| 06.11.2023 22:27 | Ahoj, ráda bych se vám svěřila se svým příběhem a zároveň déle jak rok trvajícím trápením.
Táhne mi na 30, takže už nejsem žádný puberťák, ale dospělá žena, která by měla za pár let založit rodinu.
Jsem úspěšná cestovatelka, umím pět jazyků a navštívila jsem sama přes padesát zemí po celém světě. Donedávna jsem se všem zamilovaným párům vysmívala, lásku jsem brala jako choromyslost a po téměř devíti letech single života jsem nechtěla žádného muže ani vidět.
Můj poslední vztah před těmi x lety mi vzal vítr z plachet. Když se zamiluji, tak navždy. A ne, rozchod nerozdýcham za pár týdnů ani měsíců. Za svým ex jsem tehdy létala 5000 km daleko, plánovala jsem společnou budoucnost v jeho zemi se vší parádou, dokonce jsme byli zasnoubeni a já těhotná. Pak mi skončilo vízum, já na pár týdnů odcestovala zpět domů s vidinou, že se brzy vezmeme a já začnu jinde úplně nový život. V takové štěstí jsem ani ve snu nedoufala. Jenže to se vzápětí začalo bortit jak domeček z karet. Jeho telefonáty ustávaly dokud se neozval vůbec. Rozhodla jsem se na vlastní pěst letět dalších 5000 km daleko za otcem svého dítěte. Ani jsem nedýchala, když jsem zvonila před barákem u něj doma. Vyšel však z něj úplně jiný člověk než s jakým jsem se před pár týdny loučila v slzách na letišti. Nepoznávala jsem ho. Začal na mě sprostě nadávat, že mě nechá deportovat ze země a že dítě není jeho a jeho osud je mu volný stejně jako já. Ačkoliv je to už devět let starý příběh, jeho detaily nezapomenu již nikdy. Tahle situace, která samozřejmě skončila potratem a naprostou nedůvěrou v muže, jsem se rozhodla, že se ke mně žádný muž doživotně nepřiblíží. Pět let jsem se po tomto rozchodu dávala dohromady. A svůj slib, že žádného chlapa nechci (a že jsem jich za těch devět let potkala opravdu hodně), jsem porušila loni v září. Vztahům jsem se smála a já si žila svůj život snů plný peněz a cestování bez muže po mém boku. Chlap mi v té době nechyběl, psychicky jsem byla docela vyrovnaná, nemohla jsem být šťastnější. Až do onoho osudného dne. Pracovat v Německu jsem jela vlastně "omylem". Původně jsem měla trávit dovolenou v Turecku, ale ta byla zrušena a namísto ní jsem právě dostala nabídku na poslední chvíli k našim sousedům. To jsem ještě netušila, že mi tahle cesta změní život. Bylo páteční odpoledne, pak jsem potkala jeho - hned jakmile jsem ho viděla, se mi podlomila kolena, ale byla jsem profesionál a dělala, že mě moc nezaujal a řešili pracovní věci. Bylo mezi námi cítit napětí, že ani já mu nejsem lhostejná, ale držela jsem se zuby nehty, protože tenhle chlap byl očividně mimo moji ligu - vysoký, bývalý model a fotbalista. Šarm z něj čišel na dálku a dokázal okouzlit každého, kdo kolem něj prošel. Naše spolupráce skončila a já si vydechla, že je to za mnou a neřešila ho. Za dva dny jsem ale volala své asistentce, která na něj měla číslo, aby mi na něj dala kontakt. Sama dobře věděla, proč zrovna on. Líbil se každému. Nervózně jsem mu na Whatsappu naťukala první zprávu a byl nadšený, že jsem se mu ozvala. Začalo "kolečko" otázek, kolik mu je, co dělá, jaké má hobby.. dlouho nemohl přijít na kloub tomu, proč mě prý zaujal zrovna on. Pomalu ale jistě jsem se do toho začala citově zamotávat a skrývat své city bylo pro mě den ode dne těžší. Pozvala jsem ho k sobě do bytu, kde jsme na sebe vrhli. To se opakovalo ještě dvakrát během mého desetidenního pobytu tam. Pak jsem odjela zpět domů, ale zůstali jsme spolu v kontaktu. Svěřil se mi, že hledá vztah, že zadnou, která by to s ním myslela vážně, ještě nepotkal, že dokonce nemá úspěchy ani na Tinderu a že se cítí často sám. Všechno jsem baštila i s navijákem a po několika dnech intenzivního psaní jsem i já šla s kůží na trh a řekla mu pravdu, že jsem do něj bezhlavě zamilovaná. Byl dost překvapený, prý proč jsem mu o tom neřekla, když jsme byli fyzicky spolu, že tohle moje vyznání mění celou situaci a vypadalo to vše celé velmi nadějně. Psali jsme si i do čtyř do rána a ani poté jsem nemohla samým štěstím usnout.
