(Láska a koncentrační tábor v próze Arnošta Lustiga)

Romea a Julii, Shakespearovu dvojici milenců ze dvou znepřátelených rodin, použilo mnoho autorů jako příměr lásky, která doplácí na nepříznivé okolnosti. Spisovatel Jan Otčenášek, který příběh o lásce studenta, který v kumbálu za krejčovskou dílnou svého otce ukrývá židovskou dívku před nacisty, nazval Romeo, Julie a tma, se plně přihlásil k tomu, že ve své ústřední dvojici vidí paralelu Romea a Julie, jen ony nepříznivé okolnosti zde mají poněkud jinou podobu. Období druhé světové války, nacistické okupace a genocidy vyhledávalo svého Romea i Julii v lidech, kterým by nic kromě doby nemuselo stát v cestě. Tito lidé nebyli produkty dramatikovy fantazie, která potřebuje konflikt, ale skutečnými lidmi, kteří se snaží milovat, i když nesmějí, stejně jako se snaží žít, i když je jejich čas vyměřen.

O životě, který dál plyne, i když má předurčený konec, a lásce, která vzniká, i když je zakázaná, psal také český spisovatel Arnošt Lustig, který sám odjel do terezínského ghetta, ještě mu nebylo šestnáct let, a v sedmnácti do jeho života vstoupila Osvětim. V Terezíně potkal svou první milostnou zkušenost v krasojezdkyni, která si v ghettu přilepšovala prostitucí, a podle jeho slov tam také poprvé viděl svou životní lásku a budoucí manželku.

V tom, co prožívaly postavy v kolotoči předurčené smrti, ukazuje Lustig pravou podstatu holokaustu, kterou nezobrazí výčty stovek obětí zdaleka tolik, jako osud jediného člověka, jako jeho konflikt se sebou samým a trauma, které si z něho odnáší.

Ludvíček alias Zloděj kufrů okrádá příchozí do Terezína, aby mohl malé Markétce nosit dárky, ze stejně soudržné lásky ale opouští i ji, když se rozhodne odjet se svými přáteli na východ, kde je čeká smrt, i když by nemusel. Colette z Antverp v Osvětimi žije s kápem Vili Feldem, na rozdíl od ostatních vězňů získává tak nejen dočasnou záruku přežití, ale i soukromí pro sebe a pro svou lásku. Vedle toho má ale prostor také na svědomí, na myšlenky o tom, že a proč ještě žije. K ústředním tématům Lustigovy prózy patří téma svědomí a pocit viny za to, že žijeme, nebo že jsme přežili. I v tom je jedna ze strašných tváří holokaustu, že i ve svém právu na život můžeme vidět provinění na ostatních. Pocit viny si do dalšího života odnesla i Dita Saxová. Přestože přežila válku, zůstala sama se svými vzpomínkami na smrt, které jí vzaly schopnost žít i milovat.

Přestože Lustig v mnoha svých knihách ukazoval bezvýchodné situace, jaké provázely obyvatele koncentračních táborů, i beznaděj, s jakou mnohdy přicházeli do dalšího života, v románu Krásné zelené oči najdou obě hlavní postavy, mladý vypravěč i dívka, která byla ve svých patnácti letech donucena k prostituci, aby si zachránila život, společnou cestu, jak minulost překonat.

I Arnošt Lustig, přestože byl ještě jako chlapec odsouzen norimberskými rasovými zákony k smrti, naplnil svůj život láskou, kterou poznal a o které psal, a zemřel v 84 letech 26. února 2011.