„Ve stínu slova má nejistě hmatají. (...)
Jsou okřídlena přec, to, věřte, není klam,
vždyť přímo do srdce je všecky přijímám...,“
šeptá Cyrano de Bergerac, titulní postava básnického dramatu Edmonda Rostanda.

Tak jako si mnohé příběhy osvojily motiv balkonové scény z Romea a Julie, stala se slova lásky vycházejí z úst jednoho muže, a přitom ze srdce jiného podobenstvím skromné lásky, která raději zůstává skryta ve stínu. Cyrano, jehož trápením se stal dlouhý nos, nikdy neřekl krásné Roxaně, že jeho city dávno překročily pouhou příbuzenskou náklonnost. A nejen to. Nesnesl, aby jí její první láska přinesla zklamání. Roxana touží po dokonalosti, a proto předpokládá, že kdo ji oslnil svým zjevem, bude mít stejně oslňujícího ducha. Upřímná láska mladého Kristiana de Neuvillette, jehož vtip umlkl v plachém obdivu vůči ní, nestačila jejím naivním představám. Aby ji viděl šťastnou, zapře Cyrano hrdost své už tak zapírané lásky a radí Kristiánovi, jaké vyznání si Roxana přeje slyšet. Nakonec zaujme jeho místo, aby tak měl alespoň trochu z úspěchu, který Kristiánovi získal. Tenhle úspěch ale nepřinese Roxaně štěstí, neboť krásný Kristian umírá nedlouho nato při obléhání Arrasu. I poté Cyrano, skrývající se za svým dlouhým nosem, stejně dlouhým jako jeho trápení, nechává Roxanu v domnění, že oplakává toho, do jehož vyznání se zamilovala. Svou horoucí lásku bezmocně popírá i těsně před smrtí a Roxana, sotva objeví toho, jejž ve skutečnosti milovala, opět o něj přichází.

Pozdě se pravdu dozvídá i Marius, jejž Hugův Jean Valjean v bezvědomí odnáší podzemními katakombami po zranění během neúspěšné revoluce. Proč bývalému trestanci, který si vydobyl bohatství i postavení, tolik záleželo na tomhle mladíkovi? Protože byl velkou láskou jediné skutečné radosti Valjeanova života, Cosetty, jíž přijal za vlastní dceru. Jediným štěstím, které zase mohl dát on jí, bylo, aby nepoznala zklamání nespravedlnosti života tak, jak ho poznal on.

Tohle však není jen příběh z románu. Valjeanova láska k dceři, bezpodmínečná starost o její štěstí, která nevyžaduje vděk od ní ani jejího milého, je trvalou součástí nekonečného cyklu rodičovství a rodičovského obětování vlastních zájmů radosti toho, pro koho žijí.