Během pravidelných setkání jsme s literaturou prošli celou historií lásky, lásky anticky vášnivé, která začíná i končí smrtí, i křehké a duchovní lásky platónské, lásky šťastné i zklamané, lásky člověka k člověku, ale i k věcem nebo k sobě samému.

Možná pochybujete, zda můžeme dění v próze nebo dramatu vztahovat ke svému životu. Ale knihy píší lidé a především jejich životy. Spisovatelé do knih vtiskují své lásky, své pocity a jejich prožitky zůstávají živé, i když autory už dávno „odvál vítr“.

Proč vlastně lidé píší knihy? Jistě se najde dost takových spisovatelů, kteří píší, protože je pro ně psaní přímo živelnou potřebou, jiní chtějí zachytit množství svých nápadů bez nějakých literárních ambicí, pro jiné je to zase způsobem, jak se prosadit v životě a umění. Mnozí spisovatelé však na stránkách svých knih znovu prožívají svá trápení a snaží se s nimi vypořádat.

Mezi knižní bestsellery nového tisíciletí se zařadilo i McEwanovo Pokání z roku 2001. Román v románu, který píše spisovatelka Briony, je jejím návratem k mládí a dětství. Dětské zamilování a zmatenost přehnané představivosti vytvořily v její mysli výrazně dramatizovanou verzi skutečného vztahu její dospělé sestry Cecilie s Robbiem. Rozhodne se ale vzít věci do vlastních rukou, a protože Robbieho považuje za zvrhlíka, uvěří svému výmyslu, že ho viděla spáchat trestný čin – rozhodne trvale tak také o jeho osudu. Robbie je nejdříve uvězněn, a aby se z vězení dostal, nechá se zverbovat. Briony dovypráví příběh o svém provinění, které její sestru a Robbieho rozdělilo. Ani jeden z nich jí sice neodpustil, ale skutečnost, že našli způsob, jak nepřízeň osudu překonat, Briony její pocit provinění vynahradil.

Bylo to však tak, jak ve svém románu Briony vylíčila?! Jsou všechny autobiografické romány skutečně takové, jak je napsal sám život? Nebo spolu s příběhem vlastního života bere spisovatel do ruky i jakousi možnost svou minulost pozměnit?

I když nejdříve ukonejšila sebe i čtenáře pozitivní verzí vývoje příběhu lásky Cecilie a Robbieho, v závěru románu se přiznává, že k sobě cestu zpátky nenašli, protože životy jich obou skončily během války. Samozřejmě mnoho příběhů v uměleckém ztvárnění potřebuje trochu dramatizace. Proč ale Briony volí právě ten méně dramatický závěr?

Když si s dozráním uvědomila, co způsobila, bylo už pozdě chtít svou vinu napravit. Protože oba už byli mrtví, nedočkala se odpuštění. Ona jediná zůstala se svou vinou naživu a musela najít východisko, jak žít. Její fantazie, která způsobila všechny problémy, jí nyní pomohla. Tak jako uvěřila ve svou lež o Robbieho vině, pomohl jí román, který napsala, uvěřit v jinou verzi pravdy.

Co je tedy nejskutečnějším významem literatury? Že vytváří novou verzi světa, že můžete prožít neskutečná dobrodružství? Také. Ale nejbohatší díky ní jsme, protože při psaní svých vzpomínek máme šanci je nejen znovu prožít, ale také příběh svého života změnit.