Oč větší Taťánina vina?
O to, že v milé prostotě,
neznajíc šalby, uvěřila
svým vlastním snům jak jistotě?
A. S. Puškin: Eugen Oněgin. Přel. J. Hora. Praha 1956: 79

Dívka v Puškinově básnické skladbě Evžen Oněgin usedá v noci ke stolu, aby napsala: „Teď vím, že máte právo sice/ mne pohrdáním trestati,/ leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud/ nemůže přece zavrhnout“ (Puškin 1956: 83). Možná, že sama ani nevěřila, že by se do ní díky jejímu dopisu Oněgin zamiloval, možná že čekala poučování nebo pohrdání, ve své nezkaženosti však nečekala výsměch, skrývající se za Evženovým projevem, který k ní druhý den měl. Po frázích, že kdyby se chtěl usadit, pak jedině s ní, že má strach, aby ji neučinil nešťastnou, nebo že by ji chtěl mít za sestru, rozhodl se ji nejen mentorovat, ale tím její vyznání ponížil na omyl a zbrklou nevyzrálost.

Bohužel dát najevo své city může znamenat upřímnost a sblížení i odhalení svých slabin, ne každý pak má to štěstí, aby nenarazil na někoho, kdo jeho slabiny zneužije, aby jej zranil. V Oněginově případě ze snahy mít nad někým navrch, nebo dokonce jen z nudy.

Pod pojmem „platonická láska“ si mnozí představují lásku neopětovanou. Ve skutečnosti vychází z Platónovy představy duchovní lásky, která žije jen sama sebou aniž by vyžadovala fyzické naplnění. Stejně taková byla láska Taťány a tím, že Oněgin zklamal její lásku, zranil její duši, která zatrpkla. A když po letech zatouží Oněgin po ní, už se nedokáže nebo nechce zamilovat.

Přestože se nedá ovlivnit, do koho se člověk zamiluje, asi si skutečně musí dát pozor, komu se svěří. Někdy je zapotřebí své city projevit, abychom si ostýchavostí nenechali lásku proklouznout, jindy utajit a být šťastný z prožívání lásky samé, aby nám ji ten, kdo by pro ni nemá pochopení, nezošklivil.