Dědictví máchovské lásky, lásky někdy tragické, někdy zoufalé, jindy hořké, která je však jen málokdy bezpečným útočištěm, přijímá generace mladých básníků, kteří se roku 1858 seskupili kolem almanachu Máj. Vedle starších, kteří se na něm podíleli, Boženy Němcové nebo Karla Jaromíra Erbena, patřili k nejvýznamnějším osobnostem Vítězslav Hálek, Karolina Světlá, Josef Barák a především Jan Neruda, básník, prozaik i novinář.

Součástí snad každého čtenářského deníku musí být jeho Povídky malostranské. Když ale překročíme stín otravné povinné četby, setkáváme se v nich nejen se vzpomínkami na dětství a mládí, s figurkami prostých lidí, které si z dětství autor zapamatoval. Jeho oči jsou především citlivými pozorovateli lásek i nevolí, přátelství i rozbrojů, zklamání, důvěry a smíření. „Kam čert nemůže, nastrčí ženu“ a nastrčil ji i mezi dva staré známé, kteří sedají vedle sebe v hospodě, pana Ryšánka a pana Schlegla. Štěstí v lásce, které druhému přineslo zklamání, se natrvalo postavilo mezi ně. Podobně nepřekonatelná odtažitost přivedla na mizinu nešťastného krupaře, pana Vorla, jehož nový obchod nikdo ze starousedlíků nepřijme.

City postav jsou křehké, jejich lásky jsou smutné a ve své kruté vytrvalosti se stávají spíš prokletím.

V Příběhu dušičkovém nosí stárnoucí slečna Máry pravidelně každé dušičky věnce na dva hroby, dokonce koupila hrob, který leží přesně mezi nimi, aby se nemusela rozhodovat. Nikdy si vlastně neodpustila, že smrt dvou přátel, kteří se o ni nejprve ucházeli a následně oba vzali své slovo zpět, aby jeden druhému nekazili štěstí. Důvěřovala čestnosti jejich úmyslů a vyčítala si, že se zklamáním utrápili. Nejspíš jen čtenáři z různých náznaků došlo, že se ze strany dvou flamendrů jednalo o „nechutný, nejapný žert“. Přestože se k Máry dostaly zvěstí o jejich charakteru, nikdy jim neuvěřila. V jejím staropanenském osamění bylo zřejmě jednodušší uvěřit v jediné byť dvojí vyznání, kterého se jí v životě dostalo.

Mnoho lidí, a nejen v předminulém století, žije takto celý život se sebeklamem, zejména pokud si jím dokáže něco ulehčit. Pravda je sice důležitá a měla by zvítězit, její vítězství však nemusí být vždy správné.