| 21.05.2023 04:11 | Tak jsem myslela, že to nedokážu někomu říct, ale svěřila jsem se svojí terapeutce a navrch pár dalším lidem - známým. Terapeutka mi řekla v podstatě něco podobného jako vy. Mě zkrátka nejvíc asi mrzí, že jsem tím nejspíš ublížila tomu svému (teď již bývalému) kamarádovi. Vždyť to celé začalo, protože jsem byla do něj zamilovaná a stále jsem...Ale vykašlal se na mě, našel si jinou, ale to, mu vlastně nemůžu mít za zlé, sama jsem mu řekla, že mu to přeju, ale ve skutečnosti na tu holku doteď žárlím...Mrzí mě, že ten kamarád mě už určitě nebude mít rád, dost možná mě teď i nenávidí...Přála bych si, aby mi odpustil, ale kdo ví, co se mu honí v hlavě...Já jsem s ním totiž měla spoustu krásných zážitků, které jsem teď tímto zničila... Na druhou stranu ten kamarád, když ještě nebyl zadaný, tak byl hodně promiskuitní, střídal jak holky, tak kluky a tvrdil, že mládí je přece od toho, aby si člověk užil, ale jak našel tu pravou, tak zjevně obrátil. Takže může mě soudit zrovna on? A také si našel přítelkyni bez ohledu na minulost (ale do toho vztahu jim nevidím).
Opravdu nevím, proč jsem tohle všechno udělala já, vždyť já sex ani nemám ráda, tak nevím, proč jsem to všechno provedla...Celou dobu jsem věděla, že dělám něco hodně špatně, ale už jsem psala, že jsem byla hodně osamělá...
A možná je to hloupé, ale často přemýšlím nad tím, co by na to řekl Bůh..přála bych si, aby mi odpustil...Ale je pravda, že kdysi jsem se scházela s jedním klukem, kterého jsem vlastně taky neměla zase až tak ráda, ten mě věčně balil a jednou jsme se i líbali - chtěla jsem vědět, jaké to je, vůbec se mi to nelíbilo...Pyšná na to nejsem, ale dnes si to již nevyčítám...Je možné, že tohle celé taky jednoho dne budu vnímat jako hloupý úlet a nebudu se tím už trápit? Já vím, že to opět píšu už poněkolikáté, ale moje výčitky svědomí jsou úměrné pocitu provinění...Zvláštní také je, že celou dobu jsem věděla, že dělám něco hodně špatného, ale já jsem své svědomí ignorovala a v tu chvíli jsem si vždy řekla, že tohle je NIC, o NIC nejde...až teď s odstupem mi dochází, jak daleko jsem vlastně zašla a co vše jsem prováděla...něco bylo způsobeno tím, že jsem nebyla střízlivá...Máma mi teď říká, že není vše ztraceno, najdu si nové přátele a na tohle jednoho dne zapomenu...Vlastně i maminka těch kluků mi řekla, že jednoho dne budu mít nějakého hodného kluka...Už se zase opakuji, ale jsem toho zkrátka plná...v jednu chvíli si říkám, že to zase tak hrozné nebylo, mohlo to být daleko horší a nikdo nemá právo mě soudit, ale spíš převažuje pocit, že jsem nejhorší špína na světě a bylo by opravdu lepší, kdybych se zabila a se mnou zemřely i ty výčitky svědomí a má vina... | | Zaslal: deNina (24 let) | | Naše odpověď |
|
| 17.05.2023 19:11 | Děkuji Vám moc za odpověď. Takže myslíte, že jednoho dne se nad tím přestanu trápit? Když já se nad tím tak hrozně trápím a každý den brečím...Ale nejspíš dobře mi tak. Kdyby se mi ten kluk alespoň nějak líbil...ale opravdu se mi nelíbil v ničem, ani povahově ani vzhledově...
Jenom jsem zkrátka byla nešťastná, všechno mi bylo jedno, tak jsem s ním pokaždé skončila pod vlivem, a pak si pokaždé říkala, že co už, že tohle nic není, na gynekologii na mě budou taky sahat...Ale šťastná jsem nebyla, celou dobu jsem věděla, že dělám něco hodně špatného, ale pak jsem pokaždé šla do obýváku k jeho prarodičům a zvlášť babička na mě byla moc milá, tak jsem si to užívala, že je na mě někdo hodný. Kamarády totiž nemám a doma s nikým momentálně nevycházím...Asi jsem zkrátka moc chtěla patřit do jiné rodiny...Ale celé to bylo špatně.
Myslíte si, že kdybych si přeci jen jednoho dne našla přítele, že by mi odpustil, kdyby se tohle všechno o mně dozvěděl? Je to, co jsem udělala, odsouzeníhodné? Já vím, že píšu dokola stále to samé, ale momentálně nemohu myslet na něco jiného...Zrovná já jsem totiž tohle docela odsuzovala, moje sestra se v pubertě vyspala s kdekým (jeden byl dokonce už starší a měl těhotnou přítelkyni) a já nad tím nechápavě kroutila hlavou. Ale pak si našla přítele a od té doby je s ním spokojená. Myslíte, že tohle by se mohlo stát i mně?