Pak jsem naplánovala, že na tři dny přiletím do Německa, abychom je strávili spolu. Těšil se. Ubytovala jsem se na hotelu. Dorazil a já zase ucítila ten příjemný mráz v zádech. Po vášnivém sexu už začala nálada značně opadávat. Když jsem se ptala na zítřejší plán, oponoval, že zítra je s kamarády a pozítří má fotbal. Takže jsem následující dny strávila sama na hotelu v slzách. Po nějaké pauze jsme pokračovali v komunikaci. Omluvil se mi, že není zvyklý na takový zájem a pomalu ale jistě jsme to mezi námi zase začali obnovovat. Chvíle velmi intenzivního zájmu se pravidelně střídaly s týdny absolutní ignorance a nezájmu. Byla jsem v Německu znova. To jen napsal, že nemá čas a že to bylo podle něj moc narychlo. Takže tentokrát jsem vážila cestu naprosto zbytečně. To byl prosinec. Už jsem začala pomalu propadat zoufalství. Pak přišel nový rok a on mi psal dlouhé eseje o tom, že byl v prosinci nepříjemný, protože mu zemřel kamarád a těžce to nesl a chtěl být sám. Dala jsem mu najevo, aby se mi svěřil s čímkoliv, že bych ho chtěla podpořit. To ho nakoplo a uznal, že když mám i po tom všem o něj stále zájem, že by se mnou mohl počítat jako s partnerkou, protože jsem se na něj nevykašlala i přes jeho hrubé chování. Začal sám plánovat cestu do Prahy, že spolu strávíme víkend. Moje naděje opět vzplály jako oheň. Měl přijet v pátek večer. Ve čtvrtek ho ale údajně skolila nemoc. Vzhledem k tomu, že nešlo o první "výmluvu", jsem se do něj na Whatsappu docela obula, že ze mě jen dělá blbce a co teda vlastně chce. Moje záchvaty vzteku nechápal a začal mě považovat za problematickou hysterku. Nikdy to nenapsal, ale vypadalo to tak. V únoru jsem byla v Německu znova. Nejdřív neměl čas, ale nakonec došel. Po třech měsících jsem opět viděla svého pana Dokonalého. Vzhledem ke komunikaci, jaký jsme vedli minulé měsíce, jsem ho skoro nepustila ke slovu a zajímala se, co se tehdy stalo a jak to vidí dál. To jsem ho viděla naposled. Pak jsme si občas napsali, ale už tam z jeho strany nebyl takový zájem jako na začátku.
