Mnohé děti pravděpodobně neusnou, pokud nemají v postýlce svou oblíbenou hračku, nebo je rodiče bez jejich medvídka nedostanou do školky. Platonická láska k věcem se ale netýká jen dětí, svou důvěru v něco, co neodporuje a co jejich lásku nemůže zradit, si lidé přenášejí do dospělosti. Skoro běžně vídáme lidi, kteří se před důležitými rozhodnutími, ve svízelných situacích, nebo když si něco hodně přejí, upínají k talismanům. Ke čtyřlístkům, podkovám, klíčům,... Často snad ani nevěří, že jim skutečně mohou přinést štěstí, mnohem důležitější se zdá sebejistota, kterou může talisman dodávat.

Ve filmu Počátek (2010, Christopher Nolan) si hrdina, který prochází několika sny i realitou najednou, našel možnost, jak sen od skutečnosti odlišit, kterému říkal „totem“. Káča, jež se ve snu nikdy nepřestala točit, pro něj byla nepostradatelná, protože jen na ni se mohl spolehnout.

Věci totiž neumírají, nelžou, často ani nemění svou podobu. Stávají se němým, ale vždy přítomným přítelem. Je otázka, zda Sněhurčina macecha milovala víc sebe, svou tvář, svůj obraz v zrcadle, nebo to zrcadlo samo. Nakonec neměla jiného přítele, než sebe samu, jak se v zrcadle viděla. Jejím přítelem proto bylo zrcadlo, které ji umožňovalo se nejen vzhlížet, ale i s kým mluvit.

Když si člověk skutečnou lásku nahrazuje věcmi, dochází až k patologickému citovému vztahu. O to beznadějnějšímu, že je to jediný vztah, který je tento člověk schopen navázat. Jeho láska nemůže být neopětována. Není však ani opětovaná, v její jednostrannosti je i bezbřehá sebeláska, jíž si nešťastný člověk vynahrazuje svou nedůvěrou prosáklou neschopností lásky k živému člověku. Moliérův Lakomec, který usurpoval svou rodinu lakotou utopenou ve strachu o nasyslené peníze, nakonec z nich všech zůstal sám, jen se „svou milovanou pokladničkou“. Ztráta peněz byla osobní katastrofou přinášející až fyzicky mučivou bolest. Víc než této ztráty ale Harpagon litoval sebe.

Asi všichni znají temnou postavu od hlubokého, studeného jezera, která ve své osamělosti nemá a nemůže mít nikoho ráda. Tento „slizký“ tvor s velikýma očima má rád jen jedinou věc, která se lišila od všech ostatních v jeho světě, prsten, svého „miláčka“. Oslovoval ho, laskal se s ním s nadšeným rozechvěním. Podivný tvor, zvaný Glum, kterého stvořil Tolkien pro svůj román Hobit, je známý jako zlý a proradný, ze všeho nejvíc je ale a vždy byl sám. Naučil se být sám, a proto může rád jenom sebe. Tolkien v něm však vytvořil také bytost, která si ve své sebestřednosti sama nestačila, a tak veškerou svou schopnost milovat upnula k jedinému, co bylo po ruce. Čím silnější bylo pouto, tím větší žárlivost a zloba.

Milovat věc může znamenat obrovské sobectví, ale i beznadějnou snahu egoistické lásce uniknout. Nemělo by to tedy vzbuzovat pouze opovržení...