Několik desetiletí se vedly spory o to, jak moc velkým překvapením bylo pro Václava Hanku, když 16. září v roce 1817 objevil ve věži kostela v Hradci Králové několik pergamenových listů s velmi starými epickými i lyrickými básněmi. Jasné bylo především nadšení vlasteneckých kruhů, které roky usilovaly o prokázání významu české kultury, z literární památky, jejíž styl se blížil lidové tvorbě a to až do 10. století (tedy doby, kdy u nás byly prokázány pouze památky latinské nebo staroslověnské). Dokonce autority Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna Hankovo tvrzení podpořily a tzv. Rukopis královédvorský je považován za původní staročeskou památku ještě poté, co byl v listopadu 1918 nejvyššímu purkrabímu hraběti Kolovratovi doručen rukopis Libušina soudu (později nazývaného Rukopis Zelenohorský), který měl být ještě starší, a tím více vystaven nejistým hlasům. Postupně je zpochybňována pravost obou a stávají se středem dlouhodobých vášnivých sporů ve vlasteneckých kruzích, které ve výsledku znamenaly především boj dvou odlišných názorů, v nichž zdaleka nešlo o pravost rukopisů, ale o spor mezi bezmeznou vírou ve starobylost národa a jeho schopnost vytvářet kvalitní literaturu v národním jazyce a mezi přesvědčením, že pro národ jako takový je důležité poznat zejména pravdu vlastní minulosti, který prosazoval třeba Tomáš Masaryk.

Přestože ještě koncem 20. století se vynořovaly pochybnosti, jsou dnes za autory textů „rukopisů“ i falzifikátory jejich starobylosti považováni právě Václav Hanka a Josef Linda. Přestože se dopustili podvodu, není jejich odsouzení jednoznačné. „Rukopisy“ jsou výjimečnou poezií, která významně ovlivnila tvorbu další literatury a jiných uměleckých děl (Z Rukopisu zelenohorského například čerpali tvůrci libreta ke Smetanově Libuši). Je tedy svým způsobem obdivuhodné, že básníkům stálo zato, zříci se vlastních autorských práv, aby mohli podpořit sebevědomí národa.

V české umělecké literatuře, která reflektovala dobu národního obrození se setkáváme s mnoha dalšími svědectvími o skutečných osobnostech, které obětovaly své osobní zájmy zájmům národním, přesněji se zájmy národní staly jejich osobními a pro ně přednějšími něž cokoli jiného, včetně vlastních rodin.

Alois Jirásek v románu F. L. Věk vytváří postavu nezištného vlastence Václava Tháma, který opouští jistou existenci, aby pracoval pro české divadlo, a tohoto poslání se drží, přestože hmotnou nejistotou trpí i jeho vztah s manželkou, který byl kdysi tak velikou láskou. Tato postava, byť jistě poněkud idealizovaná a stylizovaná pro potřeby příběhu, je inspirována stejnojmennou osobností.

Stejně tak obě hlavní postav Neffovy pentalogie začínající románem Sňatky z rozumu, Jan Born a Martin Nedobyl, úspěšní podnikatelé druhé poloviny devatenáctého století a současně autorovi dědečci. Jejich zájmy i nátury jsou přitom naprosto protichůdné. V Neffových očích je však oddané vlastenectví Jana Borna (ve skutečnosti Jana Neffa) směšné, přežívající dobu skutečné národní nejistoty a ignorující lidské a společenské problémy. S naprostým nezájmem o národní problematiku se Jan Born na začátku třetího dílu s názvem Zlá krev setkává u svého syna z prvního manželství.

Michal Born, jehož existence byla upozaďována otcovým nadšením pro vlastní ideály a následně téměř vytěsněna po jeho druhém sňatku, našel si ideál svého mladistvého života v různých pózách. Jednou z nich je vyvolávání iluze bohatství, kterou mu skýtaly drobné domácí krádeže. Natolik tím však poskvrnil otcovu čest, že místo běžného trestu, který rodiče v takových případech volí, zříká se Jan Born svého syna a pošle jej do polepšovny. V televizním seriálu, který byl podle Neffových románů natočen, je zloba Jana Borna umocněna ještě tím, že dává synovi na výběr: buď se nesmí s rodiči zúčastnit premiéry Smetanovy Libuše, kterou bylo slavnostně otevíráno Národní divadlo, nebo stráví celé prázdniny prací na statku. Přestože asi pro málo mladých lidí by bylo jeho rozhodnutí obětovat svým prázdninám premiéru nepochopitelné, pro Jana Borna byl právě tento nezájem o významnou národní i společenskou událost tím pravým proviněním, které poslalo Michala za mříže vídeňské polepšovny.

Různí lidé mají různé ideály, a přestože je mnohdy těžké věřit v totéž, v co jiný člověk, musíme alespoň chápat, že jiní lidé svoji víru mají, i když kvůli ní ubližují nám.