| 01.03.2021 09:44 | Ahojky.. chtěla bych poradit.. moji rodiče ze začátku neměli radí mého přítele, teď už se s tím zžili a je to dá se říct v pohodě.. ale .. jsem rodinný typ, jsme spolu 2 roky tak bychom chtěli bydlet spolu.. jenže kde? U nás by bylo kde, celá jednotka spodní je volná ale moje matka mi řekla, že ho tady nechce, že máme jít k nim, nebo do bytu.. a že tady na domě zůstane s něma moje sestra.. probrečela jsem tehda celou noc jak mě tohle mrzelo a mrzí do teď... ale přítel mi řekl že nikde do bytu nejde. Ja si to osobně taky neumím představit, protože jsme oba z rodinných domů se zahradama..jsme zvyklí být právě na zahradách, chodíme na ryby,..
k nim nemůžeme jít protože dole bydlí prarodiče, v prostředním patře jeho rodiče, a úplně nahoře jeho bratr.. jsem z toho nešťastná tak moc bychom chtěli spolu bydlet, máme už i společné auto, chceme rodinu,...
Nevím co mám dělat, tak prosím o nějakou motivaci nebo radu.. děkujuu | | Zaslal: Kajka2310 (21 let) | | Naše odpověď |
|
| 11.07.2020 21:23 | | Dobrý den, chodím už rok s jedním klukem a vím že je v mém věku ještě brzy myslet na rodinu a děti, ale nedávno jsme zjistili že jsme pokrevní příbuzní, máme společnou pra pra pra babičku, je to co se týče našim případných budoucích dětí problém????? Já ho totiž miluji a nechci aby našim případným dětem něco bylo. Docela mě ta zpráva vyděsila. Je to možné aby naše děti byli postižené nebo tak něco? Předem děkuji za odpověď | | Zaslal: Vendy (15 let) | | Naše odpověď |
|
| 29.04.2020 00:03 | Dobrý den.
Děkuji Vám za odpověď.Myslím si,že pomoc psychiatra ani psychologa nebudu vůbec potřebovat.Stačí mě Vaše odpověď.Psychiatr mě vyšetřil a mám papír,že jsem psychicky zdravá.Jinak se cítím velice dobře.Problém bude pravděpodobně hlavně na jejich straně,ale to já už nevyřeším.Jeho manželka je psychicky nemocná.O psychických nemocech jsem si toho přečetla už hodně.Více méně si myslím,že to je naopak.Ta rodina neustále řešila mě.Více méně i ten muž může mít nějakou poruchu osobnosti.Nebo dokonce psychickou poruchu.Někdy na mě tak velice působil.Nemůžu soudit,ale to moje návštěva psychiatra nevyřeší.Děkuji Vám moc a myslím si,že Vaše rady co se týče té rodiny nebudu potřebovat.Děkuji,že jste mě provázeli celou dobu.Ambra | | Zaslal: ambra (44 let) | | Naše odpověď |
|
| 25.04.2020 22:49 | Dobrý den.