Na jaře jsem byla opět v Německu (pracovně), tentokrát i přes moje narozeniny. Dala jsem mu jasně najevo, že setkání s ním byť na pár minut by byl ten nejkrásnější narozeninový dárek v životě. Napsal mi strohou narozeninovou smsku. Sám se pak dle fotek na Facebooku bavil ten víkend s kamarády na pivu. Zklamání na plné čáře. Nechtěla jsem tenkrát odjet bez setkání, tak jsem se vydala ho hledat do jeho práce, kde jsem se na něj zeptala. To se samozřejmě do hodiny dozvěděl a zablokoval si mě, že jsem to totálně podělala a že jsem se akorát tak ztrapnila. Vypadalo to, že si mě na podzim odblokoval. Váhala jsem pár týdnů, ale samozřejmě mi to nedalo. Povídání opět pokračovalo. Před dvěma týdny jsem dorazila opět pracovně a já si opět začala dělat naděje. Napsal, že uvidíme, že je pracovně vytížený. Tlačila jsem na něj, že potřebuji vedet kdy, jelikož jsem sama v práci svázaná pravidly a nemůžu si dělat co chci. On to ale nechápal a napsal mi další zprávu, že na něj strašně tlačím, čímž mu lezu na nervy a zablokoval si mě. Ještě jsem mu napsala klasickou smsku,že jsem ho jen chtěla vidět a žádnou společnou budoucnost neplánuji a že jsem si myslela, že jsme kamarádi. Bez odezvy.
Nemůžu a hlavně nechci na něj zapomenout. Dnes - po devíti měsících po posledním setkání - se mi o něm proti mé vůli každou noc zdá, kde se mi také vzdaluje. Ráno se budím zpocená a každou hodinu kontroluji mobil, zda si mě neodblokoval, zda mi nenapsal. U německých písní, jež mi ho připomínají, často pláču. Nejsem schopná už racionálně uvažovat a snažím se nacházet muže podobné jemu. V létě jsem se snažila o vztah s někým jiným, ale stejně jsem měla v hlavě jen jeho. Nepomohla ani cesta kolem světa ani skok padákem (ano, opravdu jsem to udělala). Všechny mé kamarádky to už vzdaly, protože nedokážu mluvit o nikom jiném a do jedné se shodují, ať na něj zapomenu, ať se na něj vykašlu, že si zasloužím lepšího atd atd. Rozum tohle všechno ví, srdce však ne. Dívám se potají z druhého profilu na jeho Facebook. Jsem jím posedlá. Přitom mi každý závidí můj snový život plný peněz a cestování. Koupila jsem si koně i byt, mám vše na co ukážu, přesto po nocích brečím, že mám vše kromě jednoho. Nečekám, že si mě vezme, chtěla bych ho jenom vidět. I kdyby to mělo být na pár minut. Přece nechci tak mnoho. | | Zaslal: Elespe (27 let) | | Naše odpověď |
|
| 27.10.2023 22:32 | Dobrý den poradno,
chtěla bych se zeptat na pár otázek ohledně mého aktuálního vztahu. Od poloviny září jsem začala chodit s jedním vysokoškolákem. Je mi skoro 18 a jemu 20. Jsme od sebe jen dva a půl roku, a to se myslím, že je skoro ideální. Je to můj první opravdový „dospělý“ vztah. Měla jsem už vztah dříve, ale to asi moc nejde srovnávat. Byla jsem mladší a celkově to bylo trochu ještě dětské. Můj nynější přítel už je intelektuálně hodně vysoko a celkově chováním jinde. Dokážeme spolu povídat hodiny a pořád si máme co říct. Vlastně přímo v našem vztahu žádný problém není a funguje nám to dobře a jsem moc šťastná. Nastaly ale problémy, které ale souvisí s tím, že jsem vztahu. Ráda bych se zeptala aspoň na to nejdůležitější, co teď řeším:
1.) Největší překážka jsou asi moji rodiče. Může to vypadat, že jsem skoro dospělá (18 mi bude za pár týdnů) a můžu si dělat co chci, ale rozhodně to tak není. Rodiče neustále řeší, co dělám, kam chodím a podobně. Pokud budu s nimi bydlet, těžko to změním. Proto jsem jim o mém vztahu dosud neřekla. Dá se říct, že se toho docela i bojím. Jsem si totiž skoro jistá, že to hrozně řešili a měli spoustu i nepříjemných otázek. Je v tomto ohledu lepší jít s pravdou co nejdříve ven nebo čekat až na to třeba přijdou sami? Já bych raději zvolila nějaké postupné naznačování, jakože třeba chodím s kamarádem ven a pak bych řekla, že spolu chodíme. Můžete mi poradit nějaké nejvhodnější řešení? Tak aby prostě věděli, že s nikým chodím, ale neřešili to.
