasky.cz/cs/nase-odpovedi::Naše odpovědi
https://www.poradna-lasky.cz/cs/rekni-to::Řekni to!
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kontakty-na-odborniky::Kontakty na odborníky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/testy::Testy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/ankety::Ankety
https://www.poradna-lasky.cz/cs/soutez::Soutěž
https://www.poradna-lasky.cz/cs/fotosoutez::Fotosoutěž
https://www.poradna-lasky.cz/cs/profily::Profily
https://www.poradna-lasky.cz/cs/pokec::Pokec
https://www.poradna-lasky.cz/cs/seznamka::Seznamka
https://www.poradna-lasky.cz/cs/bazar::Bazar
https://www.poradna-lasky.cz/cs/hledarna::Hledárna
https://www.poradna-lasky.cz/cs/laska-v-literature::Láska v literatuře
https://www.poradna-lasky.cz/cs/pribehy::Příběhy
https://www.poradna-lasky.cz/cs/basnicky::Básničky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/citaty::Citáty
https://www.poradna-lasky.cz/cs/prislovi::Přísloví
https://www.poradna-lasky.cz/cs/blbinky::Blbinky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/o-poradne-lasky::O Poradně lásky
https://www.poradna-lasky.cz/cs/poradna-v-cislech::Poradna v číslech
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kodex-poradce::Kodex poradce
https://www.poradna-lasky.cz/cs/cordatum-praha::Cordatum Praha
https://www.poradna-lasky.cz/cs/nasi-dobrovolnici::Naši dobrovolníci
https://www.poradna-lasky.cz/cs/sponzori::Sponzoři
https://www.poradna-lasky.cz/cs/spratelene-weby::Spřátelené weby
https://www.poradna-lasky.cz/cs/napsali-o-nas::Napsali o nás
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kontakty::Kontakty
https://www.poradna-lasky.cz/cs/kniha-hostu::Kniha hostů
https://www.poradna-lasky.cz/cs/tiskove-zpravy::Tiskové zprávy