Tady opět Ambra.Děkuji za vaši radu z poradny.Velmi mě pomohla.Naše známé nekontaktuji,nescházíme se,nevídáme se.Sama neusiluji už o kontakty s tou rodinou.Hledám si jiné zájmy,jiné lidi s kterými jsem v kontaktu.Jsem spokojená.Kdyby oni chtěli se mnou navázat kontakty.Byla bych již velmi opatrná.Na druhou stranu bych byla ráda,že chtějí mít hezké vztahy.Akorát proč píšu ?Znepokojují mě jisté věci,které jsem se zpětně dozvěděla aniž bych je chtěla zkoumat.Přesto je zkoumám ze strachu.To je starý rozhovor na facebooku,který jsem nechtěně viděla.Byl to rozhovor moji dospělé dcery s tím mužem.Moje dcera si v minulosti tomu muži na mě stěžovala.Můj bývalí známí jí napsal,že jsem se přestěhovala blízko k němu schválně.Bylo tam psané,že jsem asi k tomu donutila mého manžela.To samozřejmě není pravda naše stěhovaní bylo dlouhodobá záležitost.Psal,že když bydlím tak blízko že se budeme stále potkávat.Vnímal to jako negativní věc.Kvůli mému špatnému chování chtěl jít do mého křesťanského sboru a stěžovat si tam na mě.Mám mít z toho muže strach ?Mám si na něho dávat opravdu pozor ?Nebo trpím nějakými bludy a nemám to už řešit.Jeho manželka na mě v minulosti také poštvala svoji kamarádku,která mě poslala zlou sms kde mě její kamarádka vyhrožovala.Její kamarádku jsem vůbec neznala.Poznala jsem jí teprve až když mě na její podnět napsala tu zprávu.Já jsem na to reagovala tehdy velmi klidně.Nyní oni s tou ženou nejsou v kontaktu.Já ano,ale řešily jsme jiné věci spolu.Náhodou přišla na tu rodinu řeč.Tak jsem jí vysvětlila co jak bylo.Svěřila jsem se jí,že jsem byla do toho muže zamilovaná,že už je to všechno pryč.Ujistila jsem jí,že miluji jenom mého manžela.Vysvětlila jsem jí,že s nimi se nyní nestýkám.Ona mě napsala,že na jeho straně toho muže nebylo všechno v pořádku.Napsala mě,že si myslí,že také nebylo v pořádku chování jeho manželky.Prosila jsem jí,aby jim nic neříkala,že jsme spolu o tom mluvily,že už chci mít klid.Slíbila mě,že s nimi o tom mluvit nebude.Jenomže jsem se také dozvěděla,že ona jejich kamarádka je k nim vzdálenější příbuzná do rodiny.Já tu rodinu před ní nepomlouvala jenom jsem jí vysvětlila jak to všechno bylo.Ona se se mnou baví moc hezky.Přesto s té rodiny mám strach,protože jeho žena se již neměla zájem usmířit.Byla na mě zlá a nepříjemná.Já jsem zůstala klidná,protože vím že je psychicky nemocná.Já jsem taky chodila dříve k psychiatrovi.Kvůli těm problémům,ale už jsem v pořádku.Jeho manželka má invalidní důchod na psychiku.Kvůli tomu mě v minulosti taky on varoval,že když se jí zhorší psychika,že jsi ponesu následky.Můj manžel mu vysvětlil,že já jsem se také léčila na psychiku.Nejsem z toho rozumná,protože mě také v minulosti jeho manželka psala,že mě má ráda.Poslední její zpráva,byla že jsem problémová já.Psala,že jsem jí zklamala.To byly její poslední zprávy.Tak jsem to vzdala,ale i tak žiji ve strachu z dalších potíží ani nevím proč.Můj manžel s tím mužem v nějakém zdvořilostním kontaktu je.Já to neřeším je to jenom mezi nimi.Děkuji za odpověď. Ambra | | Zaslal: ambra (44 let) | | Naše odpověď |
|
| 22.04.2020 17:39 | Dobrý den, ahoj.
Co mě trápí, se týká spíše budoucí rodiny...
S přítelem jsme spolu cca 2,5 roku, předtím jsem byla v dlouhodobém vztahu (přes 10 let), krátce vdaná, děti jsme neměli a jak se ukázalo, ze strany ex-manžela jsme mít nemohli.
Před 8 měsíci jsme si s přítelem řekli, že si přestaneme "dávat pozor" a dáme volný průběh nějaké snaze o početí. Nejdřív jsem si myslela, že to bude hned, ale... pořád nic. Já vím, že v této době a v mém věku není 8 měsíců žádná dlouhá doba. Mám ale dost zřetelnou a bolestivou ovulaci, při menstruaci jsem také celá "rozbitá" a tak rady, že se nemám sledovat, mi dost dobře nejdou :D
Jinak můj přítel má z předchozího vztahu 2 děti a prý s jejich zplozením neměli problém.
