(G.V.Catullus, Ad Lesbiam 85)
 

Ve většině pohádek, v nichž dobro vítězí nad zlem a láska překonává veškerá protivenství, jsou jejich malí čtenáři přesvědčováni o tom, že je láska prakticky všemocná. Je skutečně všehoschopná, nebo je to jen pohádková rekvizita? Bohužel z lásky dokáže člověk mnohé, bohužel i to, co by jinému sám nepřál. Vášeň neprovází pouze lásku, stejně urputně vášnivá dokáže být i nenávist, především ta, která se rodí na hrobě lásky.

Nerovné a nešťastné manželství i jeho postupný rozvrat od lásky k nenávisti popsala Valja Stýblová v románu pojmenovaném podle Catullova verše Nenávidím a miluji. Stal se psychoanalýzou páru, jehož vyhasínající cit uzamčený v manželských povinnostech dýchá ovzduší odcizení, a přesto ho k sobě poutá nevyslovitelná fatalita.

„Ztrácel jsem soudnost touhou po ní, ale také žárlivostí a neláskou.“ (Stýblová)

Můžeme si sice myslet, že nejtvrdší nenávist se rodí mezi soky v lásce, nejtvrdšími soky se však stávají milenci sami. Neviditelná přitažlivost, jež k sobě připoutává milující, se může stát okovem, který právě v omezování lidské suverenity zasívá zrnko vzdoru vůči bezmoci a nenávisti k tomu, kdo nás ovládá. Není to pouze hněv a urážka, jíž nám uštědřuje ten, kdo nás opouští. Ukázal nám navíc svou svobodu, a tím se stala palčivěji bolavější jeho ztráta i tíha pouta, které nám po něm zůstalo.

Bájný Iáson se kdysi vydal pro zlaté rouno a získal ho jen s pomocí Médey, která musela pro svou lásku podvést vlastního otce. On dokázal nemožné při plnění svého úkolu, ona totéž pro svou lásku. V pocitu viny ji však Iáson nechal samotnou a nakonec ji opustil jako ženu. V Eurípidově dramatu je vyvrcholením její tragický čin. Zradu na všem, co mu věnovala, se v ponižujícím a tím víc zraňujícím stavu ženy, která byla podvedena, rozhodla stihnout nejtěžším trestem: smrtí nejen Iásonovy nové lásky, ale i vlastních synů, které mu porodila. Osudovost Médeina činu je v tom, že vraždou na Iásonových dětech zabila děti svoje. Vybrala si nejhorší zážitek matky: smrt dětí i úlohu jejich vražedkyně místo bezmocného pocitu zhrzenosti.

V našem životě by byl takový čin pravděpodobně nepředstavitelný. Je to (jako v antické mytologii obvykle) pouhý symbol zloby, která ubližuje nejvíc sama sobě, nikoli skutečný případ. Jako symbol je však stejně obrazem skutečnosti: skutečné zloby a do krajnosti vyhnané trýzně, která pohlcuje sama sebe i toho, kdo ji prožívá. Bohužel, v tuhle chvíli (tak jako Médea) on ubližuje nejvíc sám sobě. Možná by láska stála míň bolesti, kdybychom si ji z části nezpůsobovali sami.