2.) Můj kluk mi navrhnul, že bych mohla u něj přespat na kolejích. Zatím to plánujeme spíš výhledově třeba za 2-3 týdny. My spolu zatím chodíme jen ven a už to občas není úplně ideální. Venku už bývá zima, tma a celkově už je to počasí horší. Určitě by to byl taky výrazný posun v našem vztahu, a tedy souhlasila jsem s tím. U něj to jde jen o víkendech, kdy tam nemá spolubydlícího a vlastně ani na to nějak nespěcháme, ale moc se těším. Problém jsou ale opět rodiče. Jak jim tohle říct?? Když jim řeknu, že spím o kluka na kolejích, tak z toho bude hrozné haló a nikdy mě nikam nepustí. Na druhou stranu jim nechci úplně lhát. Nenapadá tě tady nějaké kompromisní řešení? Přeci jen si myslím, že už na něco takového věk mám, ne? Nevidím na tom nic špatného, jsme ve vztahu a je to můj kluk.
3.) Tato otázka navazuje na předchozí. Já totiž moc netuším, jaký je režim na VŠ kolejích. Od kámošek znám jen režim na intru a tam rozhodně žádné cizí návštěvy přes noc neprojdou. Můj klučina ale popisuje režim na kolejích jako naprostou volnost. Přespání prý není žádný problém. Možná bych jen musela zaplatit nějaký poplatek za přespání na vrátnici. Prý je tam běžné, že občas i někdo u někoho přespí a nikdo to neřeší. Je tomu opravdu tak? Nehrozí, že by mě tam někdo vyhodil nebo zavolal policii? Já mému klukovi věřím, ale chci se raději ujistit. Nerada bych něco porušovala. Samozřejmě bychom tam v rámci možností byli potichu.
4.) Ještě poslední věc. Jsem si vědoma toho, že se postupně dostaneme dál a budu se muset chránit. Hormonální antikoncepci neberu a vlastně ji ani nechci brát. Přece jen to jsou hormony, které mohou rozhodit celé tělo. Zatím mě jako nejdostupnější alternativa napadá pouze kondom. Poprvé to snad stačit bude, ale je to dostatečné i na dlouhodobé používání? Měla se případně poohlédnout po něčem dalším do budoucna? Budu ráda za jakoukoliv radu v této oblasti.
Předem moc děkuji.
Lucka | | Zaslal: Luccii11 (17 let) | | Naše odpověď |
|
| 07.09.2023 15:41 | Dobrý den, Poradno. Píšu pokračování.
Poté, co jsme oba vychladli z nepovedeného prvního pokusu o setkání, jsme spolu obnovili komunikaci. Nejdřív pomalu a skepticky. Jak se však blížil odlet z letenek, které jsou koupila před více než dvěma týdny, začal jihnout a těšit si na mě. Vše se opět zdálo být v pořádku.
Setkání bylo emotivní. Na letišti na mě čekal s květinami i transparentem, u něj doma, kde jsem strávila necelý týden, mi pak daroval i šperk. Byla jsem dojatá a nečekala to. Bylo vidět, že jsme se hledali, až jsme se našli. Začala jsem v něm vidět otce mého budoucího dítěte (což byl vlastně taky první impulz, když jsem vám sem kdysi o něm psala poprvé, že). Oba jsme rodinný typ.
