V předchozím díle našeho cyklu o podobách lásky v literatuře jsme se zabývali klasickými pohádkovými konci „...a žili spolu šťastně až do smrti“, které hojně přejímala psaná literatura. Dívčí romány a románky se bez happyendu prakticky neobejdou. Mezi romány vyhrazené ženám a opusy červené knihovny bývají mnohdy neoprávněným šmahem zahrnována i díla klasické literatury, která se zabývají postavami dívek a jejich čekáním na naplnění lásky. Zmíněna již byla anglická spisovatelka počátku 19. století Jane Austenová a její „domestic novel“ (tzv. rodinný román, neboli žánr románů rodinného života), kde je zobrazen běžný život žen, jejich starosti a hledání možnosti sebeuplatnění.

Hrdinky jejího zřejmě nejznámějšího románu Pýcha a předsudek Jane a Elizabeth poznávají na plese hned na začátku příběhu své životní partnery. Jane a pan Bingley se okamžitě zamilují a kvůli pochybnostem svým i svých rodin čeká jejich vyznání do úplného konce. Naproti tomu se Elizabeth povýšené chování pana Darcyho rychle zprotiví. Zatímco jeho hrdost bojuje s okouzlením, které v něm Elizabeth vzbudila, ji by ani ve snu nenapadlo, že by se s tímto člověkem někdy mohla spojit. O to překvapivější je jeho nečekané vyznání a žádost o ruku. Ani při tomto vyznání se pan Darcy nedovedl odpoutat od pýchy svého stavu ani propastného rozdílu mezi svým a Elizabethiným společenským postavením. Nejen překvapená, ale i ponížená a pohoršená Elizabeth odmítá, aby každé další setkání s panem Darcym zkoušelo její odolnost. Čím více se mu přibližuje, poznává, jak moc jeho pýchu její předsudky přibarvily.

Jane Austenová zde překračuje hranice životní prózy dívek, jejichž jediným životním cílem je se vdát, a Elizabeth její odpor vůči panu Darcymu oprošťuje od trpné pozice „čekanky“ na čest, kterou jí muž prokazuje tím, že ji žádá o ruku.

Podobně je tomu v dalších románech Jane Austenové. Břitké slovní přestřelky od počátku provázejí rozhovory Emmy Woodhousové a Knightleyho v románu Emma. Až ve chvíli, kdy Knightley překročí svou kamarádsky ironickou slupku, zaseje do Emminy duše nápad a zároveň nejistotu, ze které vyroste touha. Oproti většině ostatních hrdinek je navíc Emma hmotně „samostatná“ natolik, aby nabídka k sňatku znamenala jen a pouze vítězství pro její city.

Další známý román, v jehož středu opět stojí dvě sestry, je Rozum a cit, který už ve svém názvu zrcadlí jejich rozdílné prožívání milostných smutků. Zatímco se rozumná Elinor dávno rozloučila s nadějí, že by její láska k Edwardovi mohla vyústit v dobrý konec a žádost o ruku na ní padá jako překvapení (byť čtenář od začátku nepochybuje, že se nakonec zápletka v svatbu rozuzlí), její sestra Mariana na konci přijímá ruku plukovníka Brandona, který jí od počátku věnoval něžnou pozornost. Manželství s ním ji vyléčí ze zkušenosti bolestné zrady, které se na ní dopustil její milý. K nejživotnějším postavám Austenové patří Mariana především proto, že její milostný happyend není předurčený a jasně odhadnutelný. Musí jako mnoho žen vystřízlivět ze svých snů a přitom dokáže být šťastná. Nejspíš proto, že pouze nečeká na něco nesplinitelného, ale chápe se příležitosti, kterou jí život nabízí.