Nicméně poslední cca měsíc jsem zjistila další věc; vůbec si nejsem jistá, jestli jsem na dítě připravená...
Na jednu stranu by se mi líbilo někoho vychovávat a tak nějak přirozeně postupovat v životní cestě. Rekonstruujeme teď starší domek a přizpůsobujeme různě věci tak, aby tady dítě být mohlo.
K dětem mám dobrý vztah (sestra má 2 a platím za oblíbenou tetu, i děti přítele mě mají rády), nikdy jsem nebyla kategoricky proti, ale taky jsem nikdy neměla takovou tu celoživotní touhu je mít. Vždycky byly přednější jiné věci - dokončit školu, zajistit bydlení, najít si práci.
Na samotném mateřství mě ale děsí spousta věcí.
Těhotenství-sestře bylo v obou případech hrozně zle, navíc představa, že se ve mně něco hýbe, mi není vůbec příjemná.
Porod-na ten se asi netěší nikdo...
Kojení-ta představa se mi popravdě příčí. Nedokážu si představit, že by mi bylo příjemné, že mi něco ožižlává prsa, která vnímám čistě ze sexuálního hlediska. Nedejbože, že by kojení bylo třeba bolestivé nebo jsem trpěla nějakými záněty. Budu proto špatná matka?
Ale i další věci jako ztráta vlastní identity a svobody, nedostatek spánku (nenávidím být nevyspalá a vyčerpaná), věčný strach...
Finanční stránka-přítel sice vydělává slušně, ale má vlastní hypotéku na jiný dům a tak nemůžu očekávat, že si hodím nohy na stůl a on mě bude živit.
Určitě hraje roli i to, že jsem z rozvedené rodiny, kde matka zůstala sama se 3 dětmi. Tehdy se mi asi v mozku usadilo rozhodnutí nebýt nikdy závislá na chlapovi (bývalý na tom byl finančně hůř, současný má závazky). Nevím, jestli si tímhle psychicky možnost mateřství neblokuju...
Dále mám zkušenosti se starostí o postiženého sourozence, vím jak náročná taková neustálá péče je.
Mnoho žen, které se rozhodnou děti nemít, to dělají kvůli kariéře nebo cestování. Já sice nemám úplně špatnou práci, ale dost mě stresuje a moc mě nenaplňuje, spíš bych ji ráda změnila. Jenže to pořád odkládám, protože vím, že na mateřské bych si tady mohla z domova přivydělávat.
Cestovala jsem jen trochu, s bývalým jsme neměli moc peněz, tak to nešlo, a teď máme ty nemovitosti, které "sežerou" spoustu peněz.
Nešťastně jsem se svěřila matce, že to necháváme plynout, jen se zatím nezdařilo. Její rada, abych si radši někam došla a podpořila to aspoň hormony, mi moc nepřidala. Nejsem ochotná do sebe cpát chemii a jít "proti přírodě". Nechala bych to osudu, buď to přijde nebo ne, straší mě ale její hlas; prý abych nelitovala, že jsem pro to nic neudělala.
Mám pocit, že jsem blázen - na dítě jsem tlačila a byla jsem ráda, že jsme to začali zkoušet. Teď vůbec nevím, jestli to opravdu chci a jestli spíš nebudu litovat, když ho mít budu.
Hlavně mám dojem, že bych se měla rozhodnout co nejdřív - buď ano nebo ne. Můj věk mě straší, protože vím, že čím budu starší, tím horší to pro případné dítě bude. Taky na sobě cítím, že jsem unavenější (ale to i z té fyzické práce na rekonstrukci).
Prostě nevím, co mám nebo nemám dělat. Poraďte mi prosím, nebo se zblázním.
Děkuji předem. | | Zaslal: Zoe88 (32 let) | | Naše odpověď |
|