Seznámil mě s přáteli i rodinou. Myslím, že jeho maminka se mnou byla spokojená a i jeho kamarád mi před ním dokonce řekl, že jsem pro něho skvela příležitost (jelikož také dlouho hledal vztah a teď našel mě). Nemohla jsem být šťastnější. O to víc přišlo jak blesk z čistého nebe jeho prohlášení pár hodin před mým odletem zpět domů. Milovali jsme ten večer, vykřikoval v návalu vášně, že jsem jenom jeho, oslovoval mě se svým příjmením. Asi tři hodiny poté, kdy byl čas si balit kufry začal zničehonic vést podivné řeči, že to mezi námi fungovat nebude. Korunu tomu nasadil hned, jakmile jsem dorazila domů. Poslal mi dlouhou zprávu, kde se vyjádřil, že jsem neuvěřitelně silná žena a jednou budu určitě i skvělá matka, ale že se do mě nezamiloval a milovat mě ani nikdy nebude. Odepsala jsem jen to, že mi tímhle zlomil srdce a zablokovala ho.
Třetí den brečím doma do polštáře a marně se snažím projít na to, co jsem udělala špatně. Proč. | | Zaslal: Elespe (27 let) | | Naše odpověď |
|
| 19.08.2023 18:28 | Dobrý den, ještě jednou děkuji, myslím, že věc je jednou provždy vyřešená. Napsala jsem mu tedy, že za jeho mlčením vidím projev neúcty, že bych spíš ocenila upřímnost - už jednou jsem mu za ni poděkovala a neobhajovala se, že jako člověk mi bude vždy blízký, ale že jeho chování mě zraňuje, a proto ho zablokuji. Nechala jsem mu ještě čas na odpověď, samozřejmě neodpověděl, tak jsem se ho - paradoxně s úlevou, rozhodla zablokovat. Zároveň mám ale pocit, že je vše vyřešeno, uzavřeno, a tedy bych ho vůbec blokovat nemusela. Sama nevím, jestli v tom není podvědomá pojistka, nějaká zadní vrátka.
Já jsem se v tom dopise implicitně dotkla i velmi důvěrných informací, které mi o sobě sdělil nebo které vyplynuly na povrch ve chvílích, kdy padly zábrany, kdy ztratil masku a plně mi důvěřoval. Tu důvěru bych nikdy nechtěla zklamat, i kdybych se k němu měla totálně obrátit zády. Proto jsem ho na zablokování upozornila, proto jsem mu napsala, že část jeho osoby mi vždy bude blízká. Prostě čekám, že se v jeho nitru přece jen něco pohne, nějaké autentické jádro. Na druhou stranu mám pocit, že to autentické jádro, které projevoval v mládí, je už asi definitivně mrtvé. Tuším za tím nějakou poruchu osobnosti, pořád mě ale mate jeho někdejší schopnost empatie, zvlášť vůči lidem, kteří měli podobný osud, jako on - tTřeba já. Už Vás asi nebudu zatěžovat, vím, že bych měla zapracovat na sobě, bohužel mě dokáže vtahovat do emocí, takže ten nadhled, který mi paradoxně svým mlčením poskytl, můžu ztratit, kdyby se mi za nějaký čas zase ozval. Ale mám argument, kdykoli mu jeho neférové chování můžu připomenout, takže případný kontakt bude z mé strany věcný a bezemoční. Nemám problém mu případné emoce přiznat a zdůvodnit jimi event. další zablokování. V žádném případě bych se s ním ale nestkala osobně. Ještě jednou Vám děkuji. | | Zaslal: dorota (32 let) | | Naše odpověď |
|
| 18.08.2023 04:11 | | Dobrý den. Z toho, že jsem nedorazila, jak jsme x týdnů plánovali, byl dost zdrcený, prý jsem mu zlomila srdce a asi i brečel. Zase jsme se jen pohadali. Když jsem se mu večer omluvila a sama koupila letenky za dva týdny, říkal, že už ke mně nic necítí a nechce mě. Takový nikdy nebyl. Vždycky na mně visel. Takže jsem přece jenom zase skončila sama jak kůl v plotě :(( | | Zaslal: Elespe (27 let) | | Naše odpověď |
|