Moc děkuji za odpověď, dneska celý den opět brečím a nedokážu se na nic jiného soustředit. | | Zaslal: deNina (24 let) | | Naše odpověď |
|
| 16.05.2023 23:00 | Dobrý den,
v minulém dotazu jsem Vám psal ohledně toho co se stalo mezi mnou a Nikolou. Bylo tam ještě několik věcí co jsem s Vámi mohl dořešit, ale už jsem se k ní nechtěl vracet, když už nebyl z její strany žádný zájem.
Nyní ale k mému dnešnímu dotazu.
S mojí kámoškou kterou znám dlouho jsme si jednou dlouho do noci povídali. Probírali jsme vše a došlo i na téma sexu. Přiznal jsem se jí jak na tom jsem. Od 28.května co jsem byl s Nikolou jsem až do dne kdy jsem byl s kámoškou (vím přesně 1 listopadu) sex neměl. Kámoška to se mnou začala probírat a pak po nějaké době z ní vypadlo jestli bych chtěl jí. Neodmítl jsem jí a dle ní byl sex moc fajn.
Po nějakém čase jsme se sešli znova. Ne že by kvůli sexu ale došlo na něj také. Nastal u mě ale problém občas se stalo že se mi prostě nechtěl postavit. Zkoušela tomu jakkoliv pomáhat. Když se to povedlo po malé chvilce opět nic. Chtěli jsme to ale přesto dokončit tak jsme každej sám a koukali jsme na sebe. Bylo to pěkný ale nevím čím to mohlo být.
Při další příležitosti se problém opakoval. Napadalo mě dvě možností. Stres i když nevím proč - opravdu není důvod. Kondom jestli náhodou nepůsobí tak že mi poté změkne. ¨
S tím stresem bych asi nevěděl co dělat kdyby to náhodou bylo tím. Ale když tam nedojde a nemůže dojít k situace že nás někdo vyruší nebo cokoliv jiného.
S tím kondomem nevím ale je možné že by to tím mohlo být ? Když ho nemám je vše ok (jak když jsem sám tak s ní když třeba rukou nebo pusou).
Děkuji za připadnou radu
Iris954 | | Zaslal: Iris954 (31 let) | | Naše odpověď |
|
| 15.05.2023 04:24 | Dobrý den,
už jsem dlouhou dobu nepsala. Pravdou je, že jsem vyváděla neskutečné pitomosti, za které se doteď stydím. Nevím, co dělat, mám z toho strašné výčitky svědomí, nevím, co si počít...Přijdu si jako snad ten nejodpornější člověk na světě.
Jde o to, že když jsem tehdy naposledy psala, tak jsem na tom byla špatně, snažila jsem se se sebou něco dělat, ale bylo to jen čím dál horší, měla jsem problémy i ve škole, s rodinou...Vím, že to jsou výmluvy, ale zkrátka jsem se psychicky znovu sesypala...Byla jsem i nešťastná z toho, že se na mě tehdy kamarád vykašlal, velmi často jsem ho viděla s jeho přítelkyní a bylo na něm vidět, že mu vůbec nechybím...
Jediné, co v mém životě fungovalo, tak byla práce, to bylo jediné místo, ve kterém jsem byla nevýslovně šťastná, pracuji při VŠ, ale jelikož mě práce bavila a při práci jsem alespoň trochu zapomínala na svoje psychické problémy, tak jsem pracovala 30, 40, 2 měsíce dokonce i 50 hodin týdně. Akorát že to bylo vlastně jediné, co jsem dělala, chodila jen do školy a do práce, na osobní život jsem rezignovala. Navíc jsem se cítila i tak psychicky mizerně, že jsem si říkala, že bych stejně nějaké kamarádství nezvládala (měla jsem kdysi pár kamarádek, ale kvůli tomu, že jsem byla na tom psychicky špatně a byla velmi depresivní, tak je to přestalo se mnou se bavit). Jenže pak mi nějaký kamarád, někdo, s kým bych mohla mluvit, velmi chyběl. V práci mě už rok přemlouval jeden kolega, ať s ním jdu na pivo, tak jsem na tu nabídku nakonec kývla- Šla jsem s ním párkrát do hospody, ale nijak zvlášť se mi tam nezamlouvalo, vlastně se mi moc nelíbil ani ten kolega a jeho kamarádi z hospody, ale bylo mi to tak nějak všechno jedno. A pak se tam jednou objevil ten kamarád, povídal si s námi a já jsem cítila, že ho pořád miluju. Pak jsem se jednou potkala s bratrem toho kamaráda - znala jsem ho už dřív, kamarád mi o něm i vyprávěl, že je psychicky nemocný. No a já jsem se ten večer strašně opila a pak jsem se mu vybrečela do náruče - hlavně z toho důvodu, že jsem byla zamilovaná pořád do jeho mladšího bratra. Taky jsem mu prozradila, že se léčím na psychiatrii a tak. Nakonec to