Rozhodování hrdinek Karolíny Světlé v mezních situacích určoval vysoký morální étos, který tradiční úlohu ženy povyšuje na poslání, sice svazující, ale povznášející, a který pouhou nespokojenost proměňuje v osudovou zkoušku sebeobětování. Božena Němcová v Divé Báře zase vytvořila postavu, která se má vším příčit ustrnulé představě o cudných a počestných dívkách, a tím poutat pozornost k charakteru, který nemusí mít nic společného se správně načasovaným klopením očí.

S představami o úloze ženy v rodinném životě se potýkaly ženy a dívky i ve dvacátém století, a teď není řeč o feministickém hnutí.

Když Irena Forsytová odchází koncem devatenáctého století z domu svého manžela, ke kterému chová tak nepřekonatelný odpor, že opustí i pohodlný život, k němuž v době svatby zase tak nepřekonatelný odpor neměla, vyvolává její čin v tehdejší společnosti pohoršení nad jejím nevděkem i pokleslými mravy. Sympatie moderního čtenáře, pro kterého Galsworthy román psal, si však získává její odvaha rozhodovat o svém životě podle své vůle, nikoli podle konvencí.

Vzdělání a posílení potenciálu ženské osobnosti se do společnosti infiltruje rychleji, než si společnost stíhá na intelektuálně emancipované ženy, a nedejbože na ženy s názorem, zvykat.

Ne všechny intelektuálky však měly to štěstí, aby se tak jako třeba Charlotte Garrigue Masaryková setkaly s mužem, pro nějž je otázkou principu manželská rovnoprávnost a který v duchu této své soukromé politiky nejen přijímá její jméno, ale také půlku jejích „ženských“ povinností, aby stejně jako on mohla rozvíjet svého ducha a budovat své postavení ve světě mužů.

Betty, hlavní postava románu Vejce a já (vzhledem k tomu, že postava nese křestní jméno autorky Betty MacDonaldové, nepochybujeme o autobiografickém kontextu příběhu), uzavřená dívka jejíž osobnost rodiče neopomenuli rozvíjet umělecky i intelektuálně, se (ve věku, který podle našich měřítek není daleký dětství) vdává za muže, který ji okouzluje už jen tím, že je muž a že se jí dvoří. Nadšení však brzy opadá, když se spolu s ním stěhuje za jeho snem – vlastní slepičí farmou. Městská dívka se ocitá v polodivokém venkově, kde její „nakažení“ moderní dobou bije do očí ještě víc. Přestože s mladistvým nadšením přijímá manželův sen za svůj úkol, neubrání se zklamání z toho, že svatbou skončilo hýčkané postavení snoubenky a novomanželky a že už je „jen manželka“, na farmě svého manžela s občasnou úlohou tažného dobytka. Bettyin román je tolik oblíbený ne pro jizlivý obraz hořkého „údělu ženy“, ale pro nadhled, se kterým se na svůj střet s „přírodou“ dokáže dívat.

Italská humoristka Luisella Fiumiová, ač o mnoho mladší, se také jako intelektuálka tělem i duší cítí v úloze ženy jako nula a její kniha s takto příznačným názvem Jako žena nula se stylu Betty MacDonaldové velmi blíží. Je to náhoda nebo záměr přiživit se Bettyině popularitě? Ani jedno. Podle mě je to nedocenitelný způsob, který tvrdé bojovnice za ženská práva ne vždy pochopily. S muži se totiž nedá bojovat jejich zbraněmi, naopak v tom, že je „nad věcí“, je síla inteligentní ženy.