dopadlo tak, že jsem nad ránem skončila u něj doma - v té době bydlel v domě s otcem a prarodiči. A jak jsem byla ještě opilá, tak se stalo to, že mi začal hrabat do kalhotek...Tak jsem ho chvilku nechala, ale víc jsem mu nepovolila. Když se jeho prarodiče probudili, tak na mě byli neuvěřitelně milí...přirozeně si mysleli, že si jejich vnuk našel holku. Měla jsem samozřejmě výčitky svědomí, že to není pravda. No a pak jsem za ním zašla ještě párkrát...asi to bylo i zčásti proto, že je trochu podobný svému bratrovi, do kterého jsem stále zamilovaná, zčásti i proto, že ti prarodiči na mě byli moc hodní...do něho zamilovaná vůbec nejsem, ani se mi nějak fyzicky nelíbil...Ale párkrát jsem ho nechala, aby na mě šahal, ale ani jednou jsem u toho nebyla střízlivá...Teď si to fakt vyčítám, když si uvědomuju, co jsem udělala, ale v té chvíli mi to fakt bylo jedno. Navíc jsem si říkala (teď to bude znít asi fakt blbě), ale říkala jsem si, že si stejně budu muset zvyknout na to, že mi tam někdo sahá (jak jsem nezvládla prohlídku na gynekologii, nad tím jsem se trápila opravdu hodně, když jsem se s tím někomu svěřila, tak to nepochopil a prý jsem rozmazlená káča, vždyť to zvládají všechny holčičky, bohužel jsem narazila i na starší psycholožku, která jen necitlivě podotkla, že jsem rozmazlená). Říkala jsem si, že lidé jsou zlí a na ničem nesejde. A taky jsem si říkala, že jeho mladší bratr se na mě vykašlal a má tu svoji přítelkyni, tak to může být už úplně jedno...Pak jsem se setkala s jejich matkou, ta na mě byla hodná a celé to prokoukla...řekla, že ví, že jsem byla zamilovaná do jejího syna a teď se scházím s druhým synem a nejspíš i tušila proč. Byla na mě opravdu milá, řekla mi, že jsem podle ní hezká a šikovná holka, jen je na mě vidět, že se hodně trápím kvůli minulosti (oni ji to řekli, co se mi v dětství stalo a já sama jsem ji toho pak prozradila o víc, i o tátově sebevraždě, jak mě šikanovali ve škole a tak), ale že věří, že se z toho dostanu. Jsem ráda, že jsem ji poznala.
Přestala jsem úplně pít a začala chodit k psychoterapeutce. Jenže je mi teď hrozně, když si uvědomuju, co jsem udělala, že jsem nechala toho kluka, aby na mě šahal...Přijdu si teď sama sobě fyzicky odporná, že jsem ho opravdu nechala...hezké to opravdu nebylo, kdybych byla střízlivá, tak se u toho dost možná pozvracím...a kdyby to byl aspoň někdo cizí, ale byl to bratr někoho, koho (stále) miluju...mám pocit, že tím jsem pošlapala to hezké, co jsem tehdy strávila s ním...ale možná to byl i vlastně záměr, jelikož jsem si u toho vždy v duchu říkala, že se na mě vykašlal kvůli jiné...Ta jejich maminka mi řekla, že jsem hezká a že jednou určitě budu mít nějakého hodného kluka. Jenže já se teď obávám toho, že jsem si to tímhle hrozně zavařila, že si teď přijdu jako děvka, že pokud bych si přeci jen někoho našla, budu mít pořád před očima, že něco podobného jsem dělala s někým, ke komu jsem nic necítila. Sama sebe jsem se snažila si nalhat do vlastní kapsy, že to přeci nic nebylo, ale ten kluk mi právě řekl, že to teda bylo, že jsme takoví kamarádi s výhodami. Je mi ze sebe zle, jak jsem něco takového mohla dopustit. Začala jsem teď chodit k nové terapeutce, ale o tomhle jsem zatím mluvit nedokázala. Ale výčitky z toho mám tak obrovské, až jsem skoro přestala jíst. Uvažuji taky čím dál častěji o sebevraždě, protože mám pocit, že tenhle hřích, ze sebe jen tak nesmyju a už se mnou ten hnusný pocit, že jsem děvka, zůstane napořád. | | Zaslal: deNina (24 let) | | Naše odpověď |
|
| 29.04.2023 07:32 | Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, když včera u nás byla moje přítelkyně a protože už bylo pozdě a nechtělo se jí domů tak u mě spala, spali jsme úplně nazí a ráno jsem zjistil že jsem měl mokré sny a přítelkyně v tom leží a proto se chci zeptat jestli může otěhotnět.
Děkuji za odpověď. | | Zaslal: Tomáš28 (15 let) | | Naše odpověď |
|
